Hamlet

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)

Pro mě bohužel absolutně bez nápadu. Z pochopitelných důvodů tu chybí pár vedlejších linek jako rámování Fortinbrasem nebo Rosenkranz s Guildsternem. Z pochopitelných důvodů byly taky pokráceny některé chytré monology, které byly zajímavé na předloze. Vše se zkrátka do filmu nemůže vejít - ale "na oplátku" za tyto škrty jsem nedostal nic navíc. Co si přečtu v knížce, to tady uvidím zfilmováno tak, jak jsem si to zhruba představil. Vše je režijně bez nápadu, některé původně mimo scénu odherané pasáže (vražda starého Hamleta, piráti) jsou sice vizualizovány, aby se rozbil původní těžký monolog, ale bez jakékoli přidané hodnoty - kdyby tam nebyly, taky by se nic nestalo. Kromě chytře vyřešené záměny kordů v závěrečném souboji a hezké smrti Ofelie mi film nedal vůbec nic, co by nebylo patrné z předlohy. Žádné posunutí významu, žádná autentická emoce, žádný zajímavě dohraný motiv... nic. Vzít Laurence Oliviera a nechat ho za chabé choreografie přečíst Shakespeara podle mě na dobrý film nestačí. (03.12.2010)

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Ze všech adaptací Hamleta jsem si vybrala právě tu Olivierovu, ač Branagh nebo Zeffirelli také znějí slibně. Hamleta jsem zrovna podruhé přečetla a Shakespearovi se v posledních týdnech celkem věnuji kvůli škole, takže asi budu přísnější. Stejně jako Olivierův Jindřich V. mě příliš nezaujal ani jeho Hamlet. Nemůžu si pomoci, ale vadí mi ta jeho oscilace mezi divadelním a filmovým pojetím, která mnohdy působí, jako že si nemůže vybrat. A nemám příliš ráda, když filmy působí divadelně, pokud si z tohoto faktu neudělají přednost a nějakým způsobem snímek neshodí. To Olivier nedělá. Dvě a půl hodiny jsou moc a film často nudí. Na divadle by to vypadalo určitě lépe. (28.10.2012)