Reklama

Reklama

Dobrodružství Sherlocka Holmese

(seriál)
  • Československo Z archivu Sherlocka Holmese (více)

VOD (1)

Série(2) / Epizody(13)

Obsahy(1)

Postava soukromého detektiva Sherlocka Holmese ožila v mnoha podobách na filmovém pláně i v televizi. Mezi nejúspěšnější adaptace ale patří britský televizní seriál, který byl vysílán mezi lety 1984 a 1994. Ve své nejslavnější roli se zde představil britský herec Jeremy Brett (1933–1995). Skládá se ze čtyř rozdílně pojmenovaných sérií a pěti delších televizních filmů. První na řadě jsou Dobrodružství Sherlocka Holmese, která byla natočena ve dvou řadách v letech 1984 a 1985. Celkem čítají 13 dílů a každý představí ucelený příběh s vyřešenou detektivní zápletkou. Jedná se o poměrně věrné adaptace knižních předloh Arthura Conana Doyla, které bývají řazeny ke klasikám detektivní literatury. (Česká televize)

(více)

Recenze (56)

rozum i cit 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Dávno tomu již, co jsem v útlém věku shlédla několik celovečerních dílů o Sherlocku Holmesovi v podání Jeremy Bretta, ale hlavní představitel mi uvízl v paměti jako naprosto skutečný a věrohodný Holmes. Přesně ten Holmes, jakého jsem si jako malá představovala při četbě Psa baskervillského. Žádné další zpracování se mu nevyrovnalo, celá léta přitom nebyl seriál dostupný, ani celovečerní filmy nebyly reprízovány a já marně pátrala, jakouže adaptaci jsem to viděla. Když jsem pak po dvaceti letech konečně náhodou narazila na tento klenot, který stále tkvěl v mých matných vzpomínkách, přesvědčila jsem se, že mě paměť neklamala. Kdo nikdy neběžel do trafiky na rohu, aby stihl koupit jeden ze tří dovezených exemplářů dříve, než ho vykoupí jiní fanoušci, nebo nečekal toužebně každých 14 dní na zvonek ohlašující příchod poštovní doručovatelky se zásilkou DVD s novými díly, asi nikdy nepochopí to nadšení. Mé hodnocení budiž věnováno všem 41 dílům. Nejvěrnější zpracování případů nejslavnějšího detektiva všech dob a troufám si zároveň říci, že už nebude nikdy překonáno, protože zatímco ostatní představitelé v jiných adaptacích Holmese pouze hrají, Jeremy Brett jím skutečně je (Ian Richardson promine, ale v jeho případě konec konců netřeba litovat, protože Richardson je ve Vražedných místech asi tím nejlepším a těžko nahraditelným Holmesovým předobrazem dr. Bellem). Zdá se, jako by se narodil a dostal do vínku herecký talent jen proto, aby jednou mohl ztvárnit velkého detektiva, a kdyby Sherlock Holmes skutečně existoval, Jeremy Brett by jistě byl jeho reinkarnací. Jeho nasazení, s nímž pro roli Holmese dýchal a doslova i dodýchal, je neuvěřitelné, a promítá se do něj i jeho údajně velmi pečlivá příprava zahrnující studium Holmesových zvyků po úplné detaily, vymýšlení jeho gest, pohybů a grimas včetně kontroly věrnosti předloženého scénáře předloze, až ho nakonec hrdina, s nímž Brett sám sdílel některé povahové rysy a jehož role se původně bál zhostit s tím, že nebude dost dobrý, začal prý pronásledovat i v nočních můrách. Chtěl ztvárnit Holmese tak jako nikdo před ním a to se mu bezpochyby podařilo. Doylovo dílo patří k těm filmaři nejčastěji przněným (spolu s dílem Vernea, Dumase a Stokera), zvlášť v posledních letech, a mnozí tvůrci mají pocit, že je třeba vytvořit něco nového, přidat trochu více forenzních věd, trochu čínské mafie, spoustu akce, bojového umění, krve atd. a z Holmese udělat arogantního bezcitného egoistu, nevychovaného spratka, sociopata či hysterického duševně vyšinutého jedince zralého pro psychiatra, který je hrubý k okolí a ze škodolibosti šikanuje hloupého Watsona. Jak daleko od pravdy a předlohy při tom jsou, netuší, poněvadž leckdy opisují jeden od druhého, a fenomén Holmes tak už dávno žije svým vlastním životem, předloze na hony vzdáleným. Narazí-li pak člověk jako zázrakem na adaptaci poctivou, jeho srdce doslova zaplesá. Tento seriál totiž ukazuje Holmese, jaký je v knihách i představách nezanedbatelné části čtenářů: detektiv pronikavého pohledu, ostře řezaných rysů, orlího nosu a lišáckého úsměvu (a že změny Brettova výrazu, lesku jeho očí dle situace, pohyb čelistních svalů atd. stojí za to, odpovídajíce někdy až neuvěřitelně Doylovu popisu), mladý (v době prvních Watsonem popsaných případů byl stár cca 30 let, až u posledních případů mu bylo okolo 50, kterýžto věkový posun je díky nešťastné Brettově nemoci v seriálu naprosto uvěřitelný), inteligentní, bystrý, občas sarkastický a ironický, charismatický od první vteřiny, kdy se objeví, propadající se do letargie až deprese a poněkud náladový, nemá-li případ, vystřídané okamžiky horečné aktivity až živelnosti, má-li jej, energický, rozhodný, tvrdohlavý i velitelský, lpící na dedukci a faktech za použití vědeckého postupu (tj. od faktů k závěru a nikoli naopak), hrdý, velkorysý, neziskuchtivý a neprahnoucí po veřejném uznání a slávě, neboť je pro něj odměnou již samotná možnost řešit nějaký zapeklitý případ, navenek chladný, ale ve skutečnosti silný introvert s dobrým srdcem, který své city neumí ukázat (a když, tak výjimečně) a který má navzdory jisté excentričnosti a nekonvenčnosti chování i způsoby skutečného anglického gentlemana své doby. Člověk mající smysl pro drama i humor (viz Námořní smlouva), jakož i svědomí, soucit a smysl pro spravedlnost, kterou příležitostně nadřadí nad zákon, schopný obětovat vlastní pohodlí pro vyřešení případu a něčí záchranu, muž chovající lásku k umění (přinejmenším k hudbě a divadlu), mající cit pro krásu, občas se snivě filosofickými sklony a občas také omylný a chybující jako každý člověk, rezervovaný vůči ženám, přesto též pozorný, galantní i srdečný, je-li to nutné (k přátelům však upřímně), stejně jako člověk nepostrádající schopnost sebekritiky a sebereflexe, který není hloupě namyšlený ani sebestředný, pouze v tomto směru trvá na exaktnosti a odmítá falešnou skromnost, jíž si jiní lidé jen hladí vlastní ego, a který dovede uznat, má-li někdo (jako např. Mycroft) lepší deduktivní schopnosti než on, nebo vyniká-li v jiném oboru. Zkrátka nikoli panák ani figura s pózou, ale hrdina z masa a kostí, který žije a dýchá, a v jehož reálnou existenci je divák v pokušení věřit stejně jako kdysi čtenáři Doylových povídek. Především je však Sherlock Holmes člověk, který má hluboce rád svého přítele dr. Watsona, jehož možná nepovažuje za příliš schopného v detektivní práci (byť se jej občas snaží k dedukci popíchnout a Watson se v tomto seriálu párkrát dokonce dopustí správné dedukce, opakovaně se ukáže být užitečný a v souladu s knihou to není žádný idiot), ale velmi si ho váží coby lékaře a svůj respekt se nebojí dát najevo. Bez Watsona by byl Holmes velmi osamělý. Holmes jej potřebuje a je si toho vědom. Právě duch přátelství, který tento seriál tak silně prosycuje a o který podle Brettových slov tvůrcům šlo především, jej odlišuje od všech dalších filmových počinů, které jsem až dosud v rámci holmesovských adaptací kdy viděla, a zároveň vystihuje podstatu vztahu obou mužů. A je to i ten důvod, proč se divák právě do této Baker Street a žádné jiné znovu a znovu s chutí vrací. Toto je Holmes, jakého sir Arthur stvořil, Holmes, kterého si muži oblíbí a který ,, si dovede získat přízeň žen, kdykoli se mu zamane.“ Kvalita jednotlivých dílů či napínavost případů je, pravda, různá, avšak to je záležitost samotné předlohy a Doyle není Christie, proto srovnání s Poirotem či Marplovou není na místě. Kromě toho Holmes je detektiv jiného typu a žijící v jiném období s jinými možnostmi. Ostatně autor své příběhy psal v době, kdy byl detektivní žánr dosud v plenkách (Respektive abych byla přesná, tak nepočítáme-li žánr detektivních příběhů existující po staletí v Číně a rozvíjející se tam do podoby delších románů od 17. stol., stál sir Arthur Conan Doyle de facto u jeho kolébky, společně s Edgarem Alanem Poem a francouzským novinářem Émilem Gaboriauem, jehož první román považovaný za vůbec první detektivku na evropské půdě se ještě nese v duchu podobném zmíněným čínským příběhům ve smyslu kriminálky v colombovském stylu). Tento seriál převádí Doylův literární text na plátno mnohdy až doslovně, přičemž krátké díly jsou adaptacemi povídek dlouhých zpravidla jen pár stránek (v průměru 8–14) a sestávajících leckdy z rozsáhlejšího vyprávěcího úvodu a následného rychlého závěru, takže to vyžadovalo i jistý um zfilmovat tak kratičký text do podoby padesátiminutového dílu. Pouze dva celovečerní díly se od předlohy poněkud odlišují a je na zvážení každého diváka, zdali je přijme či nikoli. Mně osobně tolik nevadí, neboť dávají divákovi nahlédnout pod vrchní slupku a ukazují Holmese i jako člověka zranitelného. Vytknout jim (a vlastně i celé 6. a většině 7. série, starších dílů se to netýká) tak lze spíše rádoby uměleckou práci s kamerou v podobě záběrů z přílišné blízkosti přes hlavy dalších postav, záběry tmavé, zamlžené, přes sklo či jako odraz ve skle, z nepříjemných a nelichotivých úhlů či nezvykle rozostřené, které mně osobně kazí dojem a vytvářejí téměř snový pocit, jenž mi k Holmesovi nesedí. Z  krátkých dílů je pak předloze nejméně podobný Mazarinův drahokam (patrně vůbec nejslabší díl ze všech, jehož natočení v této podobě bylo zhola zbytečné). Ten je poskládaný ze dvou různých povídek (Mazarinův drahokam a Tři Garridebové) a Holmes v něm prakticky nevystupuje, ale těžko toto soudit, neboť to bylo způsobeno Brettovou nemocí, tedy nutností, a nikoli zvláštním tvůrčím záměrem. Přesto je mi to líto a domnívám se, že tvůrci měli počkat na Brettovo zotavení a raději obětovat jinak dobrou Lepenkovou krabičku, neboť právě ve Třech Garridebech, příběhu odehrávajícím se ve chvíli, kdy se oba muži znají již téměř 25 let, je Holmesův vztah k Watsonovi ukázán nejjasněji. Watson je postřelen a když přijde k sobě, spatří nad sebou tvář svého přítele zsinalou strachy o jeho život a poprvé si uvědomí, jak velmi se mýlil, když jej celá léta pokládal pouze za chladný stroj, a jak hluboké a láskyplné city k němu Holmes ve skutečnosti chová (podotýkám city ryze přátelské, bez dnes tak populárního homosexuálního podtónu). Tento dle Watsonova popisu vrcholný okamžik jejich mnohaletého vztahu by byl i skvělým vrcholem a zakončením celého seriálu a strašně ráda bych jej právě v podání Bretta s jeho neuvěřitelnými změnami výrazu viděla na obrazovce. Stejně tak mne ostatně mrzí i absence filmového provedení Studie v šarlatové v této sestavě. Výše uvedené výtky však nemohou nikterak snížit hodnocení tohoto jinak naprosto vynikajícího filmového díla. Vyskytnou-li se v rámci seriálu ojediněle ještě nějaké drobné změny (jako např. včlenění Moriartyho do Spolku ryšavců) je to zpravidla ku prospěchu věci. To platí i pro zbavení se závislosti na kokainu, které ač nemá oporu v předloze a je údajně založeno na požadavku hlavního protagonisty, zde působí sympaticky, navíc je zakomponováno do dílu, kde dává smysl. Seriál zároveň nepostrádá ani vtipné momenty vycházející ze situačního humoru, které mnohdy doslova pozvedají i díly založené na banální zápletce či v literární podobě méně záživné. V rámci nich dává často větší prostor nejen Watsonovi, jenž je zde Holmesovým věrným přítelem, trpělivě snášejícím jeho nálady a upřímně se snažícím mu pomoci při pátrání i vytáhnout ho z jeho chmur, ale rovněž paní Hudsonové, kterou Holmes svým nepředvídatelným chováním, pokusy i přístupem k pořádku přivádí čas od času k šílenství, ale která by na něj přesto nedala dopustit stejně jako on na ni. Dramatizace některých dalších povídek pak převyšuje i originál (např. Řecký tlumočník). Nelze tedy než pochválit scénáristu za to, s jakým citem se Doylovy předlohy chopil, neboť divák jí neznalý odchylky ani nepozná a většina znalců je jimi zpravidla potěšena. Rovněž tak zpřeházená chronologie případů velikého detektiva či jejich občasné zasazení do jiného ročního období či měsíce, proti níž by mohli mít námitky někteří pravověrní holmesologové, většinu diváků trápit nebude, a někdy jde opět o žádoucí vylepšení (viz např. Domácí pacient). Oba představitelé Watsona jsou výborní, Edward Hardwicke se pak již ke staršímu Holmesovi hodí možná více než David Burke, který ho lépe doplňuje v mládí. Hardwickův Watson je přece jen již muž zralejší a zkušenější. Tvůrci navíc chytře zvolili typově podobné herce (Hardwicke byl dokonce údajně obsazen na Burkeovo přímé doporučení) a celou záměnu provedli v díle Prázdný dům, v němž se Holmes vrací po své domnělé smrti a letech nepřítomnosti do Londýna, takže při určité dávce fantazie si lze představit, že Watson po ztrátě přítele, smrti své ženy a změně místa prostě zestárl starostmi a žalem. Jde patrně o jedinou výměnu oblíbené postavy v oblíbeném seriálu, kterou jsem kdy dokázala s klidem zkousnout. Zapomenout nelze ani na již zmíněnou Mrs. Hudson, těžko si představit lepší. Skvělí jsou ostatně i Lestrade, odpudivý a nebezpečný Moriarty, Mycroft, jemuž, ač působí starší než o pouhých sedm let, lze snadno uvěřit, že je Sherlockovým bratrem, či Irena Adlerová, v řadě moderních adaptací parazitujících na Doylově díle padouch či dokonce agentka Moriartyho, ve skutečnosti charakterní, krásná a troufalá žena, která jediná dokázala Holmesovi imponovat, dokonce natolik, že si uschoval její podobenku a sovereign, který mu věnovala, nosil od té chvíle na památku na řetízku od svých hodinek. Gale Hunnicutt vskutku není všední a vypadá tu jako skutečná dáma na úrovni, na rozdíl od většiny hereček z jiných adaptací, které působí obvykle naopak zcela tuctově. Pochválit lze i mnohé představitele vedlejších rolí. Navíc tento seriál pochází ještě z dob, kdy herci hráli tak, že divák nemá pocit, že sleduje současné osoby navlečené do historických kostýmů, které si na časy minulé pouze hrají, ale věří jim, že jsou skutečně lidmi dané doby. Brett sám pak patří k té vzácné skupině herců, kteří dovedou nosit historický kostým s takovou nenucenou elegancí, jako by od rána do večera nechodili v ničem jiném. Drobnost, ale zatraceně důležitá. Preciznost co do snahy o zobrazení reálií a atmosféry Anglie 19. stol. pak již patří ke standartu britské televizní a filmové tvorby. Některé komentáře zde zmiňují kvalitu českého či slovenského dabingu, za sebe musím říci, že na rozdíl od Poirota a Marplové s McEwan, které bych doporučila v české verzi, v případě Sherlocka (ač mé první setkání s ním proběhlo kdysi rovněž prostřednictví dabované verze) se absolutně nic nevyrovná anglickému originálu, čistotě spisovné britské angličtiny a především Brettově brilantní dikci a jeho zvučnému a melodickému hlasovému projevu. (Poslouchat ho dabovaného je ještě horší než poslouchat dabovaného kupříkladu Alana Rickmana.). Navíc je krásně slyšet rozdíl mezi výslovností spodiny či níže postavených vrstev společnosti a vyšších vzdělaných vrstev (de facto to, co řeší Shaw v Pygmalionovi). Jen nutno podotknout, že v otitulkované verzi se příležitostně objeví drobná nepřesnost: např. v Námořní smlouvě paní Hudsonová souhlasí s Holmesem, že jde vskutku o skotskou snídani: pouhý cár papíru, což překladatel přeložil jako ,, jen pro cár papíru“, ale zde se podle mě jedná o vtip narážející na proslulou skotskou šetrnost. Dosti střídmé užití hudby v seriálu (platí spíše pro první série) mi pak osobně vůbec nevadí, neboť podle mne umocňuje u diváka pocit přítomnosti v ději. Samotná úvodní znělka je pak pěkná a nápad založit ji na tónech Holmesových houslí více než vhodný. Konečně nelze než doporučit shlédnout seriál popořadě, neb nemohu souhlasit s názorem, že Holmes neprochází žádným vývojem. Je tedy pouze obrovská škoda, že v této sestavě nedošlo ke zfilmování všech Holmesových případů (počítám-li správně, nezfilmováno jich zůstalo asi 18), neboť tak jako neexistuje jiný Hercule Poirot než David Suchet, neexistuje (alespoň pro mne) ani jiný Sherlock Holmes než Jeremy Brett. Aneb jak píší angličtí fanoušci i mnozí znalci Doylova díla ,, the ultimate Holmes“. Ať už se tedy adaptace v tom kterém díle série povedla více či méně, tak vzhledem k výše uvedenému nemohu než celku udělit maximální hodnocení, jelikož jde nejen o perfektní a s výjimkou tří dílů takřka pietní zpracování předlohy, ale navíc o dílo, jež lze vidět opakovaně, aniž by se omrzelo. A zatímco všechny moderní adaptace a variace na dané téma jsou jen módou pomíjivou a zájem o ně časem opadne, tato zůstane trvalou hodnotou, z níž se budou diváci těšit ještě další desítky let. Na závěr nelze než poděkovat všem tvůrcům a především vám, pane Brette, díváte-li se shůry, za to, že jste vdechl život slavnému detektivovi a za všechny příjemné večery strávené díky vám v jeho společnosti. Malá poznámka na okraj: Jeremy Brett neztvárnil pouze Freda v My Fair lady, jak tu někteří zmiňují, ale zahrál si též lorda Goringa v Ideálním manželovi (ke shlédnutí na youtube), kde tuto postavu vystřihl dokonale v souladu s textem Wildeovy hry. A diváky, kterým je líto se s Holmesem po Lepenkové krabičce rozloučit, lze upozornit ještě na filmeček The Four Oaks Mystery, v němž se v rámci nějaké charitativní akce Brett s Hardwickem cca na deset minut vrátili ke svým rolím. Oba pak sklízeli coby Holmes a Watson také značný úspěch na divadelních prknech ve hře The Secret of Sherlock Holmes zaměřené nikoli na další kriminální případ, ale spíše na vzájemný vztah obou hrdinů. Toto představení nebylo bohužel zachyceno na video (alespoň ne oficiálními místy, pokud je mi známo), nicméně se dochoval amatérský zvukový záznam celé hry, který se nedávno jako zázrakem vynořil na internetu a je volně k poslechu na SoundCloudu. Konečně zájemcům o pěvecký projev páně Brettův, podotýkám projev kvalitní, lze doporučit Merry Widow, či alespoň vcelku vtipný video sestřih scén z Sherlocka Holmese doplněný hercovým zpěvem árie Chez Maxim ze zmíněné operety (rovněž na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=U-jCJ00S7EY), při jejímž poslechu jako by člověk ani neslyšel písničku, ale přímo radostí se tetelící nitro velikého detektiva ve chvíli, kdy MÁ případ. () (méně) (více)

InJo 

všechny recenze uživatele

Ze všech těch mnoha a mnoha víceméně doslovných a tradičně pojatých adaptací Doyleových povídek jsou tyhle série se skvělým Jeremym Brettem asi nejlepší. V podstatě to není žádný zázrak (narozdíl od značně zmodernizovaného SHERLOCKA s Benedictem Cumberbatchem), ale pro staromilce (mezi něž se také počítám) je to patrně ideální zpracování - dějově velmi věrné předloze, atmosféra Anglie 19. století je krásně stylová a herecky taktéž zdařilé (obsazení Bretta bylo velkou výhrou). Pro mě velká televizní klasika, která mě v dětství takřka děsila a nyní v dospělosti příjemně baví. 70 - 80 % ()

Reklama

Osvícený 

všechny recenze uživatele

Když jsem takto již potřetí četl sbírku nejlepších Doylových povídek zasnil jsem se, jak by asi vypadaly zfilmované. Ztvárnění s Robertem D. juniorem mi připadá velmi přepísknuté, a BBC Sherlock s Cumberbatchem je super, ale pouze první dvě řady a pak už se to jen przní. O pár dní později, když jsem brouzdal internetem za účelem zakoupení dalších povídek, na mě vyskočilo: Z archivu Sherlocka Holmese, Strakatý pás. Okamžitě jsem se na to podíval, a pocity jsem z toho smíšené. Představitel Holmese je dokonalý, Watson v pohodě, ale trochu mi vadily nesympatické vedlejší postavy. Také bych uvítal, kdyby se rozšířily řady českých dabérů, často se opakují. Ale velmi se mi líbí, když Holmesův dabér přehrává. Také jsem v jednom díle zaznamenal, že děj povídky zde začal až v polovině dílu, a to co se dělo do té doby bylo v knize shrnuto asi ve dvou větách. (Umírající detektiv) Ale to vše jsou pouze moje osobní vítky. Z archivu Sherlocka Holmese mám rád, a vždy se na nějaký případ rád podívám. ()

Abet 

všechny recenze uživatele

Málokto by dnes už nepoznal postavu geniálneho detektíva z Baker Street. Sherlock Holmes sa stal trvalým dedičstvom Západu,jedna z tých nesmrteľných postáv,avšak málokde,v máloktorej adaptácii je vidno tú prostú pravdu,ktorú Doyle vo svojich poviedkach často zvýrazňoval. A to,že Sherlock bol síce nadaný mimoriadnym intelektom,ale bez Watsona by to daleko nedotiahol,pravdepodobne by sa od nudy predávkoval kokainom. Tu to vidieť,Jeremymu Brettovi sa podarilo stvárniť Sherlocka ako nikomu predtým-a povedala by som aj potom,ale Benedict Cumberbatch mu je v tomto smere dôstojným protivníkom. Stretávame sa až príliš často s prílišnou dokonalosťou postáv,všetci sú bez chyby a dobrý alebo zlý a preto je mimoriadne osviežujúce naraziť na niečo podobné tomuto.Príbehy sa vo väčšine striktne pridržiavajú Doylových pôvodných poviedok a prípadné obmeny hodnotím skôr kladne,obzvlášť čo sa týka Mycrofta. Celkovo hodnotím ako dielo,ktoré by mal vidieť každý priaznivec Doylových poviedok a kvalitnej kinematografie. ()

LuccinyFilmy 

všechny recenze uživatele

Celá sherlockovská série s Jeremy Brettem, která zahrnuje na čtyřicet epizod a TV filmů, je počinem, který se asi jen tak nebude opakovat. Cílem této adaptace bylo přenést dílo A.C. Doylea na plátno co nejvěrněji a nelze než potvrdit, že se jim to povedlo. Napadá mě sice otázka, zda je opravdu nutné, snažit se být až tak detailní a držet se knižní předlohy do takové míry, že pokud máte jako divák Doylea zrovna v živé paměti, neustále na vás vyskakují dialogy a scény, které jsou do slova a do písmene vytažené z knížky. To je snad moje jediná výhrada vůči tomuto seriálu – osobně preferuji kreativnější adaptace, protože dívat se na něco tak doslovného, to už si to rovnou můžu přečíst, ne? – jinak ho nelze hodnotit jinak než kladně, a to zvláště díky Brettově Holmesovi, který sice působí trochu jinak, než jsem si ho představovala, ale skvělá propracovanost a osobitost ztvárnění se mu nedá upřít. ()

Galerie (120)

Zajímavosti (15)

  • V roce 1927 časopis "Strand", ve kterém vycházely příběhy Sherlocka Holmese, položil svým čtenářům anketní otázku, která povídka se slavným detektivem je jejich nejoblíbenější. Stejnou otázku pak redaktoři položili Holmesovu stvořiteli Arthuru Conanu Doyleovi. Tak vznikl seznam dvanácti nejoblíbenějších Doyleových holmesovských příběhů, ke kterým autor později ještě přidal sedm, a celkový počet se tak ustálil na čísle 19. Povídka „Domácí pacient" se v tomto seznamu nachází na 18. místě. (PhillM.)
  • V roce 1927 časopis "Strand", ve kterém vycházely příběhy Sherlocka Holmese, položil svým čtenářům anketní otázku, která povídka se slavným detektivem je jejich nejoblíbenější. Stejnou otázku pak redaktoři položili Holmesovu stvořiteli Arthuru Conanu Doyleovi. Tak vznikl seznam dvanácti nejoblíbenějších Doyleových holmesovských příběhů, ke kterým autor později ještě přidal sedm, a celkový počet se tak ustálil na čísle 19. Na povídku „Poslední případ" v tomto seznamu zbyla bramborová medaile, skončila na 4. místě. (PhillM.)
  • V roce 1927 časopis "Strand", ve kterém vycházely příběhy Sherlocka Holmese, položil svým čtenářům anketní otázku, která povídka se slavným detektivem je jejich nejoblíbenější. Stejnou otázku pak redaktoři položili Holmesovu stvořiteli Arthuru Conanu Doyleovi. Tak vznikl seznam dvanácti nejoblíbenějších Doyleových holmesovských příběhů, ke kterým spisovatel později ještě přidal sedm, a celkový počet se tak ustálil na čísle 19. Povídka „Strakatý pás" se v tomto seznamu nachází hned na 1. místě a je tedy nejoblíbenější holmesovskou povídkou A. C. Doylea samotného. (PhillM.)

Reklama

Reklama