Ponette
Režie:
Jacques DoillonScénář:
Jacques DoillonKamera:
Caroline ChampetierHudba:
Philippe SardeHrají:
Victoire Thivisol, Marie Trintignant, Xavier Beauvois, Claire Nebout, Antoine du Merle, Léopoldine Serre, Benjamin Lemaire, Hadrien Bouvier (více)Obsahy(1)
Čtyřleté Ponette zemře matka. Dívenka ale nechce vzít krutou skutečnost na vědomí a brání se realitě tak statečně, že nakonec se sen stává na okamžik skutečností. (Hans.)
Recenze (14)
Zlatý Lev - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,351,319 ║Tržby Celosvetovo $1,400,000║ ()
Opravdu se mezi sebou děti takovým způsobem baví, pokud se stane něco tak smutného jako v tomto případě? Možná musel Jacques Doillon pobývat nějakou dobu mezi tak malými dětmi a klást jim mnoho otázek, aby nám mohl předložit poměrně náročné téma o tom, co se děje v mysli čtyřleté Ponette a jak se vyrovnává se smrtí své matky. Victoire Thivisol podala neskutečný výkon, hodný obrovského obdivu. Jen mně bylo trochu proti mysli až přehnaně moc teologických hovorů mezi dětmi navzájem, potažmo rozmluv Ponette s Bohem a nebo s matkou. Tam jsem v mírných rozpacích, jestli by to odpovídalo reálu a závěr mně byl vysloveně proti mysli. Za malou Victoire ale musím jít s hodnocením nahoru i kdybych nechtěla ()
Nádherná smutná záležitost. Bouření emocí přibržďuje pouze neustálé přemítání, jak dokázali tu malou holčičku přimět k tak heroickému hereckému výkonu. ()
Pozeral som to kvôli malej Victoire Thivisol, a áno, ako Ponette je neuveriteľná. Ale čo ten zvyšok? Napríklad scéna, keď sa štvorročné (!) dievčatko snaží vyhrabať z hliny svoju mŕtvu matku. Cieľová skupina boli sadisti, alebo masochisti? Pre koho sa kurva točia takéto filmy? ()
Celkom ojedinelý pokus o pohľad do detskej duše. Svet detí je tu vykreslený dôveryhodne - hľadanie odpovedí, nevinnosť, úprimnosť, hravosť, ale aj vymýšľanie, polopravdy, napodobňovanie dospelých.. Celý príbeh je postavený na neuveriteľnom výkone hlavnej hrdinky - ale aj ostatných detských postáv...Trochu mi vadilo príliš silné tlačenie na city a hlavne záverečné "posolstvo" matky. "Buď šťastná" je predsa málo...... ()
Asi mi měla chvilkami ukápnout slzička, ale bohužel po celý film neukápla. Nerada se nechávám citově vydírat, je-li záměr tak průhledný jako zde. Celý film Ponette stojí i padá s roztomilostí a přiznávám i s hereckým výkonem představitelky titulní role. Umím si docela dobře představit 15 minutový film na téma "jak malá holčička překonávala ztrátu své maminky." A my diváci bychom byli ušetřeni těch "roztomilých" (místy silně nepřirozených) dětských blábolů... Ale to by pak byl úplně jiný film. Nevím, jestli mne měl ten myšlenkový guláš v dětských hlavách dojímat nebo rozesmávat, spíš nad ním žasnu a v duchu naříkám: "Ó, pane Doillone! Ó, Francie, první dcero Církve!" (A v tuto chvíli mi asi konečně ukápne ta dlouho očekávaná slza. A ne jedna!) ()
To, co předvádí čtyřletá Victoire Thivisol, je přímo zázračné. Trošku mi vadila scéna s matkou; ne scéna samotná, ale způsob, jakým je podána...zanedbatelná vada na kráse. Jo, chytlo mě to za srdce. ()
Film ukazuje snahu malej Ponette vyrovnať sa so smrťou matky. Stále s ňou túži hovoriť, vzkriesiť ju tak, ako to robil Ježiš. Keď sa jej nedarí, ilúzie jej berie prakticky uvažujúci otec, ktorý v posmrtný život neverí. On však Ponnette miluje a dáva jej to najavo ako vie Film je vystavaný na výborných dialógoch viacerých detí, ktoré "naivnými očami" hodnotia Boha, smrť a rodičovskú lásku. Dej nie je dramatický, ale film je láskavý a hlavne presvedčivý. ()
Ponette není jméno, Ponette je dívka rozpustilá, nezkrotná, uličnická, zkrátka "tomboy". Francouzsky je to "kobylka", "koník" - sám často říkám malým dětem "koníci". Pro mě to byl film podnětný, ve smyslu: většina filmů se nám přihodila, někdy zblízka jindy zdáli, někdy zmizí v nevědomí, někdy se z nevědomí vynoří. V Ponettině věku jsem byl odložen na vesnici, zatímco rodiče jeli na dovolenou. Přes poměrně širokou silnici končící v polích bylo pískoviště a na něm si hrála dívka. Hrával jsem si tam s ní každý den. Příští rok jsem se nebránil a jel tam zase, tu dívku jsem tam onen rok a již nikdy později už nespatřil. V obrazech vidím dosud naše vrátka a cestičku do ulice, přes ní sousedův dům a místo, kde bylo pískoviště. I ji i sebe, i když poněkud matněji. Nedovedu si však připomenout jediné slovo, které jsme si řekli. V tomto věku se smrt a láska hodně podobají. Dítě si však nemůže pomoct, nikoho se nedovolá, dospělí nerozumí a Bůh neodpovídá. Ponette si pomohla sama, byť nedovoleně, chcete to snad děcku vyčítat? ()
Film, kde vystupuju v podstate len deti ale tie deti su tak uzasne, ze ak to niekoho nedojme, tak naozaj nema srdce. Zaver bol trochu vlazny a asi by som nasla nejake ine riesenie, ale celkovo vo mne film zanechal vyborny dojem. ()
Téma závažné, ale zpracování mne vskutku nijak neuchvátilo... ()
Poeticky (so značnou dávkou „ždímajíci“ empatie... či pre niekoho sentimentálnosti) sfilmovaný prienik do mysle (a jazyka) štvorročnej Ponette súžiacou sa predstavami po mŕtvej matke. Príbeh Ponette je pekným príkladom ilustrujúcim proces spracovávania a (vo všeobecnosti) fungovania ľudskej mysle čeliacej otázkam o posmrtnej existencií. Viac ku kognitívnemu spracovávaniu predstáv o smrti (resp. predstáv o mŕtvom činiteľovi) viď môj deníček. ()
Chtěl jsem tomu dát 3-4 hvězdičky, ale když vidím to silné nadhodnocení (87% WTF), tak cítím přímo povinnost to hodnotit takhle. Čtyřletá Ponette je roztomilá (stojí na ní většina filmu), ale režisér to prostě celé vystavěl na citech, snaze citově vydírat diváka a stejně se to nijak extra nedaří. Zkouknout se to dá, ale upřímně, do kina bych na to nikdy nešel. ()