Boy Meets Girl
Keď chlapec stretne dievča
Režie:
Leos CaraxScénář:
Leos CaraxKamera:
Jean-Yves EscoffierHrají:
Denis Lavant, Mireille Perrier, Carroll Brooks, Hans Meyer, Christian Cloarec, Dominique Reymond, Jean Duflot, Maïté Nahyr, Timothée JanssenObsahy(1)
Paříž, noc, Bowie, Barbara, metra, mosty. Pokus o vraždu. Nevěra. Alex, Mireille. Ještě se neznají. Přesto ji již miluje. Příliš pozdě... První celovečerní film Leose Caraxe. První epizoda z "Alexovy trilogie" (před "Mauvais Sang" a "Les Amants du Pont-Neuf"). (Dan)
Recenze (27)
Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012) ()
LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 ()
Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville. ()
Tohle ještě není Zlá krev, která už se může pochlubit zcela osobitým stylem, zde je cítit mohutná inspirace Godardem a Resnaisovým Loni v Marienbadu. Ale vizuál je již v Caraxově prvotině zcela dokonalý, nekompromisně oslovující každého diváka s očima. Z filmu mám rozporuplné pocity, některé scény byly výtečné, například erotická scéna provedená pouze v dialogu patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti dá ve světové kinematografii najít. Bohužel má snímek i svá slabá místa, kdy se mi jeví jako pouhá kopie svých vzorů. ()
Galerie (44)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru v roce 1984 na filmovém festivalu v Cannes v sekci Mezinárodní týden kritiky. (Terva)
Je nesmierne podnetné a citovo inšpiratívne sledovať potulovanie sa Caraxovho mikrokozmu naprieč našim bežným svetom, v ktorom my diváci žijeme, pôsobíme a v prvom rade sledujeme toto režisérovo ponevieranie sa v novovlnovom habite, evokujúcom najmä atmosféru a štýl Godardových filmov. .......... Boy Meets Girl je film, resp. Caraxov osobný koncept filmového sveta, krásny na sledovanie a ideálny na ponechanie vlastnej mysle unášaniu na jeho horko subtílnej vlne melanchólie a mladíckej mileneckej bolesti, zároveň veľmi zložitý na štrukturálne rozoberanie, keďže Carax ponára vcelku banálne rozprávanie o dvoch mladých ľuďoch so zlomenými srdcami do mnohovrstvovej mystiky nočného Paríža, prezentovaného v obrazoch veľakrát blízkych filmu noir a s ním súvisiaceho sveta šerosvitu a démonov nemeckých expresionistov. Opája sa vrstvením citácií poézie, zložitých obrazových hier, množstiev intertextuálnych hlavolamov, odkazov na snímky novej vlny zo 60-tych rokov a mnoho ďalších detailov viacnásobne sa poprepájaných v expresionistických kontrastoch tmy a svetla, vďaka ktorým film pôsobí znova o čosi viac lyricky. .......... Caraxov film je na prvý pohľad veľmi hĺbavá citová emulzia založená hlavne na melancholických zložkách, sublimujúcich ľúbostné bludičky, na druhý pohľad ide zasa o veľmi dômyselnú, oduševnenú mozaiku pre zarytých cinefilov, ktorí sa vo filme môžu, simultánne so všeobecnejšie ponúknutým silným emocionálnym zážitkom, donekonečna rýpať, lúštiť a dešifrovať množstvo nielen externých, ale aj vnútorných prepojení a súvislostí pomedzi jednotlivými zložkami filmu. Tie implicitne stavajú na obdiv množstvo vzájomne súvisiacich a zasvätene prepojených prvkov, ktoré môžu byť rovnako relevantné, ako aj malicherné. A v tom spočíva čaro snímky. ........... Každý si v tomto na povrch lakonickom diele, prehovárajúcom k divákovi prostredníctvom najvšemožnejších maličkostí v rôznych jazykoch oveľa viac, než by sa mohlo zdať, nájde niečo svoje, pričom šanca nájsť nepreberné množstvo magických žmurknutí a pantomímnych pohnútkov je rovnako reálna, ako aj možnosť nenájdenia ničoho, azda len stojatej, depresívnej hladiny vitriolu. .......... Caraxov film, tak, ako je pre jeho tvorbu čím ďalej tým typickejšie, poteší najmä vyslovených filmových krtov s čo najbohatšou kultúrnou základňou, vďaka ktorej sa dokážu prevŕtať cez množstvo citových a konštruktérskych rovín čo najbližšie k jadru Caraxovho zložitého univerza, chmúrne poetizujúceho utrpenie a šialenstvo spojené s hlbokou láskou (ktorú film svojou zložitosťou sám o sebe perfektne alegorizuje), viacnásobne prestúpené motívom zlyhania (najhmatateľnejším v replikách: „kiežby som dostal druhý život alebo v až „alphavillovsky“ mechanizovanom „skús to ešte raz“), inokedy zasa punkovo ručiace či skratkovito filozofujúce nad hernými automatmi. Možností a kombinácií rôznorodých záchytných bodov je neúrekom. Boy meets girl je pocta francúzskej kinematografii predstavovanej najmä dielami Godarda a Truffauta, postmodernistická skladačka, inšpiratívny činiteľ subjektívnych pohľadov a nezameniteľná balada ľúbostných labyrintov v jednom. () (méně) (více)