poster

Ta naše písnička česká II

Komedie / Drama

Československo, 1990, 100 min

  • dobytek
    ***

    Na filmu je už jasně vidět Olmerovo směřování ke sračkám typu Playgirls - sice točim film na hovno, ale dám tam nějaký mrdání, kozy a nahý prdele a snad se to chytne... Tady se ještě tak nějak držel v mezích a navíc to zachránil Poloczek s Hartlem. Mimochodem ve filmu má plno celkem známejch herců nejrůznější kratičký štěky. Hlavně mě teda dostal František Husák, kterej za celej film řekne jedinou větu a vybleje se na nějakym rautu do talířů s chlebíčkama. Pro mě je to za hodně slaboučký 3 hvězdy. A to dávám teda hlavně za nedávno zemřelýho Poloczka, protože ten byl v tý roli stranickýho funkcionáře naprosto dokonalej.(19.3.2012)

  • slunicko2
    ****

    Názorný příklad buzeračních metod reálného socialismu. 1) 36letý Radek John napsal zasvěcený scénář, 48letý Vít Olmer dílo režíroval a 39letý Ondřej Soukup opatřil hudbou. 2) Hořký velmi výstižný film ukazuje tlak, kterému byli vystaveni umělci (a nejen oni) v dobách radostného budování lepších zítřků. Neváhám prohlásit, že jde o jasnou odpověď přemoudřelým kritikům, kteří paušálně napadají umělce za spolupráci s režimem. 3) Zajímavá je nulová role disidentů. Autoři se rozumně vyhnuli polistopadovému období a dokázali si udržet překvapivě dobrý odstup navzdory době, kdy film vznikl. 4) Výborné herecké výkony nabídli například 38letý Jan Hartl (houslista Jan, hlavní postava), 51letý Bronislav Poloczek (ředitel) nebo třeba 27letý David Matásek (referent s přehazovačkou).(26.12.2014)

  • topi
    *****

    Obrovská škoda, že tento film ihned po převratu zapadnul, tak jako více filmů natočených v devadesátém roce. Tenkrát měl každej jinší starosti, než chodit na český filmy do kina. Příběh o houslistovi Janovi, kterého výborně ztvárnil Jan Hartl začíná přesně ve chvíli, kdy spojená vojska Varšavské smlouvy okupují Prahu. Aby se Jan mohl nějak uživit, tak musí dělat ústupky a vyloženě šaška pro vysokého stranického funkcionáře v prasácké roli Bronislava Poloczeka, který mohl manipulovat s kýmkoliv a jakkoliv se mu zachtělo. Opět se mě zvedal žaludek z toho strašnýho totalitního režimu, kdy mohl člověk spadnout až na dno, nebo začít z vlezdoprdelectvím a podvolit se straně a tím ztratit veškerou důstojnost. Fuj, hanba komunistům, tohle byla fakt otřesná doba. Pěkně nechutnýho a úlisnýho tajemníka si zahrál i David Matásek, jehož příčesek byl ještě úlisnější než on sám, nebo věčně ožralej funkcionář v roli Františka Husáka, kterej na jedné stranické hostině poblije celej švédskej stůl. Vít Olmer si opět nebral servítky a natočil i odvážné scénky, jak třeba Hartl orálně uspokojuje Ivanu Chýlkovou (zpěvačka), nebo jak si Broňa nechá kouřit od nějaké kurvy, anebo nehorázný kozy Lucie Bílé, které i přes lehké tričko dávají pěknej viditelnej tvar. Už jen z těchto pohledů je to zásadní a nesrovnatelný snímek v československé kinematografii. A hlavně ty papalášký žranice, chlastačky až do rána, to je vše natočeno tak přesvědčivě a téměř dokumentárně, jakoby film točila Věra Chytilová. Hodně tomu totiž přispívá kamera Jana Malíře (Věře Chytilové dělal kameru k filmům Faunovo velmi pozdí odpoledne a Šašek a královna), která je furt ve střehu a neustále mapuje každou scénu hodně detailně, zabírá různé úhly, detaily obličejů, zkrátka přesně tak, jak jsme tomu zvyklí u filmů paní Chytilové. Příběh končí těsně před Sametovou revolucí (aspoň mě to tak připadlo) a co se vše v mezičase odehrává je fakt hrozný svinstvo! Vít Olmer byl jedinečný režisér a je velká škoda, že mu po jeho posledním dobrým filmu Tankový prapor taky řádně mrdlo v hlavě (podobně jako Troškovy) a začal točit nehorázný bahno. Jeho dřívější snímky měly sakra šťávu, spád a vypovídaly energicky a bez nějakých příkras o tehdejších dobách (např. i film Bony a klid) a v osmdesátých letech byl vyjímečnej a originální tvůrce. Tankový prapor, Bony a klid a Ta naše písnička česká II jsou jeho nejlepšími režijními počiny. A ještě jen malý dodatek : s hudebním komedíí Ta naše písnička česká z roku 1967 nemá toto drama absolutně nic společného!(2.1.2018)

  • zette
    ****

    Film, ktery ani tak nemapuje jeden zivot snazici se prezit v socialismu, jako charakteristiku ceske povahy (coz mozna tvurci v dobe vzniku jeste netusili, nebo nemeli v planu). Lidi, kteri se snazi prosadit lezenim do prdele, kurvenim, pomlouvanim, lhanim a bonzovanim je nekonecny zastup i dnes. Je to proste o lidech a ne o socialismu, kapitalismu, protektoratu nebo Rakousko-Uhersku. Poloczek v roli funkcionare vyborny, Hartl hraje cely zivot stejne typy, coz z neho nedela velkeho herce, na tuto roli to ale slusne staci. Olmer byl na prelomu 80.-90. let na svem vrcholu, film me bavil svou beznadeji a hlaskami... "Vite, ze ktere strany to ma zenska nejradeji? Z te komunisticke, tam jsou totiz ti nejvetsi curaci". Vyborny filmovy plakat.(26.4.2014)

  • ghatos
    ***

    Vypruzený Hartl, který psychicky nepobírá, co se děje kolem něho působí přeexponovaně. Dekadence moci funguje v každém politickém režimu. Strkat někomu hlavu do p.dele musí hodně lidí i dnes. Scénář od Johna je nevyrovnaný. V určitých momentech chce zbytečně šokovat. Chybí tomu určitý nadhled jako ve výborném Vážení přátele, ano. 52%.(26.4.2013)

  • - Televizní dramaturgyně Libuše Pospíšilová si ve snímku podruhé zahrála členku zkušební a prověrkové komise. Poprvé to bylo o rok dříve ve filmu Volná noha (1989). (Ganglion)

  • - Natáčelo se v Sanopsu, v prezidentském apartmá. Bronislav Poloczek byl prvním, který v něm díky filmu pobýval. (M.B)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace