Kaili blues

Vizuálně poetické az industriální záběry nás přivádí do chudých vesnic v horách, kde nastávají situace až lynchovskeho typu. Film ve mě probouzel inspirace: Hrajme si s realitou v realitě. Nic není zbytečné, ani ztráta času. Užívejme každý okamžik a příležitost. Festival Kino Asia Brno, 22. 9. 2017, kino Art toho času v Distillery. (23.09.2017)

komentáře: https://www.nytimes.com/2016/05/20/movies/kaili-blues-review.html?_r=0 https://criticsroundup.com/film/kaili-blues/ http://www.eyeforfilm.co.uk/review/kaili-blues-2015-film-review-by-jennie-kermode http://www.hollywoodreporter.com/review/kaili-blues-lu-bian-ye-872299 výstižná rekonstrukce nejednoznačného děje: http://www.slantmagazine.com/film/review/kaili-blues http://www.scmp.com/culture/film-tv/article/2008250/film-review-kaili-blues-bi-gans-art-house-gem-blends-memories-and http://366weirdmovies.com/capsule-kaili-blues-2015/ zasvěcený výklad děje i jeho smyslu: http://cinema-scope.com/spotlight/kaili-blues-bi-gan-china/ http://www.imdb.com/title/tt4613272/criticreviews?ref_=ttexrv_sa_5 (20.02.2017)

Utekly mi všechny souvislosti. Možná proto, že jsem o nich nepřemýšlel a nepídil se po nich, možná proto, že mi byly lhostejné, ale také možná proto, že mě přemohla obrazová stránka filmu nebo drobné děje, do kterých se mi nakonec rozpadl. A ruční kamera už také není ruční kamerou minulosti, a také už slouží jinému zobrazovacímu výrazu. Myslím, že se Gan Biovi podařilo natočit snímek mimo všechny běžné žánry, není to drama ani mysterie, je to BLUES. Film s lomenými tóny (blue notes), čili "tóny záměrně zahranými v jiném ladění, než zbytek skladby, aby vytvořily určité napětí" (Wikipedie). Pozn.: Jedním z kódových prvků bluesové řeči je "telefon", zde mě napadla podobnost s jednou z nejlepších bluesových písniček, Elmore James – I Can't Hold Out (nejzábavnější je verze se starým Jeremym Spencerem - https://www.youtube.com/watch?v=gNxPY_ZdYFI) (24.04.2019)

Len plynutie a nič viac. Vo vnútri Činy, kde je vlhkosť, rozklad a folk tales, ktoré sa dostávajú do hlavných správ putuje človek s cieľom. Cieľ má možno svoje opodstatnenie ale počas tohto putovania nás ako diváka zasahuje kolorit, prostoduchosť, drobné osudy malých ľudí, silná atmosféra upršaných uličiek a nepekných obydlí, ktorej dominuje silná jednozáberovka. Cieľ pre postavu je niečo iné ako cieľ pre diváka. Nemáme tu popisné dialógy. Ani nejakú výraznú dejovú štruktúru. Predsa mám ale pocit, že som sa o postavách dozvedel veľa. Boli smutné. Boli sklamané. A možno sa im nikdy ich cieľ nepodarí dosiahnuť. Aspoň nie tak ako chceli a túžili. Ale aj tak sa neviem zbaviť toho uhrančivého pocitu, že silá každého záberu, bola ako sila úderu hlavného tvorcu do vášho vedomia, pretože túži aby ste ako divák vnímal. A nechal sa niesť. A nesúdil. A uveril. Kaili blues je manifestom poetiky. Aj priamej, aj tej čo sa skrýva ako plynutie času na stene vagónov prechádzajúceho vlaku. Gan Bi je tvorca ktorý si môže s Tsai Ming-Liangom a Wong Kar Waiom podať ruku. Pre mňa pohladenie. (06.04.2019)

Omotalo si mě to kolem prstu od samého začátku, celé jsem to odseděl v takovém hypnotickém transu, příběh vnímal jen úplně okrajově; myslím, že jsem ani pořádně neregistroval, kdo za kým putoval, kdo byl čí syn či strýc a vůbec mi to nevadilo. Hodně mě bavila ta hra s referencemi na to, co ve filmu už bylo a co přijde, kdy musel být člověk pořád ve střehu, a vůbec celá práce s časem a geniem loci. Stovky vizuálních detailů, fascinující propracovanost každé scény. Je to rozhodně jedna z těch věcí, kterou bych si rád někdy s odstupem dal podruhé, to už bude jenom zrát. Velmi svěží vítr. Tohle vypustit v pětadvaceti? Opravdu klobouk dolů.. (05.06.2021)