Boy Meets Girl
Keď chlapec stretne dievča
Režie:
Leos CaraxScénář:
Leos CaraxKamera:
Jean-Yves EscoffierHrají:
Denis Lavant, Mireille Perrier, Carroll Brooks, Hans Meyer, Christian Cloarec, Dominique Reymond, Jean Duflot, Maïté Nahyr, Timothée JanssenObsahy(1)
Paříž, noc, Bowie, Barbara, metra, mosty. Pokus o vraždu. Nevěra. Alex, Mireille. Ještě se neznají. Přesto ji již miluje. Příliš pozdě... První celovečerní film Leose Caraxe. První epizoda z "Alexovy trilogie" (před "Mauvais Sang" a "Les Amants du Pont-Neuf"). (Dan)
Recenze (27)
Film v čierno-bielom prevedení pôsobí dosť pochmúrne a dejovo ide o nie príliš konzumný film, doslova ťažko stráviteľný, bez hmatateľnejšieho deja, ktorý zapasuje asi len málokomu, toto išlo mimo mňa. /videl v kine: 40%/ (videl na festivale Cinematik 2012) ()
LFŠ 2009 Prvni díl volné trilogie o setkání chlapce a dívky je debutem nejzajímavějšího z režisérů "cinéma du look" - Leose Caraxe, který z "reklamní poetiky" neobarokních tvůrců přešel k "estetice ošklivosti". Přestože francouzské neobarokní snímky 80. a 90. let se vyznačovaly tím, že nebyly v ničem podobné těm francouzské nové vlny, KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU navazuje na odkaz Truffauta a Godarda: hrdina Alex Oscar, alter-ego režiséra, "prožívá" milostná vzplanutí a v dalších částech - ZLÁ KREV a MILENCI Z PONT-NEUF - sledujeme jeho stárnutí a osudy, jako tomu bylo u Truffauta v doneilovské pentalogii; začíná žánrovou vějičkou (trestný čin), aby dal vzniknout až existenciálnímu dramatu, ve kterém se rozevírají časové rámce (celý večírek) a odkazuje se na jiné filmy a filmaře, jako tomu bylo u Godarda. Okolní průměrná až vyloženě negativní hodnocení jsou dána festivalovou projekcí a necitlivými jedinci, kteří svou neschopnost naladit se považují za zápor filmu, protože byl dle nich nudný. Představte si kombinaci NIKDO MNE NEMÁ RÁD a U KOCE S DECHEM - a rozhodněte se sami, jestli do něčeho takového chcete jít. Pro mě osobně jeden z vrcholů "filmovky". 10/10 ()
U Caraxe je to očividně baví/nebaví a líbí/nelíbí a nic mezi tím. Pokud se tedy nestane co mně, protože se mi to sice líbí, ale rozhodně mě to nebaví. Myslím, že by to byla pěkná část do nějakého povídkového filmu, jako samostatný kus mě to ale nepřijde dost nosné. Jako debut je to sice zajímavé a plné potenciálu do budoucna, ale to je tak vše. ()
Ale bod za umelecké ambície je určite na mieste + 1/2 za kameru. 30% ()
Bavilo mne to do zhruba do půlky, kdy jsem se nemohl vynadívat na fantastický vizuál a byl jsem pohlcený osobitou atmosférou, pro jejíž grotesknost se těžko hledá důstojných soupeřů. Pak se film ovšem proměnil v nesrozumitelné přešlapování na místě a a euforie byla ta tam... ()
Tuhle jsem se byl projet na kole. Naslepo, jen podle ukazatelů. Jezdil jsem po šipkách, s naivně bláhovou nadějí, že všechny ty cesty někam vedou. Najednou ale šipky zmizely a uprostřed cesty se objevila závora. Je to tak, že na kole bych rád někam dojel a u filmu bych rád k něčemu došel. (Litoměřice 2013, 7/14) ()
Tohle ještě není Zlá krev, která už se může pochlubit zcela osobitým stylem, zde je cítit mohutná inspirace Godardem a Resnaisovým Loni v Marienbadu. Ale vizuál je již v Caraxově prvotině zcela dokonalý, nekompromisně oslovující každého diváka s očima. Z filmu mám rozporuplné pocity, některé scény byly výtečné, například erotická scéna provedená pouze v dialogu patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti dá ve světové kinematografii najít. Bohužel má snímek i svá slabá místa, kdy se mi jeví jako pouhá kopie svých vzorů. ()
”Len veľmi hlboký spánok tvorí sny ako je tento.” ()
Debutující verše třiadvacetiletého Leose Caraxe. Někdo jej srovnával s Rimbaudem, pro další je on a tajemný Denis Lavant jedna alter ego postava, natolik poutavá, subjektivní a niterná, navíc v kouzelném snovém obalu tentokrát černobílých kompozic a náladových tahů štětců a strun srdečních barev, tónů, pocitů a myšlenek, vzpomínek a obrazců z dětství a buřičské ztracenosti jednoho mladíka v jedné životní etapě. Carax poprvé. Oblíbenec. ()
Kontrastní černobílá kamera, (kolikrát až otravně) vypiplaná mizanscéna, motiv kostek a Caraxovo alterego Alex, bloudící noční Paříží. Několik scén se mi hrozně líbilo - punkem podkreslené voice-overové nevyznání lásky, které zní skrz domovní mikrofon. Bistro s asijskými automaty (co ty na to, Sofio Coppolo?). Večírek se samými "zajímavými" a "důležitými" lidmi (co ty na to, Fellini?). Znovupřehrání konce, které plně odhaluje jeho tragiku. Když se nestříhá a novovlně nezatemňuje obraz během souvislých scén, tak to na mě i působí. To se ale neděje často, nadšení se pere s otrávením a já jsem ve výsledku zmatená. (Cinematik 2012) ()
To Lavantovo kostkované sako bych chtěl. I když je možné, že vypadá tak dobře jenom na černobílém filmu :). Samotný film není úplně špičkový a dechberoucí, celkově je to spíše lehký nadprůměr, ale přesto je tam mnoho hezkých detailů a scének + minimálně dva záběry z ranku téměř geniálních. http://1.bp.blogspot.com/-7nVZXaz-eM8/UBG3vgbrOtI/AAAAAAAACbs/p8q8TwBdx7w/s400/BoyMeetsGirl3.jpg a http://25.media.tumblr.com/tumblr_megkabRAUj1qzpdnho1_r1_1280.png ()
A tak se nám Leosek s Deniskem sjeli kvalitním matrošem a natočili hodně "osobitou" romanci. Caraxova velmi předčasná tvůrčí ejakulace. Bez formy, pouhý slepenec podivných a fakt divně zahraných scén. O dokonalosti vizuálu bych se Snorlax polemizoval, ovšem oči mám a několik vydařených vizuálních záblesků jsem spatřil. A pornografická (nikoliv erotická) scéna je dost mimo. Ovšem v osobitém snímku čtyřiadvacetiletého sebestředného tvůrce se to dá tolerovat. Ještě štěstí, že jsem tento prvotní "filmový experiment" z tvorby Caraxe neviděl jako první, jelikož bych se velmi pravděpodobně k dalším a mnohem kvalitnějším kouskům nedostal. Uff... ()
Snaha o intelektuálnu poetickosť? Možno. Nuda? Samozrejme. Nikdy viac pokiaľ sa nerozhodnem spáchať samovraždu, ďakujem. ()
Na takové intelektuálské kousky a egoistické orgie pana režiséra není můj mozek evidentně stavěný (i když v pozadí hrál David Bowie).LFŠ 2009 ()
Hipsterní sen o pocitech a myšlenkách, připomínajíc Godarda. Minimalizmus, poetika, černobílá vizualita a především celovečerní debut Leose Caraxe. ()
Dal bych tři nezažít podobné věci. Bohužel je první chtění lásky únavné a musí se překročit. ()
Probudil jsem do krásné scény s písní Davida Bowieho... ()
Poprvé viděno v roce 2009, podruhé až v roce 2022. Velké plátno na filmovce udělalo své, proto bych v domácím prostředí správně měla o hvězdičku ubrat. Z úcty k režisérovi a s ohledem na pohlcující vizuální estetiku filmu (celé černobílé provedení - inspirace filmem noir, šerosvit, světelné kontrasty, snová a noční stylizace) tak ale neučiním. Film jako takový má totiž pořád kouzelné momenty - tanec Mireille na podlaze, která připomíná hvězdnou oblohu, punková vsuvka, procházka Alexe za poslechu Bowieho (pro něj až netypicky naivně romantické) písničky. Navíc ty velké smutné oči Mireille Perrier. A závěr byl silný...Caraxův osobitý styl se již rýsuje, ale naplno se jeho pojetí tzv. "cinema du look" projeví až ve Zlé krvi, která asi stále zůstává mým nejoblíbenějším dílem tohoto režiséra. Zde může ještě trochu připomínat některé filmy francouzské nové vlny - napadá mě U konce s dechem, Alphaville. ()
První díl z Caraxovy trilogie na téma "Když chlapec potká dívku", která byla celá uvedena na 35. ročníku Letní filmové školy. I když filmy na sebe dějově nenavazují, spojuje je nejen postava Alexe (Denis Lavant), ale také podobné výrazové prostředky jako minimalismus a téměř absence děje, které tak ovšem dávají vyniknout vyjádření síly citového vztahu hlavních postav. ()
Je nesmierne podnetné a citovo inšpiratívne sledovať potulovanie sa Caraxovho mikrokozmu naprieč našim bežným svetom, v ktorom my diváci žijeme, pôsobíme a v prvom rade sledujeme toto režisérovo ponevieranie sa v novovlnovom habite, evokujúcom najmä atmosféru a štýl Godardových filmov. .......... Boy Meets Girl je film, resp. Caraxov osobný koncept filmového sveta, krásny na sledovanie a ideálny na ponechanie vlastnej mysle unášaniu na jeho horko subtílnej vlne melanchólie a mladíckej mileneckej bolesti, zároveň veľmi zložitý na štrukturálne rozoberanie, keďže Carax ponára vcelku banálne rozprávanie o dvoch mladých ľuďoch so zlomenými srdcami do mnohovrstvovej mystiky nočného Paríža, prezentovaného v obrazoch veľakrát blízkych filmu noir a s ním súvisiaceho sveta šerosvitu a démonov nemeckých expresionistov. Opája sa vrstvením citácií poézie, zložitých obrazových hier, množstiev intertextuálnych hlavolamov, odkazov na snímky novej vlny zo 60-tych rokov a mnoho ďalších detailov viacnásobne sa poprepájaných v expresionistických kontrastoch tmy a svetla, vďaka ktorým film pôsobí znova o čosi viac lyricky. .......... Caraxov film je na prvý pohľad veľmi hĺbavá citová emulzia založená hlavne na melancholických zložkách, sublimujúcich ľúbostné bludičky, na druhý pohľad ide zasa o veľmi dômyselnú, oduševnenú mozaiku pre zarytých cinefilov, ktorí sa vo filme môžu, simultánne so všeobecnejšie ponúknutým silným emocionálnym zážitkom, donekonečna rýpať, lúštiť a dešifrovať množstvo nielen externých, ale aj vnútorných prepojení a súvislostí pomedzi jednotlivými zložkami filmu. Tie implicitne stavajú na obdiv množstvo vzájomne súvisiacich a zasvätene prepojených prvkov, ktoré môžu byť rovnako relevantné, ako aj malicherné. A v tom spočíva čaro snímky. ........... Každý si v tomto na povrch lakonickom diele, prehovárajúcom k divákovi prostredníctvom najvšemožnejších maličkostí v rôznych jazykoch oveľa viac, než by sa mohlo zdať, nájde niečo svoje, pričom šanca nájsť nepreberné množstvo magických žmurknutí a pantomímnych pohnútkov je rovnako reálna, ako aj možnosť nenájdenia ničoho, azda len stojatej, depresívnej hladiny vitriolu. .......... Caraxov film, tak, ako je pre jeho tvorbu čím ďalej tým typickejšie, poteší najmä vyslovených filmových krtov s čo najbohatšou kultúrnou základňou, vďaka ktorej sa dokážu prevŕtať cez množstvo citových a konštruktérskych rovín čo najbližšie k jadru Caraxovho zložitého univerza, chmúrne poetizujúceho utrpenie a šialenstvo spojené s hlbokou láskou (ktorú film svojou zložitosťou sám o sebe perfektne alegorizuje), viacnásobne prestúpené motívom zlyhania (najhmatateľnejším v replikách: „kiežby som dostal druhý život alebo v až „alphavillovsky“ mechanizovanom „skús to ešte raz“), inokedy zasa punkovo ručiace či skratkovito filozofujúce nad hernými automatmi. Možností a kombinácií rôznorodých záchytných bodov je neúrekom. Boy meets girl je pocta francúzskej kinematografii predstavovanej najmä dielami Godarda a Truffauta, postmodernistická skladačka, inšpiratívny činiteľ subjektívnych pohľadov a nezameniteľná balada ľúbostných labyrintov v jednom. () (méně) (více)