Faces
Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesHrají:
John Marley, Gena Rowlands, Lynn Carlin, Seymour Cassel, Val Avery, Dorothy Gulliver, Christina Crawford, Darlene Conley, Joanne Moore Jordan (více)Obsahy(2)
Ocitáme se ve čtrnáctém roce manželství Richarda a Marii. Ani jeden z nich není spokojen s jejich současnou situací. Maria se po vzoru svých přátel rozhodne hledat romantické uspokojení někde jinde, zatímco Richard si platí prostitutku. Maria stráví jednu noc s hipíkem, ale cítí se stejně neuspokojena jako ve svém umírajícím manželství. Hluboký a velmi upřímný příběh zkoumá moderní zralé vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
NFR 2011, Oscar 3 nominace: Herec VR - Seymour Cassel, Herečka VR - Lynn Carlin, Scénář. . . . Zlatý Lev - výběr ()
První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. ()
(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. ()
Virginie Wolfovej sa nebudem báť, ani keby mala aj spolu s manželom a milencami i milenkami naimplantované snímače obrazu v nastrelenom mikročipe. Možno také bude lupuscanisom očakávané pokračovanie analýzy rozpadu vzťahov: zábery, ktoré sa vzťahu dostanú konečne pod kožu! Cassavetes len švenkuje detaily xichtov, líc a očí. Dôvod, prečo sa manželstvá rozpadávajú je v zásade jeden (resp. dva): nuda a stereotyp. Vtipnosť, na začiatku vzťahu taká príťažlivá, sa stáva opakovanou rutinou. Vášnivý sex vyprchá do roka po svadbe. Do popredia sa dostanú problémy, frustrácie a fóbie, v úvode vzťahu potlačované. Namiesto zamilovaného haha ľahkonohého prekonania problémov, sú na programe dňa každodenné banality s jedlom a vypĺňaním spoločného voľna. Na čas to prebijú deti - ale aj tam sa dostaví rutina a problémy. Ostáva potreba sa vyrozprávať. Tá naráža na neochotu, túžbu ostať pubertiakom a tak. Tváre ukazujú zvratky slov, nezmyslov, hádky a avantúry. Nič povznášajúce. Rozumiem zámeru, ale umenie v tom nevidím. Vzťahová dráma, nakrútená neobyčajne. Nová forma pohľadu neprebila prízemnosť deja, teda toho, čo sa v 88,8% prípadov vzťahov deje. Dnes a denne. Nerozumiem pohrobkovi: aký optimistický koniec? Zapáliť si cígu? Asi hej. Ok, idem. ()
JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. ()
Fantastický film. Má to síce všetky nešvary toho čo nazývam artová sračka, ale od tohto som nedokázal odtrhnúť oči. Takto si predstavujem artovku za pár drobných 10/10 ()
Sedím jako opařený. Stejně jako Dick si zapaluju cigáro. Co ty dialogy? Ty zničující dialogy plné znepokojujících zvratů - od pohrdavosti k obdivu, od sladkých řečí k prázdným. Odezírám z tváří, kamera je zabírá místo reality. Tyhle lidi už pravděpodobně nikdy nebudou šťastní. ()
Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. ()
Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte. ()
Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. ()
O Johnovi Cassavetesovi som doteraz vedel iba to, že sa preslávil filmom Tiene a používa dokumentaristický prístup aj v hraných filmoch. Dnes už viem, že s jeho filmami budem mať asi problémy. Tváre som dokázal sústredene sledovať asi pol hodinu. Zmyslom hodnotenia tohto nezmyslu je korekcia neodôvodneného nadšenia doterajších 41 divákov a brzdenie neprimeraných očakávaní ich nasledovníkov. ()
Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] ()
Kdo jiný se více hodí k zachycení drobnokresby života americké střední třídy, než americký režisér působivě využívající zoomu a detailů. Až díky kameře tak můžeme zblízka postřehnout, že tváře hrdinů jsou jen charakterové masky, zpod kterých v kradmých záblescích vysvítá beznaděj, marnost, hořkost. Smích, který je jen šklebem, kterým chceme jen o něčem přesvědčit ostatní a hlavně sebe. Stejně tak hledat vysvobození a zapomnění v zábavě je marné u lidí, kteří se již neumí bavit, a proto jejich večírky končí v kocovině falše. A tu chvíli uvědomění, že v naši pózu jsme neuvěřili ani my sami, že všechno je opravdu v p*deli, že namísto v luxusně vybaveném řadovém domě se nacházím na dně, tu chvíli kdy nediegetická hudba ustává (a Cassavetes se bez ní s klidem obejde), tu chvíli umí Cassavetes natočit jako nikdo jiný. ()
Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. ()
- "There's a Bergman film in the neighborhood." - "I don't feel like getting depressed tonight." Cassavetes jde sám proti sobě. Dokumentární styl v této syrové podobě ztrácí původní význam, tedy maximalizování divákova vtažení do děje, tím pádem i nárůst emocionální odezvy. Ztráta jakéhokoliv řádu v oblasti montáže i kamery, kdy o záběru nerozhoduje ani tak nálada jako spíš náhoda, pak funguje ukázkově kontraproduktivně, neboť technické aspekty mimo vypravování zdůrazňuje, místo aby nám je skryl. Že je to ale jinak film vysoké kvality, s úchvatnými hereckými výkony, o tom nemůžu pochybovat. Přeci jenom mám pocit, že Cassavetesovi je tenhle námět bližší, než jak tomu bylo u rasově-sociálního kvílení Stíny. ()
John Cassavetes mi naservíroval hutnou psychologickou vztahovku s dusnou atmosférou, až mi místy bylo ouzko, nicméně nutno jedním dechem dodat, že právě tohle on umí mistrovsky... Muž a žena v dlouhodobém soužití ve všech podobách, od smíchu k slzám, od lásky k nenávisti, od souznění k odcizení... Pochvalu zaslouží všichni zúčastnění, neb se svých rolí zhostili na výbornou, ovšem dámy Gena Rowlandsová a Lynn Carlinová tu září jako skutečné hvězdy... ()
Nebránim sa faktu, že toto dielo je realistickou a realisticky natočenou výpoveďou o medziľudských vzťahoch. Hovorí sa, že najlepšie príbehy píše sám život ( a ja by som doplnil, že niektoré najlepšie a najdramatickejšie udalosti sa rodia práve medzi štyrmi stenami ), ale toto posúva tento svojský štýl až za hranice znesiteľnosti a diváckej príťažlivosti. ()
Na tomhle filmu opravdu obdivuji to, jak dokázal Cassavetes s herci a jejich výkony. Ty jsou skutečně těžko uvěřitelné a celkově velmi dobré. Bohužel je to natolik intenzívní - mimo jiné i díky kameře, která většinu stopáže zabírá detaily obličej, odtud také název - až mi vadilo se na to koukat. A mohl za to také ten všudypřítomný smích, který už mi celou dobu zněl falešně. ()