Přítelkyně z domu smutku

Ivana to tady zvládla vážně perfektně. Já když jsem se na to díval, tak jsem byl v té komurce kam ji zavřeli s ní. Bylo to i zábavné hlavně díky Růžičkové , no a Bohdalové mi bylo i líto. Taková chudinka, HLOUPUČKÁ, MILUČKÁ, ale k sežrání. No a Růžičková rovná se v tomto seriálu:komunistická svině a udavačka.Pani Růžičkovou ale jinak miluji a bez ní si správnou českou komedii ani nedovedu představit. (04.03.2006)

Po roce 89 vznikla ve filmu a televizi řada věcí, které se vyrovnávaly s nedávnou minulostí. Jenže v roce 92 se už lidi zase chtěli začít spíše bavit. Za druhé, v té době bylo v televizi "přechýlkováno". Snad proto to tenkrát nemělo takový ohlas, jaký by si to zasloužilo. S odstupem času ale nutno říct, že se to vážně povedlo. S překvapivými a velmi neobvyklými postavami Jiřiny Bohdalové a Heleny Růžičkové. (08.07.2012)

Po třetím či čtvrtém zhlédnutí seriálu za posledních dvacet let nerad hvězdu ubírám. Přesto se jedná o jeden z našich nejlepších dramatických seriálů po revoluci i před ní. Příběh z československého ženského vězení v době pomalu (velmi pomalu) končící totality, ve kterém herecky exceluje Ivana Chýlková po boku s Jiřinou Bohdalovou, Helenou Růžičkovou a dalšími. (09.10.2011)

Každé každičké z holek a žen, které tady hráyi, vyjadřuji upřímný obdiv. Herectví Jiřiny Bohdalové je neskutečné a excelentní... to člověk hltá každé gesto i každý pohyb těla i ve tváři. Kdo viděl ví o čem mluvím. Každá přítelkyně z domu smutku je totální originál a jiný herecký počin. Každá se ho zhostila s takovou věrohodností, že z toho mrazí....:-) (21.01.2020)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)