Chobotnice

"Jedno chápadlo odsekneš, ale na jeho mieste sa objaví ďalšie... a ďalšie... a ďalšie." Spoiler. Pôsobivý a neľútostivý seriál z prostredia talianskej mafie a policajtov márne sa snažiacich zničiť ich temný, zlý svet. Skvelý Michael Placido ako "Katáni" a nekompromisné scenáre. Možno až príliš - neváhali totiž odpraviť titulného hrdinu pre ešte lepší a kvalitnejší divácky zážitok. Avšak po jeho smrti ma to už prestalo baviť, hoci poznám ľudí, ktorých to paradoxne začalo naplno baviť až po nej, ehm. V seriáloch obecne hlavné hviezdy umierajú pomerne rady (Komisár Rex, Kobra 11...). (07.12.2005)

Na svou dobu naprostá pecka... . a pokud je dneska někdo jako já přesycen kriminálkami anděl a las vegas tak vám chobotnice přijde jako parádní temná kriminálka, u které si řeknete , že takhle to tam opravdu chodilo. Atmosféru dokonale dokresluje prostředí ( samozřejmě že se nenatáčelo na sicílii, protože autorům vyhrožovali ), herci, ale především hudba, jejíž dva základní motivy jsou strašidelné samy o sobě. Bravo ! (13.08.2014)

Řekne-li se italský seriál, tak mi v mysli automaticky naskočí první Chobotnice. To snad ani jinak nejde. Chudičký až nedůstojný vzhled, ani poněkud těžkopádný rozjezd na tom nic moc nemění. Však to znáte. Než se rozjede lokomotiva, tak to také chvíli prostě trvá, ale zastavujte jí jakmile je v ráži. Navíc takřka veškeré zápory jsou vykompenzovány tím "osudovým" hudebním motivem, osmdesátkovou nekompromisností scénáře a výtečně napsanými dialogy. (20.04.2008)

Jakožto divák, který v těchto dnech právě sleduje Chobotnici od jejích začátků doposud, u čtvrté série skutečně lituji, že zde není možnost vyššího hodnocení, protože ***** je opravdu málo! Bez Morriconeho hudby by to asi nebyla tak dojemná a napínavá záležitost, ale proč to proboha řešit. Ta hudba a seriál už jedno jsou. Dohromady je to tedy dokonalost sama, a to nejen díky úžasné scéně Tana s koníkem a téhle postavě vůbec, která v divákovi vzbuzuje tolik různých pocitů. Máte ho rádi, je vám ho líto, bojíte se ho, nevyznáte se v něm, a přesto vás přitahuje, to se Remo Gironovi opravdu povedlo. Je docela legrační, že jsem si kvůli seriálu pořídila moka konvičku a úplně jí propadla. Seriál sám o sobě stejně jako Tano vzbuzuje hodně emocí, člověk je napjatý jako struna, dojatý, zoufalý, po zhlédnutí byť jednoho dílu emočně úplně vysátý, je to náročné, ale stojí to za to!  Seriál jsem dokoukala až do jeho desáté série a nemůžu říct, že by ty další od zmíněné čtvrté byly špatné. (Nejen) můj oblíbenec Tano je ústřední postavou většiny z nich a další série jsou rovněž povedené a i více akční, moc se mi líbil pohled (nejen do Tanovy) minulosti, a ta hudba. Těžko se se seriálem loučím a určitě se k němu brzy vrátím, protože je to skvostný počin. (06.02.2021)

V době, kdy to u nás premiérově běželo, to byla samozřejmě v tom našem normalizačním úhoru špičková záležitost. Ale i teď po letech musím rád konstatovat, že stárnutí u tohoto seriálu probíhá velmi milosrdně. Pořád je to velmi působivé a neokázale realistické. Placidův přerod ze sebejistého, energií nabitého kriminalistického rytíře v rozsypaný uzlíček nervů po únosu a následně v okoralého mstitele je brilantní. I mě občas v první sérii trochu otravovaly opakující se Cattaniovic manželské výstupy, ale uznávám, že měly v příběhu své místo a pro komisařův "psychologický profil" i své opodstatnění. Můj nejoblíbenější padouch? Jednoznačně Périerův advokát Terrasini. (10.09.2012)