Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Pavel Hnyk (Z. Svěrák) žije v relativně poklidném a dlouholetém manželství s právničkou Alicí (L. Švormová), a to i přes to, že je jejich vztah vystavován manželově slabosti pro půvab jiných žen, což Alice jen trpně toleruje. Manželství skutečně naruší až Pavlova nová slovenská kolegyně Julka (I. Krajčovičová), jejichž čistě pracovní poměr brzy přeroste v milenecký a obrátí jeho život vzhůru nohama. Láska vniká do stárnoucího milence „jako jed“ a zhoubně působí na jeho tělo i mysl a rozleptává jeho dosavadní vztahy. Pod vlivem tohoto jedu se Pavel dostává až na okraj morální a společenské propasti… Režisér Vít Olmer označil svůj film z roku 1985 za „tragikomedii člověka dnešních dnů“. Stejnojmenný román Karla Zídka, scenáristicky zpracovaný Jiřím Justem a Vítem Olmerem, je založen na milostném vztahu stárnoucího muže k mladé ženě. Tedy vděčném námětu zpracovávaném od nepaměti, k němuž se spisovatelé, filmaři i výtvarníci neustále vracejí – ne náhodou se zde také zmíní obraz Lucase Cranacha "Zamilovaný stařec". Ústřední postavu intelektuála allenovského typu ztraceného ve společnosti, jež pro jeho přání a touhy nemá pochopení, ztvárnil brilantním civilním výkonem Zdeněk Svěrák. Jeho partnerkou, která mu namíchala a podala onen neodolatelný jed, byla slovenská herečka Ivona Krajčovičová. Právě z kontrastu českého a slovenského živlu vytěžili autoři i herci mnoho půvabných a vtipných situací. (Česká televize)

(více)

Recenze (190)

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Jestli mě i za dvacet let čekají ještě takovýhle exhibice kvůli ženským, tak to potěš prdel. Ono bude asi nejlepší se ve správnej čas stát homosexuálem a bude klid, jinak se to šílenství se ženskýma zastavit asi vůbec nedá. ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Tak jsem si taky konečně našel špatný film, ve kterém se objeví Zdeněk Svěrák. V Jako jed totiž hraje postavu, co se bezhlavě zamiluje do milenky (ještě ne dvakrát hezký, nechápu proč měla tu paruku) a na všechno ostatní sere. Mám ale pocit, že to sraní na práci by mu tenkrát mohli odpustit fakt jenom komunisti. Dneska by přišel o všechno, hned. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Už úvodní scéna snímaná subjektivní kamerou naznačuje, že tvůrci mají zjevnou tendenci podat nějaké hlubší svědectví o době reálného socialismu, době oprýskaných omítek, rozbitých měst i rozbitých mezilidských vztahů. Dysfunkčnost manželského svazku je hlubší problém, na nějž Vít Olmer nahlíží s mírnou nadsázkou, kterou umocňuje stěžejní téma tzv. druhé mízy v životě hlavního mužského hrdiny. Spolu s dalším Olmerovým snímkem Co je vám, doktore velmi přesvědčivý filmový důkaz, že Zdeněk Svěrák coby charakterní (ne)herec obstojí i mimo své autorské projekty. ()

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Příjemně působící Svěrák v roli stárnoucího inženýra, vyprázdněného, neukotveného a čekajícího na nové životní mety. Dost pravdivé, věrohodné, i co se týče marasmu socialismu osmdesátých let. ()

B!shop 

všechny recenze uživatele

Jedna z mala vaznejsich roli Zdenka Sveraka, ale i presto si s tim poradil perfektne a prave jeho postava dava do filmu i krapet ty komiky, i kdyz spis tragikomiky. Jinak samotnej pribeh neni nic zvlast originalniho, ale Vit Olmer to vyjimecne zvladnul dobre a i kamera se snazi, takze se na to prijemne diva. Navic film neni moc dlouhej. Slabsi 4*. ()

Faidra 

všechny recenze uživatele

Zkyslé manželství po mnoha letech, pikantní příchuť nevěry, trpká snaha manželky zachránit, co se dá, palčivá šleha do vlastního svědomí a hořkosladká vzpomínka na Víta Olmera z dob, kdy ještě uměl točit pozoruhodné filmy. ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

"Přišel jsem se na tebe kouknout. Jedu náhodou kolem Košic." To se tak stane, když manželka dlouhodobě vytrvale ignoruje manželovo večerní stání a ten, v souladu s primitivní mužskou logikou, využije služeb svolného klínu súdružky Tomčányové. Žádná velká zábava to tedy není, nicméně pokusy ing. Hnyka konverzovat ve slovenštině jsou naprosto vynikající a té touze užít si na středně stará kolena ještě trochu té divočejší stránky života, tak té já rozumím. ()

EdaS 

všechny recenze uživatele

Jako pelyněk hořká komedie o krizi středního věku zachycuje působivě i neutěšenou atmosféru posledních let reálného socialismu. Zatraceně přesvědčivý důkaz Olmerova (po revoluci ztraceného) talentu a Svěrákova nehereckého herectví. ()

Djoker 

všechny recenze uživatele

Nebývá zvykem, aby režisér během dvou let natočil dva skoro totožné filmy. Jako jed je trošku přímočařejší ve vyobrazení nevěry a dusna na socialistickém pracovišti než o rok starší Olmerům kousek. Svěrák znovu válí a není těžké se naladit na stejnou vlnu. Krajčovičová bohužel trošku ztratila svoje osudové kouzlo, protože na hlavě má výtvor, který nikdy neměl spatřit světlo světa. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Komedie? Je mi z tohoto filmu strašně smutno, až tak hořké jsem to nečekal. Neříkám, najde se tam několik úsměvných scén (viz hláška na konci komentáře), ale působí to na mě spíš jako drama. Zdeněk Svěrák je i vážné roli výborný, přesto jsem jeho postavě příliš nefandil vzhledem ke stupňující se blbosti, kterou se vyznačovala. K tomu ta potěmnělá, šedá kamera, smutná hudba, postupná bezvýchodnost...tuhle tragikomickou depresi si už asi znova nedám a vidím to na lepší průměr. "Tak tu zprávu, já ji, abych tak řekl v podstatě mám, aleee vzhledem k neodkladným úkolům, které jsem teď musel řešit, prostě potřebuju to hodit na papier, na papír, takže dneska, ne, zejtra, maximálně v pondělí bych to dal překlepnout, čili koncem příštího týdne byste to mohli mít všichni na stole...možná." ()

Gilmour93 

všechny recenze uživatele

Jeden by řekl, že vedoucí investičního oddělení by si měl umět následky svých kroků spočítat, ale jak kdysi řekl Tolstoj, je těžké milovat ženu a současně dělat něco rozumného.. Trpké. Jak film orámovaný Stivínovou Osudovou, tak zjištění, že když Olmer chce, tak umí. Škoda, že za posledních 45 let se mu chtělo asi tak třikrát.. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Nejen ženy, ale i muži mají své dny, tvrdí jedna z reklam na značku tuzemského alkoholu. Druhá míza nemusí být být druhou mízou, i když všechny vnější znaky našeho příběhu na to ukazují, dodal by spoluscénárista tohoto filmu Jiří Just. Podrobnější pohled do rutinního manželství, které se změnilo v stále rezivější chod viditelně opotřebovaného vztahu, v němž něžný muž nejenže nenosí kalhoty, ale je navíc tísněn spíše mužskou než ženskou rázností své až přespříliš energické ženy, nejen naznačuje, ale přímo vynucuje mužův odchod jako v podstatě sebezáchovné gesto. Podobenství vztahu se stává obrazem konzumisticky se materializující společnosti a vykořeňovaného křehkého romantismu. Energická žena Krajčovičové, která jako svěží vánek nahodile vtrhne do mužova života, v sobě v mužových očích soustřeďuje to, co od ženy svých snů očekává (energičnost), i to, co by rád postrádal (bezohlednost a technokratičnost jako princip života). Schopnost podstoupit pro tento ideál úplnou proměnu svého životního stylu, dospělost, převtělená do plného vanutí stříbrného větru, alternativa, která může a chce být práva skutečnosti. Oč je to neskutečnější, o to je to reálnější. Tu záruku reality dotvářejí další klíčoví oředstavitelé hlavních rolí: Svěrák a jako vždy skvělá Švormová. I ekologistická snivost může být tmelem života. Dokonce i v naší době. Poselství druhé mízy se mění v poselství lásky a naděje, Těch nikdy není dost. ()

Ainy 

všechny recenze uživatele

Jako advokátka je sice jeho manželka Alice moudrá žena, ale měla by si uvědomit, že čas od času udělat taky něco spontánně, není určitě od věci. Jelikož když je stání teď, tak je prostě teď a ne až zítra. Pak se nemůže divit, že se chytá druhý, popř. třetí dech a chladí rozpálená lýtka. Určitě vynikající hudební složka, celkový dojem z filmu ale působil trochu unyle ... ()

Xmilden 

všechny recenze uživatele

Vlak poslední odjíždí a jehlu vpích mně do hýždí, proto měním chůzi v klus a mám pořád v patách blues... Tam kde je ráj, tam je had, je jako jed a umí lhát, zuby skrývá, nesyčí, zpívá řečí slavičí..... výborná freska na téma když jdou na chlapa léta a zakouká se do mladé kočky. 70% ()

LiVentura 

všechny recenze uživatele

Tyto "rádoby" komedie jsem nikdy neměl příliš v oblibě, Svěrák mi tam připadal příliš neosobní... Možná k tomu přispěl opravdu ojedinělý pohled a atmosféra Olmerových snímků, brrr.. ()

paascha 

všechny recenze uživatele

Trochu víc se mi líbilo Co je vám, doktore, ale i tenhle kousek z doby reálného rozpadu utopického socialismu byl povedený. Svěrák hraje obvyklým civilním způsobem, ostatní také, pěkný film ()

Stegr 

všechny recenze uživatele

70% - Zdeněk Svěrák je vážně génius. Jak on dokáže z každé postavy udělat živou bytost je neskutečné. No jak jinak, i tomuto filmu vládl... ()

Rudovous 

všechny recenze uživatele

Kdepak ty slovenky... . Vyborny posmutnely, tragikomicky pribeh s poetickou kamerou, verne zachycujici "ducha" doby. Slusna rezije a Tatinek Zdenek. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Po roce přichází Olmer znovu se starým Svěrákem a mladou Krajčovičovou. Opět „zamilovaný stařec“. Opět se od začátku střetává povrchní černobílost a polopatismus s podpovrchovou symbolikou, tentokrát ještě vyostřeněji. Zase totéž, jenže tentokrát je všechno jinak. Tak především: žádné roztomilosti; nejedná se o komedii, nýbrž o komickou tragedii. Výchozí situace i zápletka je podobná: Svěrák i zde pod pantoflem nechutně „emancipované“, vzdělané (arci onoho omezeneckého druhu technicko-specializované vzdělanosti) nehezké (nehezkou být chtějící) studené ne-ženy prestižního povolání; zpod kteréhož pantofle revoltuje do nečekaného vztahu s krásnou archetypální mladicí, s níž se spojuje „hezké životní prostředí“. I zde intriky na pracovišti (tentokrát na jeho), i zde zatajený prodej automobilu (trucpodnik?). Řeklo by se tedy, že můžeme vědět něco o Olmerových koplexech a škemralském postoji k životu, obzvláště když naivní fauly vůči obecnému statutu „stárnoucí uvážlivá manželka“ jsou zde ještě direktnější. Paní JUDr. je nám představena vskutku jako frigidní stvůra („ty ses nepřezul?“), nejstrašnější žitý sen kdejakého mužíčka, zatímco slečna koordinátorka Julka jako exotický elixír života („rozprávaj mi o pamiatkároch...“). Jenomže poměrně brzy se začíná ukazovat, že Julka představuje (nic víc a nic míň než) personifikovaný vpád faktoru N. Vpád do řádu věcí. Vpád, který je stejně osvobozující, jako ničivý. Vpád božsko-démonické síly, který je pro obyčejného smrtelníka výzvou, nadějí, ale i svodem a smrtelnou hrozbou, přičemž milenecký vztah zde musíme vnímat pouze jako podobenství. Tak se ještě silněji než v Co je vám doktore ukazuje, že stará manželka je zosobněním civilizace: tam měla funkci ničitelského pokroku vědecko-technického řízení, zde společenského řádu, sociální kontroly a hierarchizace neživé moci. Všimněme si při tom, jak obě manželky, byť jsou shodně pojaty především coby nositelky extrémně silného frustračního potenciálu ve vztahu k svému nebohému svěráčkovi, se ve svých postojích a ambicích podstatně liší: kdežto vědkyně je průbojná a ambiciózní, bezdětná a děti mít nechtějící, právnička je usedlou myší bachařsky střežící manželovo zdraví, razantně zažehnávjící jakékoli možné vzruchy života, matka, která splnila svou povinnost vyvedením dvou mláďat. Není náhodou, že tamta je černovlasá, kdežto tato bledovlasá, kterýžto rozdíl má ještě větší význam u jejich protivnic, totiž u Krajčovičové: tam andělská blondýnka, s níž chce Svěrák čelit silám rozkladu a zkázy, zde živočišná bruneta, která naopak rozvrat přináší; ale rozvrat čeho, to už bylo výše naznačeno a nyní bude vyloženo: jde o ten zatuchlý společensko-hierarchický bordel reprezentovaný zde podnikem, v němž Svěrák pracuje. Píšu „v němž“, nikoli „pro nějž“, neboť ačkoli se zde jistá kvazikonkurenčnost trhu objevuje, jsme přece jen v social-ismu, díky čemuž nám pracoviště poskytuje nejen obecný obrázek vládnoucí společenské formace, nýbrž ho lze také chápat docela jako buňku ztuhlosti poměrů, v nichž je jedinec vždy uvězněn. Obrázek je to tristní, ačkoli jeho malba nepostrádá půvabu, namnoze také díky technice Olmerovy práce (kamera, střih), ovšem i díky kulise starého pražského dvorového domu. Co se zde tak půvabně maluje? Za prvé bordel socialismu: viz stav kanceláří, viz hlavně obludnou skládku na dvoře, nad nímž po pavlačích putují pracovníci sem a tam; viz, o jaký konkrétní pracovní problém jde a co se při něm od začátku děje. Za druhé vězení socialismu: viz týž dům, pavlače, okna, šeď. Viz jídelnu se stolem pro soudruha ředitele. Ne, nepodezírám Olmera z nějaké odvážné kritiky systému, ačkoli upřít mu ji nelze. Jde tu o víc: právě tehdejší socialismus coby (neměnný) společenský řád je ideálním vzorem obecné faktičnosti vězení společenských struktur, v níž je jednomu dáno žít pod vládou (pod)průměru. To právě zosobňuje JUDr. manželka (doplněna starou milenkou coby výrazem „uspokojování tělesných i duchovních potřeb našich občanů“). A do toho vpadává Julka, kterou ani nenapadne, aby „v práci“ pracovala (proč by to taky dělala), raději popíjí víno. (Dále se spoilery) Julka, která si jakoby nic sedá k ředitelovu stolu a jejíž vášnivé zásvětní poselství zloby zřetelně slyšíme v „tak na akého frasa sú tu potom tie inventárne čísla!“. Julka, která, coby historicky reálná bytost, je v Praze Slovenkou: lehce exotický, půvabně živelný a spontánní prvek (snad v nás samých coby Čechoslovácích?), zároveň však poloviční Cikánkou: temná stránka onoho spontánního živlu, prvek vrtkavosti, anarchie, ale též nepřátelství k řádu odcizených konvencí (ovšem: za poloviční Cikánku ji má místní lůza). A tato komplexní zásvětní bytost okamžitě vyjíždí po Svěrákovi, který se takto stává „miláčkem bohů“. On, stále více podmaňován a zamilován, místo aby rozvrátil stávající řád projevující se jako neřád a sebeosvoboditelským gestem nastolil řád pravý (což je výsadou héróů), začíná se rozvracet sám. Zamilován do božské síly nevidí přes její úsměv její moc, nevidí odvrácenou stranu její suverenity. Místo aby začal jednat, začíná rozhazovat majetek, zanedbávat práci, trhat všechny vazby, pálit mosty. Zamilovaný stařec si myslí, že nastal den jeho vysvobození a všechno se hroutí. Všechny síly světa se, běsníce, spikávají proti němu ve snaze nasadit mu znovu pouta (manželka s milenkou) a svrhnout ho s jeho místa (ředitel, kolegové, podřízení). V okamžiku, kdy jsou všechny mosty spáleny, božstvo se vzdaluje. Následky výletu do Košic jsou pak skvělým vyvrcholením – cestou na domovské území oné bytosti, při níž dochází k nejblaženějšímu spojení, dokonává svou zkázu. V téže chvíli ona už začíná odvracet svou tvář. Smrtelník poznává, že si zahrával s něčím, na co nemá. Že není-li svoboda pojata jako sebeúkol, nýbrž jako pamlsek, mění se její anděl v démona. Ve společenské hierarchii padá Svěrák z vyššího patra dvorového domu kamsi do příuličního suterénu, doma se pak dostává pod kuratelu jako nesvéprávný jedinec. „A teď se jdi přezout.“ Ale ještě i v této katastrofě se anděl-démon ozývá (telefonát) – naděje? „Nejsem tady a nebudu“. Směšné je, že teprve tímto obranným odmítavým gestem smrtelník prohrává vše; marně ji opět vyhledá (srovnej, kdy řekla Julka na přivítanou „servus“ svému manželovi a kdy to říká Svěrákovi), teď už nemá šanci. V témže okamžiku vidíme, že vše naopak zpět získává: starostlivá manželka, chřestíc zlatem, zvěstuje možnost vrátit se do původní funkce. Jenomže na začátku to byl relativně autonomní, v práci suverénně jednající člověk (nezapomínejme ovšem, že pouze zdánlivě: pravou podstatu stavu věcí metaforicky ozřejmuje jeho manželství), kdežto nyní je z něj třesoucí se troska, teď teprve opravdu vězněm a otrokem, na čemž nic nemění, že dokonce získal právo na raní kávu: „když na ni máš chuť...“ Pro zjednodušený popis celé té tragédie se mi vnucují páry dynamis – energeia nebo apolónské – dionýské, ale nic z toho nesedí. Způsob, jakým tento film z obecně známé a běžně potkatelné „čardášovské princeznovosti“ preparuje jistý polobožský princip, je famózní. Svěrák při setkání s životní energií (na které zřejmě celý život čekal) neučiní ji svou mocí, nýbrž se jí vydává na pospas a je roztrhán. Při srovnání výsledku obou příběhů má zajisté váhu i to, že zatímco v Co je vám doktore vyvíjí Svěrák cílevědomou leč cudně zdrženlivou vztahovou aktivitu k pasivní, čekající bytosti, zde naopak její (a sice živelná a direktní) aktivita směřuje k němu, jenž jí bezhlavě propadne. /// Opakované zhlédnutí prokazuje, jak je celý postup filmu ve všech jeho dějových a významových ohledech od samého začátku cílevědomý a v každém detailu rozpracovaný – např. v první čtvrthodině, v níž napoprvé ještě nemůžeme tušit, kam to všechno povede, je už obsažen celý záměr díla (upozorňuji jen namátkou na rozhovor při úplatku, kterýžto obnos by se mu pak jistě hodil, a na dialog na skříni: „nepomohl byste mi dolů?“). Olmer skvěle líčí celý ten pozvolný postup, nejen v popisu kumulujících se událostí, ale i šikovnými prostřihy, zvláště těmi, v nichž jednotlivé tváře (obvykle Julka) „komentují“, co se zrovna děje. Husákovu postavu stojí za to sledovat, kdykoli se objeví. To vše se odehrává (po Co je vám doktore lze říci, že typicky olmerovsky) na pozadí otřesného panelákového neživotního prostředí, i zde v konfrontaci s chalupářským venkovem, kam autor zasazuje záhadnou postavu starce vezoucího oheň. Tady se ještě musím zmínit o automobilu: v obou filmech se ho Svěrák zbavuje, v obou za zády manželky; zřejmě touží vystoupit z provozu, vzdát se mobility; zde ho sice prodává pro potřebu peněz, ale až poté, co jej bezděky podpálil. Jest si však také všimnout, na co při tom myslel; požár motoru totiž naznačuje, že Svěrák právě podpálil svůj spořádaný život. Pikantní je, že tento skrytě velkolepý příběh připouští jak podaný výklad diváka libujícího si v mythologii, tak výklad příznivců spikleneckých theorií: mnohé totiž nasvědčuje tomu, že Julka mohla být nasazenou špiónkou košické konkurence (v rámci „socialistického soutěžení“). Autorský výklad nicméně je nejspíš obsažen v doprovodné písni, která ho však žel příliš neobjasňuje. Ostatně tato píseň, tak bizarně dobová, je prostě úlet. Úvodní slova „poslední vlak odjíždí“ jsou sice příhodná, ale představa vlaku bodajícího jehlu do hýždí poněkud rozptyluje pozornost; verš „a pořád mám v patách blůs“, ach jo, prostě zlatý vosumdesátý. Celkově rušivý až směšný zářez; kdyby zazněla jednou někde jakoby náhodou z rádia, neměl bych námitek. Jinak Stivínova hudba dobrá, ale nejsem přesvědčen o tom, že by filmu pomohla (naprosto chápu PollyJean), jakkoli na svých místech příhodně „vytváří atmosféru“; povedla se stivínovsky pojatá „Osudová“, v různých fázích filmu různými svými částmi komentující aktuální dění. Podobně jako u Chytilové Hry o jablko si teprve v průběhu všímám, že jde o lepší film, než se zdá a také teprve napodruhé mě zcela přesvědčuje o svých kvalitách; u Jako jed jsem však byl nucen více popstit uzdu fantazii pro náležitý výklad, jakkoli mi jde film sám na ruku mimořádným smyslem pro hologramické detaily, z nichž je prakticky celý vybudován. Komentáře: ilemas (!), Oskeruše (!), nmafan, Legas. () (méně) (více)

Reklama

Reklama