Krize

Po velmi zajímavém filmu Hets, ke kterému Bergman napsal scénář a okusil při jeho natáčení něco málo z režisérských povinností, pustil se tímto snímkem úplně a nenávratně do světa kinematografie a už svým prvním režísérským počinem předznamenal hlavní témata své tvorby. Pravda, Kris nedosahuje kvalit pozdějších dramat, ale přesto je tento film zajímavou psychologickou črtou, v níž se Bergman pokouší popsat vztah osmnáctileté dcery Nelly k její nevlastní matce, skutečné matce Jenny a charakterově nejlépe podanému Jackovi, který mladičkou dívku svádí. Nelly se nechá přemluvit a vrátí se s Jenny do Stockholmu, kde poznává tu horší lidskou tvář. Filmařsky je tento debut zvládnutý výborně, Bergman ukázal, že je opravdový talent. Už před natáčením měl detailně promyšlený každý úhel kamery, každičkou drobnost měl dopředu připravenou. A že i ve své době byl film přijat celkem dobře svědčí citace z jedné kritiky: "Kris je bezpochyby největším, nejodvážnějším a nejrozhodnějším krokem od malosti, ve které se švédský film topil velmi dlouhou dobu." (25.09.2007)

Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville (20.05.2013)

První režisérský počin švédského filmařského velikána Bergmana. Přesto jeho prvotní zkušenost je známkou zvláštní filmové představivosti a vize, které působí nespoutaně a znepokojivě. Inteligentní zpracování a sofistikované příběhové vyprávění, které ve své době patřilo mezi nejodvážnější a nejinovativnější krok tehdejší švédské kinematografie, která dlouhá léta setrvávala v zaostalém prostředí. (27.12.2021)

Na rozdíl od Prší nám na lásku tu je Bergman i s jeho typickými tématy a prvky určitě vidět víc, takže jen kvůli tomu tu slaboučkou čtvrtou hvězdu nakonec dám. Přece je to jenom debut jednoho z největších režisérů všech dob, takže bych mohl být aspoň trochu shovívavý, když to funguje dostatečně. Už zde je vidět jeho zájem o psychiku žen a dopadech zdrcujících událostí, spojené se smířením se s tím, že co bylo, bylo a je třeba jít dál. Funguje to teda hlavně v druhé polovině, kde už jsem Bergmana jasně poznával a právě v ní se objevilo několik jeho typických (a taky silných) scén, takže i ta samá o sobě tu dost zachraňuje, protože první půlka je jenom průměrné drama, kde se s ničím nepracuje tak, jak by mělo. S tématy se to postupně sice moc nezlepší a větší propracovanost potřebovali stále i pak, ale s vykreslením postav je to určitě mnohem lepší. I tímhle se Krize liší od Prší nám na lásku - tohle se dokázalo vzchopit, kdežto Prší nám na lásku zůstalo stejně "průměrné" laděné až do samotného konce. Nakonec tedy celkem spokojenost, i když ne bůhvíjak velká. Slabé 4* (10.07.2022)

Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde. (28.04.2019)