Fanny och Alexander
Fanny et Alexandre
Fanny und Alexander
Fanny a Alexander
Fanny and Alexander
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Daniel BellHrají:
Pernilla Allwin, Bertil Guve, Börje Ahlstedt, Harriet Andersson, Mats Bergman, Gunnar Björnstrand, Allan Edwall, Stina Ekblad, Ewa Fröling, Erland Josephson (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (188)
Velmi mne brala ta výpravnost a kostými, kterými se rozhodně nešetřilo. Ale samozřejmě to nej je na celém to příběh, to je to hlavní. ()
Dospievanie po svedsky v podani Ingmara Bergmana. Myslim, ze to hovori samo za seba...6/10 ()
Je to impozantní muž! (....) Má falešný zuby. Znáte je: Brilantní lidé, inteligentní, vtipní a vzdělaní, s nimiž je dobré trávit hodinu a půl, ale dvě už jsou trochu moc a vyhlídka na tři bolí. Bergmann se určitě znal, ale řekl si nejspíš tak ať - já divákovu bolest vlastně rád, 188 minut = tak akorát. Trosečník z ostrova Fårö jakoby se rozhodl smířit v posledním celovečeráku v plném smyslu toho slova póly protestantského Švédska i sebe samého - humanistický hedonismus buržoazie s přísnou protestantskou askezí a zbožností, ve zlomku tvaru, který je ságou nahrazující extenzivní rozpětí polapených věků příznačně trčením vertikálním. Obě strany této blyštivé švédské koruny jsou ale ražené s takovou precizností, jakou lze žádat od pozdního génia, i když pro mě bylo jistým překvapením, na kterou stranu se muž hrající šachy se smrtí a stíhající násilníky božími tresty přiklání. I když se pokus o nahlížení dětskou optikou, naznačené titulem, zdá pošetilý od tvůrce, který je duší od mládí spíše stár, v průběhu sledování se pomalu vyjevuje, že to byla volba nezbytná. První část Fanny a Alexandra vyplňují realistické, bujaré, mondénní, plnokrevné a volnomyšlenkářské výjevy z domácnosti Ekdahlových, jejíž prostředí představuje Bergmann s pochopitelným ale obtížně sdělitelným zaujetím, a které spíše než k Hamletovi odkazují na Kmotra (takřka) bez zločinu. Dekadence velí zdvihat obočí, dokud nedojde na srovnání s nekrofestem biskupova domova, prezentovaného v málo pohyblivých obrazech vyříznutých z pláten holandských mistrů, ve strašidelném panoptiku strnulých postav, statujících v bledém olejovém světle, propouštěném do cel skrze kyklopské zdivo úzkými gotickými okny. Nakonec se tyto světy splynou ve fantasmagorickém průniku, které by dospělého protagonistu odkázalo do léčebny pro choromyslné, ale jež lze dítěti odpustit a ještě považovat výsledek za originální a relevantní filmové vyvrcholení. Ostatně, prý:Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují. Fantazie přede a tká nové vzory na bezvýznamném podkladě skutečnosti. ()
Musím se přiznat, že první půlka filmu mě vůbec nebavila. Ale přišel zlom a začala fascinace filmem. Neustálé nečekané převraty, dobrá kamera. V Bergmanovi mám brutální nedostatky a moc se těším na další filmy, co uvidím. ()
DVD mi ležalo na stole už dávnejšie, ale tento film som si odkladal na kľudnejší čas. Takáto chvíľa práve nastala a cítim silnú potrebu sa rozdeliť o moje pocity z tohoto jedinečného filmu. Po zoznamovacom (takmer idilickom) úvode ma Bergman vyfackoval pohrebom a prechodom detí do nového prostredia. Tento moment spolu so záverečným požiarom predstavujú najsilnejšie časti filmu, ktoré som prežíval so zatajeným dychom. Následný kontrast sveta dospelých a detí, prepracovaná psychológia a prekvapivo vynikajúce herecké výkony u všetkých zúčastnených... nájdeme tu témy, ktoré maestro preberal vo svojich poviedkových filmoch, avšak tento film je o niečom inom. Je to čiara za tvorbou jedinečného režiséra. Mrzí ma však to, že v trojhodinovej verzií neboli všetky veci dopovedané tak, ako mali. Mám skutočne silné nutkanie zhliadnuť aj dlhšiu verziu :) Film, aj cez relatívnu náročnosť, odporúčam skutočne každému, takto si predstavujem drámu z rodinného prostredia. ()
Velké divadelní představení Ingmara Bergmana, ve všech svých třech částech velmi silné, v té prostřední z mého pohledu nejsilnější, ale nepředbíhejme. První část se odehrává v domě a následně v jeho pokojích. V domě na oslavě, je každý představen, v pokojích se potom dozvíme vše podstatné, pro pokračování příběhu. I když, příběhy některých nepokračují, což bude pravděpodobně v pětihodinové verzi jinak. Tato část má úchvatné, ovšem přezdobené (s největší pravděpodobností úmysl) interiéry, vše v zářivé "dokonalosti". Ve většině případu je plná radosti a optimismu, taktéž úchvatných kostýmů a překvapivě vtipných dialogů. Z mého pohledu je právě to detailnější pokojové představení jednotlivých párů tím nejsilnějším. Následuje druhá, nejtemnější část. Atmosféra optimismu je pryč, interiér fary je velmi prostý, žádné zdobení, žádná radost, pouze tvrdý řád. Velký rozdíl je například i v kameře, zatímco v první části procházela domem a povětšinou zabírala široké pokojové kompozice, zde je mnohem detailnější, důraz je kladen na tváře, bílé zdi a tísnivou, často až hororovou atmosféru. Je tu také větší prostor pro Alexandra, jeho mysl... vlastně i díky ní, dochází k vrcholné scéně trestu, která tuto část prakticky uzavírá. Přichází zúčtování a čas na dětskou fantazii, tedy je možné vše a to se také děje. Svým způsobem je třetí část propojení obou předchozích, opět je tu původní rodina a s ní i komedie. V menší míře potom "nová rodina", horor a fantazie. Závěr je vlastně optimistický, což je překvapivé, vůbec když mu předchází řešení stárnutí a smrti... přesto tu radost je. Fanny a Alexandr má jednoduše vše a rozloučení mistra je to více než důstojné. 85% ()
Tímhle filmem mi Bergman dokázal, že doopravdy nebude jedním z režisérů, jejichž filmů si spíš vážím, než si je užívám. Tohle bylo prostě úžasný. Viděl jsem teda theatrical verzi, takže mi asi ještě nějaké dvě hoďky ze zamýšleného celku chybí, pokud tomu rozumím. Sice se i takhle cítím zcela nasyceně, ale zároveň by si určitě některé postavy zasloužily více času na obrazovce a tak. Třeba u té Fanny vlastně nechápu, proč je její jméno v názvu filmu (a dokonce na prvním místě). Taky mi přišlo, že jsme vlastně neviděli nic z vztahu dětí a jejich otce (ve chvíli, kdy zemřel, jsem třeba ještě ani nevěděl, že to je jejich otec, za což ale možná může moje stupidita). Taky jsem byl dost zmaten z toho Izákova children heistu s truhlou, ale neočekávám, že bych nalezl odpověď v televizní verzi, ani jí vlastně asi nepotřebuju. Jinak nejvíc na mě tady kromě úchvatné vizuální stránky či skvělých hereckých výkonů, zapůsobily postupné změny nálady. Od veselého, hřejivého vánočního začátku atmosféra postupně houstla, a když pak ke konci začaly znít znepokojující klavírní tóny a příběh získal neskutečně tajemný a místy až hororový nádech, nemohl jsem z obrazovky spustit oči. Z nejtemnějšího bodu celého příběhu se pak Bergman dostane víceméně plynule ke šťastnému závěru, kde se celá rodina shledá, a to tak, že to dává dokonalý smysl. Obzvlášť proto, že až tak jednoznačně šťastný ten závěr není... Ještě bych chtěl zmínit postavu matky, která mi přišla nejzajímavější a taky nejtragičtější. Jo a fart joke jsem úplně nečekal, ale nestěžuji si. 10/10 ()
Projekt 100 (2004) ()
Patří k mým nejoblíbenějším Bergmanovým snímkům. Myslím, že poprvé jsem ho viděla opravdu v těch 80.letech a byla jsem už tehdy uchvácená. A uchvácená zůstávám i nyní. Nic se nezměnilo. Geniální film, naprosto souhlasím s komentářem Marigolda. Obrovský zážitek. ()
Nekonecna a vlecusa sa nuda ktoru som obsolvoval az do samotneho zaveru ktory tomu dava s prizmurenim oboch oci jednu hviezdicku. Neni hodne dalsich komentarov. ()
„Jestli Bůh existuje, nakopal bych mu prdel.“ - Znovu jsem se pokusil pohovořit s Bergmanem, ale opět jsme společnou řeč nenašli. Zároveň jsem se utvrdil v tom, že filozoficko-náboženská díla nejsou nic pro mě. Horko těžko jsem se prokousával první polovinou filmu, která je zaměřena na vykreslení charakterů jednotlivých postav a titulní sourozenecká dvojice dostává minimum prostoru. Na scéně se odehrávalo bujaré veselí, ale já se neskonale nudil. Druhá půle byla lepší, zajímavější a koukatelnější. Ale konec s patetickým proslovem a příliš jasně vylíčenými idejemi a poselstvím snímku, kde si režisér s nějakými metaforami příliš hlavu nelámal, mě prostě nedostal. Tak snad příště pane Bergmane... ()
Bergmanovy filmy miluji, ale u tohohle mi vadila právě ta mysterióznost. Film se nejdříve zdlouhavě rozehrává do chvíle, než na jevišti stihne osudová mozková příhoda otce Fanny a Alexandra. Narážka na Hamleta, objevující se ve filmu několikrát, jsou jistě záměrné a právě ono duchařské zjevování otce v jeho rodině ve chvílích, kdy jsou jeho blízcí na rozcestí, má s Hamletem cosi společného. Snad má otcův duch připomínat, že i tehdy, když se jeho žena podruhé vdá za faráře tyrana, je hlava rodiny stále s nimi a nadále má o své blízké starost. Tohle vřazení jsem byl ještě schopen vstřebat a pobyt dětí u jejich otčíma na faře, kde se dle strohých předpisů evangelických církví skutečně žilo - či spíše nežilo mě do děje skutečně vtáhlo. Ale pak však přišlo ono teprve skutečně mysteriózní vyústění děje, kdy židovský strýček děti vyvede z biskupova domu, Alexandr pak bloudí ve strašidelném nočním panoptiku židovského domu, aby ho k sobě vtáhl bláznivý Izmael, který má moc uzření události, která o všem rozhodne, když chromá farářova služka zapálí dům. Přišlo to skoro jako deus ex machina, kdy top prostě nějak skončit musí. A závěr s projevem strýčka Gustava při křtinách, to byla ovšem báseň a přišlo pochopení smyslu celého filmu. Vždyť tu Bergman jasně postavil proti sobě strýčka proutníka a upjatého biskupa, přičemž se přiklonil k tomu zhýralému, který chce prožít život plnými doušky. Herecky a režijně skvělé, ale ta tou magií byla potřena veškerá reálnost příběhu. ()
Výborná je scéna se zkrachovalcem (Carl Ekdahl) - 48.-52. minuta -, který pochopitelně nenávidí tu, s níž finanční pohromu prožívá, takže ji ponižuje a prokládá to omluvami: „Přestala ses mýt, nebo ses začala rozkládat?“ („Har du slutat tvätta dig eller börjar du ruttna?“) Ústřední erotogenní zónou tyrana je srdce nadouvající se samolibostí - 1:30:50 a dále: „Chci, abyste do mého domu přišli bez majetku. […] Chci, aby ses vzdala svého domova, svých šatů, šperků, nábytku, svých přátel, zvyků a myšlenek. Chci, abys opustila celý svůj dřívější život. […] Vstoupíš do nového života jako znovuzrozená.“ („Jag vill att du och dina barn ska komma till mitt hus utan ägodelar. […] Jag vill att du lämnar ditt hem, dina kläder, dina smycken, dina möbler, dina värdesaker, dina vänner, dina vanor och tankar. […] Jag vill att du kommer nyfödd till ditt nya liv.“) Neodolá, může-li polapit zátylek. Obětovat se mu znamená podvolovat se vzrůstajícím nárokům obětující zvůle. Libuje si v podmaňování, je jím fascinován a vynalézá stále nové způsoby, jak se cítit bohem. Nestačí mu ovládnout přítomnost podvoleného, musí ovládnout i jeho minulost, být mu absolutnem, vlastnit ho. To je biskupův poměr k nové ženě a ještě krutěji doléhá na děti. Nakonec si Edvard na kluka vymyslí domácí monstrproces (začátek 3. hodiny), v němž se o sobě nevinný obsah Alexandrova snu, který by jinak neznamenal než strach z otčíma, stává mystickým propukáním děsivého tajemství na povrch reality. Je si natolik jistý pravdivostí udání, podle něhož chlapec takový sen vyprávěl, až se tím usvědčuje z pravdivosti snu, podle něhož je v podstatě vrahem. CITACE: Oscar o divadle: „Venku je velký svět. Náš malý svět v sobě občas ten velký zobrazí, takže mu pak lépe rozumíme.“ („Där ute finns den stora världen, och ibland lyckas den lilla världen spegla de stora världen, så att vi förstår den lite bättre.“) K závěru pronáší Oscarův bratr Gustav řeč využívající téměř obdobný příměr k malému světu na situaci rodiny. / KULTURNÍ ASOCIACE: Stará Helena Ekdahl četla dekadentní básně Sensitiva Amorosa (Ola Hansson), kombinující erotiku s morbiditou, a ve zjevné korespondenci k jejich základnímu sdělení shrnuje ohled za životem: „Člověk je zároveň stařec a dítě. A nechápe, kam se podělo celé to dlouhé mezidobí, které nám připadalo tak důležité.“ („Man är gammal och man är barn på samma gång. Man förstår inte vart mellantiden tog vägen. Den som ansågs så betydelsefull.“) Na konci rozčítá Strinbergovu Hru snů. ()
Dve Bergmanove rozprávky. Medzi nimi 25 rokov. V tej prvej, čiernobielej, Siedma pečať (5*), putuje pestrofarebná spoločnosť stredovekou krajinou, ktorú ovládol mor. Boja sa všetci a spolu pred ním utekajú: zádumčivý rytier zložitej povahy, jeho jednoduchý rázny zbrojnoš, opustené dievča, rozhádaní manželia, záletný herec a zaľúbený manželský pár potulných hercov s dieťatkom. Idú svetom so svojím oslíkom zapriahnutým do voza, v ktorom spia a ktorý sa v každej dedine mení na divadlo. Hrajú, spievajú, tancujú; rozdávajú umoreným ľuďom veselosť, lebo sú jej sami plní. Nie sú múdri ako rytier, ani prísni ako zbrojnoš, ale ani nie sú opustení – majú sa navzájom a spievajú pesničky plné veselosti načerpané zo studne Lásky. – Smrť je všetkým v pätách, ale nie nad každým má moc. V tej druhej, Fanny a Alexander (5*), vidíme potomkov manželského páru divadelníkov po niekoľkých storočiach. Majú vlastné kamenné divadlo, je to vážená rodina. Hrajú, spievajú, tancujú; rozdávajú ľuďom veselosť, lebo sú jej sami plní. Je to rozprávka farebná, snáď najfarebnejšia, akú som kedy videl, ale postavy sú rozprávkovo čiernobiele - dobré a zlé. Ale Zlo nemá moc nad každým. ()
Velká díla, která přinášejí nové myšlenky, potřebují čas na shlédnutí. Měl jsem kratší verzi a cítil jsem nedostatečné spojení s Alexandrem. Nechápal jsem ho a ani jeho sestru. Jako by ani nebyli hlavním tématem filmu. Námět a provedení je nádherné a originální. Přesto jsem poněkud na rozpacích. Dávám 4 hvězdy. ()
no cemment ()
Až budou zase krátké dny a dlouhé noci, až bude zase venku pošmourno…zůstanu zalezlý v posteli klidně i o 5 hodin déle, pustím si právě tento film a budu opět se zasněným výrazem ve tváři sledovat osudy Ekdahlovic rodiny, už se nemůžu dočkat. ()
Los perfektos. I přes pořádnou stopáž se film neustále vyvíjí, totéž platí o velmi zajímavě strukturovaných postavách. ()
Motto: "Ei Blot Til Lyst." Kdo by se nadál, že po Ze života loutek natočí Bergman svůj nejhezčí film. Jenomže to jsme asi měli poslouchat Izáka Borga, který v Lesních jahodách řekl: "Pokud si dělám starosti nebo se trápím během dne, pokaždé se uklidním vzpomínkami z dětství." Bergman prý měl na mládí vcelku pozitivní vzpomínky, a to i přes despotického taťku, jehož pro filmové zabití raději rozdělil na dva. Bergmanovy filmy byly ostatně vždycky plné dualismu - smrt a život, realita a fantazie, skutečnost a sny, muži a ženy, Vogler a Vergerus, rozum a cit, Bůh Otec a Bůh Syn, spravedlnost a milosrdenství, Abraham a Izák, kat a oběť, doba moderní a zašlá, velký a malý svět, technika a umění, pravda a vyšší pravda umělecká, divák a herec, Fanny a Alexandr. I ve filmu právě komentovaném, který se natáčel v Bergmanově rodné Uppsale, jsou představeny oba protipóly - "malý svět" ("maličký ostrůvek pořádku, péče a lásky", "svět dobrého jídla, mírného úsměvu, rozkvetlých ovocných stromů a valčíků") a velký svět tam velku, který je peklem a kde "byl umučen a zabit Ježíš Kristus". Oscar o tom sentimentálně řekne: "Venku je velký svět, a tu tam se našem malému světu na vteřinku podaří ten velký svět v sobě zobrazit, takže ho pak lépe pochopíme, nebo také dáme lidem, kteří sem přijdou, možnost, aby na chvilku na nelehký svět tam venku zapomněli." Umění má tedy dvě fukce - jednak je to zapomnění a odvrácení se, kterážto vlastnost je velice nebezpečná, neboť se rovná útěku ze světa, a jednak je to vyšší uvědomění, které Bergman ve Fanny a Alexandrovi oslavuje (umění tedy není jen pro potěšení, jak se píše na Alexandrově loutkovém divadle). Biskup nás jako reprezentant pravdy a velkého světa učí žít ve skutečnosti (zde se podobá postavě, kterou hraje Ullmannová v Náruživosti), jenomže jako jindy vyjde najevo, že to skutečnost tak úplně není, ale spíše jen její patologická představa. Alexandrovy lži a fantazie jsou oproti tomu pravdivější než pravda sama. On nebyl prodán do cirkusu a biskup patrně neumučil svou rodinu, avšak říct, že se to nestalo, je jenom hraním se slovy. A právěže fantazie otevírá oči pravdě. "Svět je peleš lotrovská a snáší se na něj noc. Než se nadějeme, nastane čas zlodějů a vrahů. Zlo přetrhá svá pouta a přežene se přes svět jako vzteklý pes. Všechny zasáhne otrava. Nikdo jí neunikne. Ani Helena Viktorie nebo Aurorka. Tak se stane. Proto buďme šťastní, když jsme šťastní." Asociace: Lesní jahody, Starý dům uprostřed Madridu ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
SCANDI – Severská filmová lekce
Česká a slovenská premiéra aktuálního vítěze festivalu v Benátkách, výtečného filmu Roye Anderssona Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě, zahájí historicky první ročník festivalu severských… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Hledal jsem na webu původní verzi o stopáži 312 minut, ale našel jsem ji pouze na jedněch rumunských stránkách ve švédském znění s rumunskými titulky. Tak jsem se podíval aspoň na scénu, kdy je hlavní hrdina zavřený v komoře a zjeví se mu tam dvě strašidelné holčičky (mrtvé biskupovy dcery), což ve zkrácené verzi chybí. Škoda, že není dostupný celý film s českými titulky. Dodatečně doplňuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Ingmaru Bergmanovi (v noci z 19. na 20. června 2023) - - - Zúčastnil jsem se kurzu pro filmové scénáristy. Přednáší nám Ingmar Bergman. Říká, že v Čechách dnes už jen vzácně někdo napíše aspoň trochu ucházející scénář, a proto se nás pokusí naučit, jak se to dělá. Vycházet lze i z celkem banálního příběhu. Uvádí příklad. Manželé mají dvě děti – menší děvčátko Fanny a staršího chlapce Alexandra. Muž zemře, žena se znovu provdá, ale její nový manžel se k dětem nechová pěkně. Vznikne dramatická situace, kterou je třeba nějak vyřešit. „Možná víte, jak jsem toto téma pojednal.“ Všichni přikyvujeme, že jsme film viděli a že je skvělý. Nyní nám Bergman zadá téma, které máme zpracovat do podoby scénáře: „Muž a žena žijí spolu, jsou bezdětní, ale mají se rádi. Pro jednoho z členů jejich domácnosti si má přijít smrt. Jak to dopadne? Koho si smrt odnese a proč? Do děje můžete přidat další postavy a samozřejmě nějakou tu psychologii apod.“ Sedím u počítače a píši scénář. Začnu okultními výklady. Existuje víc smrtí, nikoli jen jedna, protože jedna by nestihla obhospodařit celé lidstvo. K manželům je vyslána ještě mladá a nepříliš zkušená smrt. Člověk může zemřít jenom tehdy, když má na tzv. bod smrti ve svém nativním horoskopu špatný tranzit. Takový tranzit má však každý člověk v životě vícekrát. Jestli opravdu zemře nebo jen chytí rýmu, záleží na různých faktorech. Onen neblahý tranzit proběhne u obou protagonistů téměř současně, konkrétně v rozmezí jednoho měsíce. To je doba, kterou smrt v tomto případě musí využít, jinak ostrouhá. Okultní úvody by mi docela šly, ale jak rozvinout příběh? Vymyslím následující. Dotyční chovají domácího mazlíčka. Je to dikobraz jménem Bobinka. Máme zde tedy třetího člena domácnosti. Dikobraz je jako většina zvířat vnímavý na astrál a když se kolem jeho páníčků začne ometat smrt, hned si toho všimne. Bobinka se rozhodne, že své majitele ochrání. Je k tomu dobře uzpůsobená, protože dikobrazí ostny dokážou rozkládat jemnohmotné astrální shluky. Majitelé Bobinky si všimnou podivného chování zvířete. Kolem toho a kolem životu nebezpečných situací, do nichž se člověk může dostat, aniž by vytáhnul paty z bytu, se točí celý děj filmu. Závěr: Smrt prošvihne oba termíny a aby přece jen neodešla s prázdnou, zabije aspoň Bobinku. Detaily děje si nevybavuji. „Hm,“ říká Bergman, „je to fakt originální scénář. A to, že smrt je vidět jenom tehdy, když kamera snímá dění z pohledu Bobinky, je zajímavý nápad. Ale obávám se, že diváci by takový film příliš neocenili. Také mi unikl smysl erotické scény, kdy si ten chlápek s ženskou přizvali do trojky černošku. Budiž, byl to ženin dárek k mužovým narozeninám, ale stejně mi to přišlo dost samoúčelné. Kromě toho je ta scéna zbytečně popisná a moc dlouhá.“ Odpovím, že ta černá holka je tam kvůli tomu, abych film mohl přihlásit do soutěže o Oscara. () (méně) (více)