Reklama

Reklama

Miluji tě k sežrání

  • Francie Trouble Every Day (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Pan doktor Shane Brown se před nedávnem oženil a právě se svou manželkou June vyrážejí na svatební cestu do Paříže. Nutno podotknout, že paní Brownová vůbec netuší, koho že si to vlastně vzala. Její muž kdysi pracoval na lékařském výzkumu sexuálních úchylek spojených s kanibalizmem a bohužel se na něm experiment, jehož byl svědkem, velmi podepsal. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (134)

tron 

všechny recenze uživatele

(Kvázi)kontroverzná nuda. Strašne pooomaly plynúci (a plytký!) dej, nesympatické postavy a čudná, ošarpaná atmosféra polovičato zaspatého delíriového splínu. Sex s krvou prvých 50 minút nikde. No proste nič moc. ()

B!shop 

všechny recenze uživatele

Dlouho jsem skouknuti tohohle filmu odkladal, a ted, kdyz jsem ho videl, tak muzu rict, ze kdybych se na nej nepodival, o nic bych neprisel. V podstate to je pekne nudnej film o nicem. Skoro bez dialogu hodinu a pul sledujete jak nekdo nekam jde, pak kouka, jde zas jinam atd. Herci jsou neskutecne toporni, zraci sceny tam sice jsou, ale nenazval bych to zraci, v podstate tam nejdriv zenska a pak chlap soulozi a toho druhyho kousnou, zenska do krku, chlap mezi nohy, a to je vse. Ale porad lepsi nez sledovat jak furt nekdo nekde bez smyslu chodi. Zaver je rovnez debilni, takze tu hvezdicku davam jen za ty dve i kdyz hodne slaby, tak aspon nenudici sceny a za ty nahy zensky. ()

Zeck odpad!

všechny recenze uživatele

Byl jsem tak k smrti vyděšený, že z toho už pátý den nespím... Ne, možná to basník myslel jinak, ale tohle mě skutečně neoslovilo. ()

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Dráždivě perverzní psychothriller s výborným Gallem a sexy Dalle. Scenáristicky plytké za to hloubka postav a myšlenka obsahu jedinečná. Závěrečná scéna geniální. V rámci žánru klenot. ()

Dadel 

všechny recenze uživatele

Co to proboha bylo? To by neuspělo ani jako cvičení na FAMU. Celý film se neděje vůbec, ale opravdu vůbec nic a ke konci dvě údajně kontroverzní (a velmi krátké) "žrací" scény, na kterých měl zřejmě film stát, ale spíš padá. Těšil jsem se i na hudbu od Tindersticks (moje oblíbená skupina), ale i té je tam zoufale málo ()

flanker.27 odpad!

všechny recenze uživatele

Tak bychom to měli pojmout nějak objektivně a decentně. Tak tedy, viděl jsem už spoustu hovadin, ale tahle - Ehm, řekli jsme decentně. Tak jinak. Viděl jsem už spoustu kravin, ale tahle - Ale no tak. To přece dokážu. Do třetice. Tohle byla největší píčovina, na níž kdy spočinulo mé oko. Ano, to je rozhodně lepší. Co se mi to ta kráva na režisérský stoličce vůbec snaží namluvit? Že se v nás všech prostírají netušené temné hladiny zvrácené perverze či co? Nevím, jestli Claire Denis to rajcovalo (viz Martyrova trefná poznámka), ale já odešel z kina. Už se nedivím, že to s Evropou jde z kopce, když se duševní obzor "umělců" scvrkává do takovýchle exhibic. ()

gudaulin odpad!

všechny recenze uživatele

Ano, jsem nepoučitelný, celý život rozhazuju peníze a investuju je to nefunkčních věcí, ale v tomhle případě byla ztráta 50 korun obzvláště bolestivá. To už jsem ji raději měl rozdat santusákům na nádraží. Naprosto nezvládnutý snímek s mizerným scénářem, nezáživný, hloupý a nevkusný. Celkový dojem: 5 %. ()

MM_Ramone odpad!

všechny recenze uživatele

Takto to dopadá, keď sa ľudia bez talentu rozhodnú, že budú tvoriť umenie. Mne absolútne neznámy francúzsky režisér Claire Denis chcel zrejme natočiť šokujúcu psychologicko-erotickú horrorovú drámu, ale to sa mu teda ani náhodou nepodarilo. Pretože tento film je len zmesou primitivity, nudy a zlých výkonov nadmieru nesympatických hercov. Neohrabané pokusy o rozťahanú atmosferičnosť mĺkvych scén sú ukážkou filmárskeho fušerstva. Odpad! ()

lupuscanis 

všechny recenze uživatele

CLAIRE DENIS, MILUJI TĚ K SEŽRÁNÍ (2001). _____ NAUSEA, ŠKRALOUP A KUDLANKA NÁBOŽNÁ._____ Famózní Vincent Gallo. Šílenec. Ale od autorského počinu Buffallo 66 na něho nemohu dát dopustit! Když už se objeví ve filmu, nemohlo by za tím přeci jen něco být? Jako šílenec pravověrný, jehož nebylo třeba ani maskovat, ve svém zamilovaném „zombíkovi“ jménem Shane, tak trochu hraje sám sebe. Naprosto excelentně. Dokonale využívá absenci dialogů, a hraje s pomocí nonverbálního výraziva chlápka na svatební cestě, který je tak nějak záhadně „nemocen“ a současně má na cosi neodolatelnou chuť – viz například denervující zvuky, jimiž charakterizuje neduh, který by se možná dal přirovnat k lehce rozvinuté chřipce. To má tedy nevěsta pech. _____ Tady bych to mohl zaseknout. Dát Vincentovi za výkon dvě až tři hvězdičky, film shodně s vámi prohlásit „za odpad!“, a věnovat se smysluplnější činnosti. Ale. Neudělám to. Tenhle film totiž, ačkoli to tak ani trochu nevypadá, nějak souvisí s něčím, co skoro všichni z Vás velmi dobře znají.... _____ Tušíte, proč se některým z nás dělá nevolno při pouhém pohledu na škraloup na hladině mléka? Takové tenké, zcela nepatrné nic, a proti němu velké, možná i silné tělo, důvtipná mysl a – nám se z toho dělá šoufl. Vždy mě pobaví, když se filosofie (tentokrát ruku v ruce s psychoanalýzou) naváží do věcí, po kterých by jí mělo být houbelec. Tu otázku jsem myslel úplně vážně. Jedna elegantní francouzská dáma, ta dáma se jmenuje Julia Kristeva, nám na ní dává zajímavou odpověď v knize, kterou moc hezky nazvala „The Powers of Horror“. Můžeme to v klidu tvůrčím způsobem přeložit jako „Z čeho pochází strach a hnus“ (nejen v L.A.). Ne, filmy jsem si nespletl. ‘Wtf‘– má snad mléčný škraloup něco společného s ujetým francouzským filmem, během kterého museli být údajně při premiéře v Cannes dva lidé vyvedeni ze sálu pro nevolnost..? No ano, má. _____ Představte si to se mnou, i když raději ne příliš živě. Škraloup na hladině mléka vypadá jako zvrásněná blána. Je to takový okraj. Mez. Nebo hranice. Díváme se na škraloup, a vidíme něco, co je „mezi“. Něco, co je na divném místě. Někde uprostřed. Něco, co hladinu mléka odděluje od toho, co je mimo něj, co už tím mlékem není. Škraloup je taková zpředmětněná hranice, kterou můžete vzít do ruky (nebýt toho, že jse Vám udělá šoufl). Je to taková hranice přímo před vašima očima. Je s tím však spojený takový malý problém. Možná bychom měli říct „trabl“. Zkrátka to není jen tak, brát tyhle „hranice“ do rukou. Slovy paní Kristevy: How can I be without borders? O jakých hranicích to ta paní mluví? Kromě našeho dobře známého škraloupu? Aspoň stručně: Hranice, které leží mezi tím, co jsem já/a mezi tím, co už já nejsem (ne-já). Mezi člověkem/a zvířetem („krutou“ a divokou přírodou). A v neposlední řadě hranice našeho těla. Asi musím přidat trochu cizích slov. Ale nebude jich mnoho. To něco mezi, to není: ani subjekt, ani objekt. Kolem sebe máme předměty (objekty), to známe. Věci, které do ruky klidně vzít můžeme. Třeba hrníček. Kolem sebe máme ještě cosi jiného, totiž druhé lidi, a druhému člověku, stejně jako sobě, říkáme subjekt. No a to „něco mezi“ není ani jedno z toho. Proč? Protože je to něco mezi mnou a něčím jiným (dosaďte si: zvířetem; mým okolím; tím, co už není moje tělo, atd.). A kdybych to něco mezi" chtělm tak jako obyčejnou věc vzít, uchopit, tak budu „divně“ zacházet taky se sebou samým, s vlastními hranicemi, a tedy i se svým já. Tak trochu proto „škraloup“ nezvedáme. Obdobně se zdráháme, když máme porušit hranice zvířeckosti – exempla trahunt (nebo-li není nad konkrétní příklad): třeba při pěkně odvázaném sexu, se „po akci“ zase snažíme chovat aspoň trochu civilizovaně, aspoň trochu jako lidé. Hranice mezi naší sexuální zvířeckostí a našim spořádaným chováním nemáme moc chuť zpochybňovat. Jsme rádi, když víme kde jsou. A pokud je naoko překračujeme, pak je to jen někde, a jen na malou, omezenou chvíli. A zpravidla se na to nedívá někdo, kdo by to mohl soudit. A právě všechny tyhle prekérní hranice (s čestnou výjimkou škraloupu) spatříte na vlastní oči v neobyčejném experimentálně pojatém snímku Claire Denis. _____ V Trouble Every Day vidíte cosi, co jsme (z dobrých důvodů) vytlačili někam za horizont toho, co považujeme za možné, za tolerovatelné, za to, na co bychom chtěli nebo mohli myslet. Odvrhli jsme to. Ale. Při tom „to“ pořád tak nějak zůstává nesnesitelně blízko nás. Jak říká paní Kristeva (parafráze): Tak blízko, že když jsme s tím přímo konfrontováni, pod tlakem našich prastarých pudů mobilizujeme celé své tělo: odvracíme se, je nám nevolno, zvracíme, omdlíváme (omdlít je něco jako utéct od své vědomé přítomnosti tu). Při pouhém pohledu na „to“, na co se dívat nedá, na něco, co je příliš viditelné, naše osobní integrita odolává jen s vypětím všech sil. Ve filmu se tyto hranice před vašima očima nejen ukazují, ale doslova hroutí, rozkládají. Není divu, že Vás to znepokojí. Odvrátí to Váš pohled od promítacího látna, nebo obrazovky. A ještě Vás to donutí film rezolutně označit za odpad. S vykřičníkem! Právě jsme v půlce. Teď přijde to zajímavější. _____ To, co odmítáme jako radikálně Jiné, to co vytlačujeme za hranice myslitelného, možného a tolerovatelného, to co je úplně někde jinde a při tom u nás, či dokonce v nás, nás totiž nepřestává fascinovat. A v tom je ten skutečný trabl. Přitahuje nás to stejně jako cokoli, co je radikálně za horizontem starostí našeho každodenního světa (mohli bychom se dostat někam k religiozitě v silném smyslu slova, ale to bych odbočil příliš, a nemyslím, že film nás k tomu nabádá, alespoň ne přímo). _____ Z obdobné fascinace myslím bohatě čerpá jiný můj oblíbený tvůrce – charizmatický filmař David Cronenberg. Jeho přístup se však liší. Cronenberg je chirurgem. Chirurgem s chladně-ocelovým přístupem (viz např. vynikající Dead Ringers, Příliš dokonalá podoba). _____ Přístup Claire Denis je na opačném pólu. Její přístup je, jakkoli to bude znít u snímku o lidožroutech svého druhu paradoxně, něžnější. Pokusím se teď obhájit, že jsem se s tou něhou nezbláznil. Budu teď chvíli mluvit o tam, jak se film vyjadřuje, nebo-li o filmové řeči. A konečně se dostanu k pro Vás možná sporným kvalitám komentovaného snímku. Přes poslední malou odbočku. _____ Autorčin přístup je určen stylem vyprávění, který zvolila. Právě ten ji také nepřekonatelně vyděluje z dalších žánrových paralel, které se snad nabízejí, se kterými si dle mého však pouze pohrává, zahrává, a dalo by se říct, že je i v jistém ohledu „zneužívá“ – mám na mysli horror a gore všech myslitelných odstínů. Jejich skalní příznivci by patrně potvrdili, že jim tenhle film nic moc neříká. Kromě jiného jim tu chybí Monstrum s opravdu velkým „M“, a představa, že by takové „zlo“ bylo uvnitř obyčejného člověka /natož něžné ženy/ se jim pořádně zajídá. Pro ně je to zkrátka příliš lidská, a na pohled příliš křehká, lidská bestie. K tomu Claire Denis osobně: „For me the Monster is invisible. If there is a thread through my films, it is that evil is never the other, everything is inside and never outside.“ Tady odbočku ukončím. _____ Všechny ty na první pohled viditelné prohřešky vůči kánonu funkční narativní struktury: plytký příběh, který otevřeně rezignuje na srozumitelnost; pomalost vyprávění evokující až nudu; absence dialogů; neprokreslené charaktery postav; dlouhé zdánlivě nic neříkající jízdy kamery, navíc několikrát opakované, na nichž vlastně „nic není vidět“ – tvrdím, že to všechno má v tomto filmu své oprávněné místo! Zkuste se na to se mnou podívat odjinud: Ten film je pomalý. Jemný. Decentní. Tichý. A naléhavý. Jako divák jsem byl mesmerizován právě těmi záběry, na kterých jsem nic neviděl. Z nemožných úhlů zabíraná obnažená lidská těla. Anamorfické záběry představující tělo a kůži jako jakýsi fantastkní povrch neznámé planety. Zprvu tak blízko pro to, aby zprostředkovaly nezkrotnou vášní vedený zkoumavý pohled stvrzující vzájemnou něžnost. Pátravé jízdy kamery krajinou těla však postupem času tělo a zejména pokožku zpředmětňovaly, dělaly z těla věc. Jiný subjekt, subjekt jiného těla, se přeměnil v objekt. Vše je už příliš blízko. Za hranicí. Tělo se stává věcí, se kterou lze manipulovat. Něha v nestřeženém okamžiku podlehla metamorfóze v bezuzdnou zvířeckou žranici. (Kamera však zůstává i v těchto chvílích taktní. A přece. Oči nás neklamou.) Je tu hrozivě smrtící kudlanka nábožná. _____ Hráz, která drží vše lidské pohromadě se protrhla. Kolaps všech hranic, o nichž jsme mluvili. Ocitli jsme se na tom nemožném místě "mezi". Nemožné. Netolerovatelné. Nemyslitelné. Spatřili jsme, co jsme neměli spatřit. A mluvíme o něčem, o čem se mluvit nedá, nebo jen velmi těžko. Znamená to snad, že o tom není třeba ani mluvit, ani točit filmy...? Pochybuju. () (méně) (více)

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

Proč ten hloupý název a zavádějící obrázek na obalu? Jeden by čekal řízný kanibalský film, ale ono se z toho vyklube jakési podivné přešlapování a nic. Kdyby se film například jmenoval - Špatně si rozumíme, pak proč ne, ale zřejmě by mě minul. Marně přemýšlím, co vyzdvihnout, ale nemůžu na nic přijít. K odpadu to má blízko, snad za chabý pokus dostát toho, co slibuje název filmu. Abych nebyl úplně nespravedlivý, tak český název se zdá výstižnější. A horror to rozhodně není... ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Máme v sobě skutečně každý zakotvené kanibalské choutky? Tohle chce (možná) naznačit film francouzské režisérky Claire Denis Miluji tě k sežrání. Profláknutý kontroverzní film posbíral velmi rozpolcené reakce, který mnoho lidí jednoduše nenávidí a už během svého uvedení na Filmovém festivalu v Cannes roku 2001 bylo jasné, že Miluji tě k sežrání rozdělí společnost. A dává to smysl. Erotický hororový thriller rozhodně není takovou katastrofou, jak by ho chtělo prodat třeba aktuálních 26% na CSFD. Mnohem více k filmu sedí třeba takové hodnocení na Rotten Tomatoes s 49%, adekvátně poté Metacritic s 40%. Miluji tě k sežrání má opravdu daleko k těm vyloženě nejhorším filmům všech dob a divák ho tam automaticky nemůže tak snadno zařadit i kvůli tomu, že tam člověk vidí alespoň to, že Denis točit umí. Samotný námět poté určitě potenciál měl a téma o zakódovaných kanibalských choutkách v lidském organismu by mohlo být klíčem například k zajímavým filozofickým pohledům. Jenže nic z toho Miluji tě k sežrání nemá. A ve finále nejvíc film zabíjí právě vyprávění celého příběhu. Miluji tě k sežrání možná do hororového žánru v jistě formě přineslo svěží vítr a divák se ve filmu klidně může snažit najít různé symboly, ve finále to ovšem celé nestačí k tomu, aby se Miluji tě k sežrání dalo ocenit jako dobrý film. Ze samotné látky a atmosféry se toho ve finále moc nevytěží, pár násilných scén s kousáním tomu všemu moc nepřidá a ve finále film snadno vyvolá pocit ´´ rádoby uměleckého filmu, který má strašný přesah ´´. Což pochopitelně neznamená, že na samotném počátku by tam jistý přesah a snaha ten přesah převést do celistvé fungující podoby nebyl. Jen to ve výsledné podobě není dvakrát vidět. Celý scénář je jednoduše jalový, hlavní myšlenku prodat nedokáže a samotné postavy na tom nejsou o moc lépe. Problém tak ve finále je i s představiteli hlavních rolí, kteří sice nejsou špatní, po chvilce se ovšem ukáže, že Vincent Gallo ani Tricia Vessey vlastně nemají co hrát. Je ve finále jedno, že by jim divák z fleku ty lidi s perverzními choutkami uvěřil. Ty postavy jsou totiž ploché. Miluji tě k sežrání proslulo i díky kontroverzním scénám, těch ovšem v součtu také vlastně moc není. Denis v podstatě točí psychologické drama, které jen místy vybočí z řady a dojde na stříkání krve a jeden skutečně výrazný sex. Přitom se ovšem nedá říct, že by psychologická rovina fungovala. Zároveň se přitom skutečně nedá říct, že by Miluji tě k sežrání bylo pouze rádoby artový film. Ty stavidla tam totiž jsou, slušná řemeslná stránka ovšem nespasí fakt, že Denis napsala společně s Jeanem-Polem Fargeauem skutečně plytký scénář, který ani pár světlých momentů ve finiši nespasí od faktu, že potencionální zajímavou myšlenku naprosto promarnil. Dost možná by to chtěl být film, který diváka přivede k existencionální krizi. Dost možná by to chtěl být film, který diváka donutí k zamyšlení se sebou samým. Dost možná by to chtěl být film, který by chtěl něco vzkázat světu. Dost možná jsme všichni v hloubce naší duše sexuálně úchylní kanibalové. Dost možná je Miluji tě k sežrání skutečně nepochopený film. Možná! () (méně) (více)

playboxguest odpad!

všechny recenze uživatele

Trapná kontroverze na úkor zábavnosti a kvality... Miluji tě k sežrání a Fuck me - dva filmy, u kterých člověk absolutně nechápe, co tím chtěl básník říct, ale za to moc dobře ví, že větší ptákovinu zase jen tak neuvidí... ()

salahadin odpad!

všechny recenze uživatele

Sledování se zvrhlo v to nejodpornější martyrium...filmový štáb včetně režisérky byl nadopovaný granulemi, které snídá pes Baskervilský. Nezáviděníhodné chvilky natáčení, lituji všechny, kdo tu hráli a všechny, kdo to viděli... ()

Deimos odpad!

všechny recenze uživatele

DVD/// Obsazení 1/10 Děj 1/10 Hudba 2/10 Efekty 1/10/// +trocha krve, trocha nahoty -absolutně bez děje, nemá to atmosféru, a nakopak má to strašně toporné a nudné herce/// Zhovadilost, ve které se prvních 50 minut nic neděje, aby pak přišli 2 chuťovky a konec. Naprosto zabitý potenciál v příšerně nedomrlém obalu. Ztráta času a zasloužený odpad./// Celkem 11%/// ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Trouble every day. Některé filmu dostávají v Česku tak originální názvy, že vlastně, bez vlastního přičinění, ztrácejí na kvalitě. Kdo se nenechá názvem oklamat a je natolik pokročilý angličtinář, jistě docení i tu zmíněnou kvalitu. Ano, je zde, kvalitní zpracování skoro nevyslovitelného tématu. Lidská sexualita, jak je vidět ve světě čím dál víc, je nepředvídatelná a nebezpečná. Člověk se stává bezmocným a je absolutně pohlcen silou, kterou dokáže "bytost" v něm vyvinout. Ať už jde o jakoukoli sexuální úchylku, na člověku vidět není. A ono, když se nikdo nedívá, tak proč si trochu nezaexperimentovat s vlastními fantasiemi i tajnými myšlenkami. Sexuální chtivost vyvolává zlo. Zlo, které je ukryto, a ukáže se jen ve formě šoku a absolutního odsouzení. Lidé jsou ovšem přitahováni a chtějí být šokováni. Vnímat to svým zrakem. Na první pohled nudné a nezáživné plynutí děje, na ten druhý výborné vtáhnutí do příběhu o jedné "nenasytné" ženštině, která skutečně trouble řeší every day. A o jednom novomanželovi, který trouble řeší zatím jen ve své hlavě. Pomalu odkrývaný závěs neskutečného se rozevírá, aby poté nabídl trouble na vlastní oči. A o to jde. Krvežíznivý divák, odkojený kýblema červené tekutiny, lítající zpoza kamery není spokojen, ovšem divák vnímající neskutečnost a zdrcující realitu situace, musí prožívat očekávaný šok. Skladba, která doprovází celý film, je nanejvýš vypovídající svým smutně odevzdaným nádechem plným bezmocnosti. ()

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Čekala jsem stupidní horor o pojídačích lidského masa, dostala jsem sofistikované psychologické drama s neuvěřitelně dokonale budovanou atmosférou. Claire Denisová si krásně hraje s divákem, postupně mu odkrývá jednotlivé střípky a k tomu všemu zní podmanivá hudba. (Viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov.) ()

Reklama

Reklama