Reklama

Reklama

Po zkoušce

(TV film)
  • Švédsko Efter repetitionen (více)

Televizní snímek Ingmara Bergmana Po zkoušce je komorní dramatem ztvárněným třemi vynikajícími herci. Erland Josephson, Lena Ohlin a Ingrid Thulin přinášejí divákům pohled na stárnoucího divadelního režiséra, za kterým přijde po zkoušce mladá herečka toužící po jeho náklonnosti a lásce. Tváří v tvář mladé krásce se bezděky vrací ve vzpomínkách k její matce, jeho bývalé přední herečce a zároveň milence. Racionální, přemýšlivý a pečlivý tvůrce se smiřuje se svým životem a získává nový pohled na příležitosti, které se mu nyní nabízejí. (Film Europe)

(více)

Recenze (39)

sportovec 

všechny recenze uživatele

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří. ()

Reklama

liborek_ 

všechny recenze uživatele

V roce 1984 Bergman vypustil do světa svůj poslední celovečerní film Fanny a Alexander. Od té doby točí jen televizní filmy, které se ovšem svou kvalitou a hloubkou vyrovnají i jeho dřívější tvorbě, naopak se v nich setkávají dlouholeté zkušenosti a jsou jakýmsi vyvrcholením celoživotního úsilí o čistou bergmanovskou formu. Po zkoušce Strindbergovy hry Hra snů se setkají stárnoucí režisér Henrik Vogler s mladou herečkou Annou Egerman. Mezi nimi se pak rozvíjí dlouhý rozhovor o divadle, jeho smyslu, vztahu režiséra a herce. Jde o vyjímečnou sondu do samostatného světa, který je normálním lidem uzavřen, ale přesto je mu jaksi blízký. Minimálně pro svou střízlivou a velice komorní atmosféru rozhodně stojí za pozornost."Proč tohle říkám? Vždyť je to nesmysl, prázdné řeči. Proč jsem se pustil do té směšné komedie, téhle parodie na přesvědčování. Proč se musím ospravedlňovat před tou mladou osobou? Koho vlastně zajímá, co říkám?" (Henrik) ()

sinp 

všechny recenze uživatele

Bergmanův diskusní kroužek, tentokrát už pod televizní ochranou. Jako intelektuálně nápadná inscenace je to účelné a jedna otráveně postavená kamera rozhodně nevadí. Koneckonců, trpký příběh o stárnoucím divadelním režisérovi, co hloubavě moralizuje na prknech vlastních her, by větší prostředky ani neměl kam dát. Ale jedinečný autorův myšlenkový vklad je právě tou nadhodnotou, kterou se Bergman od nudných moralizátorů odlišuje. Zde se to nejvíce blíží prudkému proudu vědomí a myšlenek bez důraznějších uzamčení cyklů. Jestli režisér jednu chvíli zapáleně řeší trable vlastního uměleckého vkladu a následně odbočí k pojmům život a smrt, tak je to autenticky zmatené. Naštěstí pro mě (a i pro všechny neasketické diváky) dosazuje Bergman do děje úžasné protihráčky. Jako vždy dokonalá Ingrid Thulin si v destruktivní roli sáhne na dno sil a mladá Lena Olin je krásná a důstojná v jednom. Že Vás to bude bavit neslíbí nikdo, ale to asi Mistra moc netrápilo. S filmu ční pocit, že ho dělal hlavně pro sebe. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (1)

  • Film Po zkoušce byl v roce 1984 uveden mimo soutěž na MFF Cannes. Pořadatelé tak vyjádřili úctu k tvůrci, který sice jejich festival kdysi odmítal jako příliš komerční, ale jehož díla hned několikrát pomáhala umělecky profilovat hlavní soutěžní sekci. (Zdroj Letní filmová škola)

Reklama

Reklama