Když rajčata poslouchají Wagnera

Asi proto, že i díky letitému napojení na festival Jeden svět a své umanutě důkladné obeznámenosti se stovkami celovečerních dokumentů, které JS každoročně vybírá k uvedení (psávala jsem během příprav festivalu anotace k filmům, pomáhala dobrovolně dramaturgické sekci s "nakoukáváním" a mívala tak vždy na několik měsíců přístup k celé interní filmotéce, celé měsíce od rána do večera nasávala dokumenty z celého světa, s nimi různé úhly pohledu, souvislosti a vztahy mezi problematikami, stejně jako dílčí či komplexní řešení - a škoda, že tohle už padlo -, takže jsem si svědomitě mapovala síť strastí a bolestí světa, i když to pohltilo vždycky celé tři měsíce života a znamenalo celkem drastické psychické vypětí), uvažuji celistvěji o tématu globalizace, externalizace nákladů, vyvádění produktů, peněz, péče, práce a životní energie z regionů otevřenými žilami, jsem si předem mylně představovala dokument zobrazující lidi, kteří skutečně našli cestu k harmonizaci života ve své oblasti navzdory stále dravějším a násilnějším nátlakovým metodám zobchodovávání lidskosti a tvůrčího ducha tíhnoucího k vzájemnostnímu dobrému soužití. **** Marianna Economou však žádné takové magické místo neobjevila, jen pár starších lidí v jedné vymírající řecké vesnici, kteří se všemi zbylými silami snaží nějak protlouct světem se svým lokálním produktem, a přesto s teskným pohledem vědí, že to není dobrá cesta a že po nich, až už nebudou moci, bude všechno jen ještě horší. Globalizace tyhle obyčejné laskavé tetky v šátcích nutí zemědělčit ve své liduprázdné vsi na rozlehlých lánech, maximalizovat výrobu (výrobu! rajčat), přizpůsobovat produkty z nich trendy světové poptávce (dejte tam místo své rýže bio quinou z Kolumbie), posílat své výrobky děsivě neekonomickou lodní dopravou na několik kontinentů, a přežívat takhle s vědomím, že to není dobře, ale že oni sami, bezmocně okleštění od poctivějších možností potřebou se uživit, splnit ekonomickou poptávku šíleného trhu, nic lepšího nesvedou. Krásné portréty laskavých, veselých duší s vláčnýma, slzavýma očima, kdykoli se zamyslí nad životní cestou, po níž je nemilosrdné nastavení systému tlačí se ubírat, ač jim ze vsi odešli všichni mladí i téměř všichni muži, ač to, co dělají, nezapadá to žádné přesahující mozaiky, ač jsou z ní jen izolované střípky vládnoucího světového chaosu... **** Film je tak ve své pozorující jemnosti mnohem silnější, srdeční kritikou globalizace, než kdyby odborně argumentoval a vysvětloval... Marianna Economou (jaké to nomen omen!) opět prokázala (její první film uvedený na Jednom světě - https://www.csfd.cz/film/426231-utek-bez-konce/komentare/ - byl za mě výrazně nejlepším snímkem, který se věnoval tehdy festivalem vytyčené problematice uprchlictví a migrace), že přes empatické splynutí s postavami dokumentu nejlépe přiblíží diváky vědomí, či alespoň tušení, že takovéhle zacházení se svěřenými statky a s lidmi o ně pečujícími bychom světové ani tuzemské ekonomice dovolit neměli. Že tahle cesta vede k zoufalému rozpadu a výprodeji hodnot, k bolesti a žalu, jakkoli hrdinně skrývaným, a vůbec k vysílenému tichému zanikání všeho lidského, laskavého a milosrdného, na čem jediném doopravdy záleží. **** Že peníze možná bývaly celkem dobrým nástrojem, ale je velmi zle od chvíle, kdy se z nich stal nenažraný tyran a svrchovaný pán. (Jeden svět 2020, Atlas) *~ (13.09.2020) (méně) (více)