poster

Beau travail

  • anglický

    Good Work

  • Slovensko

    Dobrá práca

    (festivalový název)

Drama

Francie, 1999, 90 min

Režie:

Claire Denis

Předloha:

Herman Melville (kniha)

Kamera:

Agnès Godard

Střih:

Nelly Quettier

Scénografie:

Arnaud de Moleron

Kostýmy:

Judy Shrewsbury
(další profese)
  • kaylin
    ***

    Herecky zajímavé, koneckonců i tematicky zajímavé, nemluvě o tom, že i forma tohoto příběhu je celkem jedinečná, hlavně v tom, že by se o něm skoro dalo mluvit jako o filmu beze slov, filmu, který vypráví obrazem a daří se mu to. Přesto jsem se pro film nedokázal nadchnout a lze jen obdivovat jednotlivé obrazy.(3.4.2016)

  • Humprt Pum
    *****

    Vychutnávka s třešničkou na konci. Skóre na www.metacritic.com: 91%. Ztotožňuji se s kritikou San Francisco Chronicles, autora Wesley Morrise (POZOR, MOŽNÝ SPOILER): http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.cgi?file=/examiner/archive/2000/05/12/WEEKEND829.dtl&type=movies How is this not a Calvin Klein commercial? The vision is Claire Denis', and the undressed opulence in her "Beau Travail" is a challenge to view what she's doing - toying with the French Legionnaires as a fistful of masculine identities forming a single, sensitive physical force. And she uses the tools in her considerable cinematic lexicon to caress this landscape - as either cheap, fetishistic beauty-marking or an ingenious attempt to give some pretty pictures a smashed-faced soul. Every shot in "Beau Travail," which was one of the artistic high points at this year's San Francisco International Film Festival, points toward the latter. DENIS' film is as fluid as her nine others, demonstrating her skill at inte grating story strands with her handsome visual sense and gift for evocation. Each of her films - particularly "I Can't Sleep" and her telefilm "U.S. Go Home," both from 1994 - is a sensory, metaphysical tale of paranoid suspicion and adolescence. "Beau Travail," though, is a lyric abstraction and a more blatant experiment in sound, vision and narrative. Using "Billy Budd," Herman Melville's posthumous novella set near the close of the 18th century, as its spine, the film distills the watchful homoeroticism in Melville's story involving a captain, a young foretopman and an envious officer. Denis, who adapted the film with frequent collaborator Jean-Paul Fargeau, dries out Melville's story, trading its aquatic milieu for one bound up in the endless scenic vistas of the East African desert. She also swaps Melville's viscous, impenetrable prose (reading "Billy Budd" is like combing the words out of a literary glue trap) for her own dense tone-poetics, veering toward the surreal without getting lost in it. Denis reveals an affection for the Legionnaires and for the geography, imbuing them with the unassuming spiritualism that often wafts through her filmmaking. Her choice of music - which ranges from blaring French house to Benjamin Britten's barreling opera "Billy Budd" to Neil Young's "Safeway Cart" - completes the film's somber atmospherics. FOCUSING on "Billy Budd" villain Claggart, Denis opts to redeem him, transform ing the character into the riled Galoup (Denis Lavant as a predator with a washed-up soul). Galoup narrates the film in julienned reflections. It opens on a nightclub dance floor. The disco's intimate, dark, mirrored space is the obscure day to the less-vague night of the African exteriors. Disbursed throughout the film's hour-and-a-half, the disco scenes are also the setup for the Galoup's implosive ballet, in the final minutes that are like a semi-charmed snake dying on a magic carpet. (Heaven as disco is a priceless visual equation.) The master of arms, Galoup, leads his Legionnaires through the unrelenting exercise rituals that have the spectatorial beauty of arena yoga. And Galoup is both drill sergeant and aerobics instructor. His growing sexual insecurities and fear of futility con sume him and spark his suspicion that Sentain (Gregoire Colin), one of the young men in his fold, has replaced him as the object of their captain's (Michel Subor) affection. His jealousy ruins his career, which is all he's ever known. You can imagine a more agitated filmmaker making Sentain, the Billy Budd figure, one of the many nonwhite guys in the Legion. BUT, REVERSING her concerns in previous films, Denis is less interested in race and more transfixed by the meticulousness of building this operatic dream. Galoup's self-destruction is as much the province of his own head as the gorgeous imagery is the province of Denis'. "Beau Travail" is consciously interacting with so many texts - from Melville's book to Britten's opera to Jean-Luc Godard's hodgepodge first political flick "Le Petit Soldat," in which Subor played a younger version of the man he plays here - it seems drunk on inspiration. Denis has a particularly good time playing with the disjunction between interior and exteriors. The desiccated, cracked landscape looks like paradise used to live there, like Earth, with its centuries-old mosaiclike striations, could use some Oil of Olay. Accordingly, the film is not unglamorous. Denis isn't afraid of arresting the eye with luxurious photography. In fact, she risks objectifying these men, mercifully because she doesn't see beauty as an empty luxury, suggesting that maybe dreaming of Africa isn't such terrible thing at all. Read more: http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.cgi?file=/examiner/archive/2000/05/12/WEEKEND829.dtl&type=movies#ixzz0SAWlCzMQ(26.9.2009)

  • Tsunami_X
    ***

    Exkurze do života vojáků cizinecké legie, která posouvá dramatičnost na jinou kolej. Svým syrovým dokumentárním odérem rozbíjí tradiční představu o budování příběhu mužské kolegiality a nesnášenlivosti v uzavřeném prostředí. Režisérka netlačí na pilu, vše nechává volně a bez vysvětlení plynout a v samém závěru šokuje geniální taneční scénou, která má sice s dějem samotným pramálo společného, ovšem bez kontextu k předchozím výjevům by těžko fungovala. Vzhledem k ústřednímu tématu a časté fascinaci mužskými těly a rituály se není co divit interpretacím operujícím s 4% menšinou.(21.12.2005)

  • Eodeon
    *****

    čekal jsem minimalismus v ději a vyprávění hraničící s vyprázdněnou narací, tedy i jisté experimentování, fantastickou vizualitu a pak také nevýrazné, ovšem velké a silné téma, které na mě plnou vahou dopadne až někde ke konci. toho všeho jsem se víceméně dočkal. /// když zlí jazykové rozhlašují, že ve filmech Claire Denis “se nic neděje”, rozumějte tomu tak, že nejde o nervydrásající akci, sáhodlouhý epos ani o obyčejnou dramatickou gradaci děje. více než o pohyb událostí se jedná o následnost výjimečných okamžiků, které jsou každý sám o sobě přeplněné dějem. příběh, to je jen chatrný rámec, který nám divákům poskytuje nepostradatelné opěrné body pro průnik hlouběji do tématu samotného. /// nevyhnu se drobnému exkurzu do příběhu, v němž protagonista seržant Galoup (Denis Lavant) z mně ne zcela jasných příčin prahne zničit svého podřízeného v legii Gillese Sentaina (Grégoire Colin). proč je mu mladý voják trnem v oku si nejsem jistý. možná jsem jasnou informaci zkrátka přehlédl, ale nemyslím. odhalení motivací se zde neděje na stříbrném podnose. ač se to může zdát, ani relativně výmluvný voice-over, který doprovází reminiscenční proud Galoupových myšlenek neposkytuje pevnou oporu. z důvodu tak velké informační omezenosti je, myslím, oprávněné v tomto případě hovořit o omezené naraci. nejprve jsem zastával přesvědčení, že příčinou byl spor o dívku, druhou z nabízených možností je nenávist objektu touhy jako vedlejší produkt latentní homosexuality (něco zcela nepatřičného v armádě, tím spíš, pokud jste příkladným vojákem Galoupova ražení). tato hypotéza mě napadla až dlouho po zhlédnutí filmu, ale svědčí pro ní okamžik, kdy si Galoup vzpomíná na své první setkání se Sentainem a své tehdejší pocity. na druhou stranu se najde jistě i mnoho dobrých důvodů přiklánět se k první verzi. a proč se na to vůbec tázat? může se to zdát absurdní, ale příčina/motivace nemusí být jednoznačně rozkryta. pro téma filmu je o něco více důležitý důsledek (otisk na duši člověka; faktický důsledek s jistotou neznáme rovněž). celou dobu trvání filmu se díváte na v základě s dokumentárním odstupem nahlížený krátký úsek ze života francouzských vojáků v cizinecké legii a říkáte si, že právě jeho zaznamenání je účelem filmu; poukázat, že i zahazovat nejlepší léta života pro nikdy nevyužitý vojenský výcvik může být ‘beau travail'. o čem film je, přiznám se, mi došlo až při závěrečné "taneční" scéně. nevěřil bych, že "diskárna" The Rhythm of the Night (Corona) může být tak mrazivý poslech…(13.9.2012)

  • asLoeReed
    ****

    Čístota filmového materiálu. Poctivý realismus (skutečně "Dobrá práce"), poezie vizuální stránky, ale způobem přirozeně komponovaných záběrů. Efekty nestylizované obrazy. Střihová skladba sama na sebe neupozorňuje, jako by to film nebyl, důraz je kladen na samotný svět, realitu dění. Hudební komentář a voice over. Některé hudební momenty silné. Imtimní. Všednost. Kamera Agnés Godard (ne od Jeana-Luca, ale neméně slavná). Tancující (skotačící) Lavant v závěru.(5.8.2009)

  • - Snímek byl natočen na motivy známého románu Hermana Melvilla „Billy Budd". (Hans.)