Krize

Po velmi zajímavém filmu Hets, ke kterému Bergman napsal scénář a okusil při jeho natáčení něco málo z režisérských povinností, pustil se tímto snímkem úplně a nenávratně do světa kinematografie a už svým prvním režísérským počinem předznamenal hlavní témata své tvorby. Pravda, Kris nedosahuje kvalit pozdějších dramat, ale přesto je tento film zajímavou psychologickou črtou, v níž se Bergman pokouší popsat vztah osmnáctileté dcery Nelly k její nevlastní matce, skutečné matce Jenny a charakterově nejlépe podanému Jackovi, který mladičkou dívku svádí. Nelly se nechá přemluvit a vrátí se s Jenny do Stockholmu, kde poznává tu horší lidskou tvář. Filmařsky je tento debut zvládnutý výborně, Bergman ukázal, že je opravdový talent. Už před natáčením měl detailně promyšlený každý úhel kamery, každičkou drobnost měl dopředu připravenou. A že i ve své době byl film přijat celkem dobře svědčí citace z jedné kritiky: "Kris je bezpochyby největším, nejodvážnějším a nejrozhodnějším krokem od malosti, ve které se švédský film topil velmi dlouhou dobu." (25.09.2007)

Po Bergmanové smrti, jsem i já odložila plánované filmy a našla jsem si doma ten nejstarší, který jsem ještě neviděla. Kris je film, u kterého se Bergman poprvé představil jako samostatný režisér a napsal si scénář podle hry Leck Fischera. Příběh mladé dívky žijící v malé vesničce s nevlastní matkou nás posléze zavádí do Stockholmu, kde Nelly odchází ze svou pravou matkou, aby zde poznala i tu špatnou tvář člověka. (14.08.2007)

Dej Krízy je možno predvídateľný, ale keďže v ňom nechýbajú konflikty, dilemy a silné emócie, tak to vôbec neprekáža. Ide o celkom slušne prekreslenú psychologickú drámu, kde v očiach hercov skutočne vidieť a cítiť ich vnútorné prežívanie. Svojim spôsobom ide o tragédiu, ale v tomto období Bergman končil svoje diela s vízou nádeje do budúcnosti, pričom to nikdy nepôsobí vykalkulovane, ale ako prirodzený vývoj udalostí. Film najmä o ženách, kde je mužský hrdina viac menej len na to, aby sme na jeho osude viac chápali matku s dcérou. Každá z troch žien je svojim spôsobom hlavná postava, čo Bergmanovi rozhodne kvitujem. (13.05.2018)

Ve svých raných filmech Bergman anticipoval svá později detailně prokreslená témata a zdar těchto prvních pokusů, nejednou již zrale komponovaných, podstatnou měrou závisel na výstižnosti herecké artikulace. Při obsazení svého debutu měl nepochybně šťastnou ruku a krom ústředního mužského hrdiny, poněkud bezradně, odosobněně působícího Allana Bolina, k sobě všichni poutají pozornost jako magnetizující poranění na těle světa. Vyzdvihl bych především Signe Wirff, jejíž tragicky odstíněným stářím prosvítá nezapomenutá mladost, opakovaně probouzená blízkostí její osmnáctileté svěřenkyně. Ostatně obě se v sobě bolestně zrcadlí, v každé z nich pohasíná cosi, čím její protějšek právě hoří (což je rovněž jedno z osudových Bergmanových témat). K silnému efektu přispívá i výrazová asketičnost a cudnost, jež některým pozdějším a suverénněji formovaným snímkům chybí. (16.03.2013)

Uz bolo vidno Bergmanov rezisersky talent, no cele je to na mna prilis divadelne strojene a hlavne ukecane. Jo, mlada holka nelly spoznala odvratenu tvar zivota v Skandinavii : 48 % (26.07.2020)

Na rozdíl od Prší nám na lásku tu je Bergman i s jeho typickými tématy a prvky určitě vidět víc, takže jen kvůli tomu tu slaboučkou čtvrtou hvězdu nakonec dám. Přece je to jenom debut jednoho z největších režisérů všech dob, takže bych mohl být aspoň trochu shovívavý, když to funguje dostatečně. Už zde je vidět jeho zájem o psychiku žen a dopadech zdrcujících událostí, spojené se smířením se s tím, že co bylo, bylo a je třeba jít dál. Funguje to teda hlavně v druhé polovině, kde už jsem Bergmana jasně poznával a právě v ní se objevilo několik jeho typických (a taky silných) scén, takže i ta samá o sobě tu dost zachraňuje, protože první půlka je jenom průměrné drama, kde se s ničím nepracuje tak, jak by mělo. S tématy se to postupně sice moc nezlepší a větší propracovanost potřebovali stále i pak, ale s vykreslením postav je to určitě mnohem lepší. I tímhle se Krize liší od Prší nám na lásku - tohle se dokázalo vzchopit, kdežto Prší nám na lásku zůstalo stejně "průměrné" laděné až do samotného konce. Nakonec tedy celkem spokojenost, i když ne bůhvíjak velká. Slabé 4* (10.07.2022)

Krize je režijním debutem slavného Švéda. Melodram podle hry Lecka Fischera dokázal Ingmar Bergman úspěšně nakazit svou fascinací ženou a obzorem antické tragédie. Aneb horoucí srdce, a trampoty hledání lásky mládí v nevinnosti, ale též ve sklonech paličaté odbojnosti dospívání. Láska mateřská není připravena na odchod do dospělosti, k tomu Bergman dal úzkost umělcovy duše, niternou rozervanost a ty nekonečné jizvy i dvojznačnou fascinaci ženským stvořením. Okamžik si vychutnává bolest vnitřního světa a naivní nezkušenost mládí. Hlavním objektem zájmu je Nelly (zajímavá Inga Landgré), mladé děvče, probouzející se do uvědomování si dospělosti života. Zatouží po rozletu v nadšení mládí i sladké představě, a přijdou první zásadní zkušenosti. Druhým objektem zájmu je Ingeborg Johnson (příjemná Dagny Lind), skromná učitelka klavíru a milující Nellyina pěstounka. Ta náhlá ztráta smyslu bytí je bolestivější než očekávala. Prvním narušujícím prvkem je Jenny (zajímavá Marianne Löfgren), biologická matka Nelly s bohatou životní zkušenosti, překračující obvykle vnímané standardy mravopočestnosti, a majitelka prosperujícího salónu krásy. Ach ty jizvy, pocity provinění a vlastní intimní touhy! Druhým vyrušujícím elementem je Jack (pozoruhodný Stig Olin), herec v neukojitelné rozervanosti bytí, vychytralý milenec Jenny. Náhle zahořel po nevinnosti mládí a tu svůj vnitřní svět zavlekl do pnutí. Z dalších rolí: urostlý veterinář, Ingeboržin podnájemník a postarší Nellyin nápadník Ulf (Allan Bohlin), lékař, laskavý Ingeboržin strýc Edvard (Ernst Eklund), osobitá Ingeboržina stará teta Jessie (Signe Wirff), či prostomyslná uklízečka u Ingeborg Malin (Svea Holst). Film Krize je vskutku zajímavou prvotinou Ingmara Bergmana v křesle filmového režiséra. Obsahuje charakteristické aspekty Švédovy intimity i konfliktů vnitřního světa. Povedený počátek uctívaného filmového tvůrce. (31.01.2021)

Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde. (28.04.2019)

Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville (20.05.2013)

Souhlasím, že už v této prvotině ukázal Bergman svůj talent a vidíme zde typické rysy jeho rané éry. V malé roličce se tu mihne i Gunnar Björnstrand. Jestliže měl Bergman během natáčení spoustu problémů - jak píše ve svých pamětech - tak na výsledku to znát není. (20.04.2021)

První režisérský počin švédského filmařského velikána Bergmana. Přesto jeho prvotní zkušenost je známkou zvláštní filmové představivosti a vize, které působí nespoutaně a znepokojivě. Inteligentní zpracování a sofistikované příběhové vyprávění, které ve své době patřilo mezi nejodvážnější a nejinovativnější krok tehdejší švédské kinematografie, která dlouhá léta setrvávala v zaostalém prostředí. (27.12.2021)