F. L. Věk

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)