Wittgenstein
Wittgenstein
Wittgenstein
Režie:
Derek JarmanScénář:
Derek JarmanHrají:
Karl Johnson, Michael Gough, Tilda Swinton, John Quentin, Jill Balcon, Nabil Shaban, Sally Dexter, Donald McInnes, Clancy Chassay, Vania Del BorgoObsahy(1)
„O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet,“ prohlásil Ludwig Wittgenstein, jeden z nejdůležitějších filozofů 20. století a muž, který vyměnil pohodlí nejbohatší rodiny Rakouska-Uherska za život hnaný pochybnostmi při hledání univerzálních principů jazyka. Podmanivý filmový portrét sleduje Wittgensteinův nekonvenční život a zprostředkovává jeho zaujetí pro lingvistiku, filosofii myšlení a zejména pro možnosti a hranice jazyka. Vizuálně okouzlující i tematicky provokující film je jedním z posledních děl Dereka Jarmana. [Mezipatra 2009] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Nezvykle umírněný Jarman - a právě díky téhle relativní soustředěnosti vyniká jeho důmyslnost, která se v jiných jeho filmech, co jsem viděl, poněkud rozpouštěla ve všudypřítomném punku. Sice by se dalo říct, že ten film by šel bez větší obměny inscenovat jako divadelní hra - což evokuje určitou mediální nevyužitost, ale když se na to přistoupí, tak ok. ()
Filosofický film. ()
Filozof okom režiséra Dereka Jarmana, spriazneného s Wittgensteinom homosexualitou a borením ustálených téz. Popis životnej cesty v letmo načrtnutých kulisách, počas ktorej vystupujú z tmy pateticky deklamujúce postavy. Vety, ktoré prednesú obsahujú myšlienky zástancu filozofie ako exaktnej, logickej a analytickej vedy skúmajúcej hranice jazyka a reakcie na tieto myšlienky. Pochybnosti a z nich prameniace revízie postojov zaznamenáva vierohodná skratka, s využitím prelínajúcich sa polôh Wittgensteina od chlapca po dospelého filozofa. Výsledkom je ale len hra, ktorú možno rovnocenne uviesť ako divadelné predstavenie, rozhlasovú hru alebo ju prečítať ako scenár. Teatrálnosť umocňujú aj výrazne štylizované kostýmy a kulisy. Možnosti filmového jazyka ostali takmer nevyužité, a tak miesto filmu, neprenosného do iného druhu umenia zostal, síce informačne pomerne zaujímavý, ale zástupný (a tým primerane nudný) produkt. ()
[9. FFI 2015] Wittgenstein ľahko&rýchlo, nie však povrchne či nepodnetne. Je celkom možné, že i on sám by toto geniálne spracovanie ocenil, keďže má, podobne ako on, silný odpor k akademicky zaštítenému bľabotaniu intelektuálov s troma titulmi. Skôr než sa upíšete filozofii, tej výkladnej skrini mnohých školských inštitúcií alebo začnete navštevovať semináre venované Wittgensteinovmu životu a dielu, pozrite si Jarmanov film. V žánroch mi chýba komédia. 100% P.S.: Začínam mať pocit, že Radkove divácke limity sú hodne úzke a niektoré filmy jednoducho nevie pozerať. Jeho argument, že „možnosti filmového jazyka ostali takmer nevyužité“ (všimnite si častej metonymie v jeho komentári) celkom opomína ťažiskové prvky Jarmanovho štýlu ako práca so zvukom, tu dovedená na úroveň prelínania diegetickej a nediegetickej hudby, alebo strihová skladba, ktorá pred divákom zatajuje významnú časť priestoru použitého až v neskoršej časti scény/pasáže (napr. ilustrácia známeho sporu o tom, či nosorožec je alebo nie je v miestnosti), a už vôbec sa nenamáha interpretovať, i keď len samotná práca s predkamerovým priestorom a hercami podnecuje zaujímavé interpretácie. Predovšetkým ale nesúhlasím s jeho tvrdením, že „výsledkom je ale len hra, ktorú možno rovnocenne uviesť ako divadelné predstavenie, rozhlasovú hru alebo ju prečítať ako scenár“; kým javisková dramatizácia látky by snáď ešte mohla simulovať podmienky s podobným účinkom, pri zvyšných dvoch zmienených formách by pôvodné dielo celkom zaniklo a podstatná časť jeho významových nuáns by sa stratila. ()
Nic není toliko důležité jako myšlenky... Celá biografie v několika minutách, které přesto vytvoří relativně komplexní představu o životě Wittgensteina, ačkoliv se Ludwig díky tomuto filmu jeví jen jako chodící kniha chrlící moudra. I takto se dá natočit velký film o velkých věcech za malé peníze. ()
Myšlenky Ludwiga Wittgensteina mě vždy nějak podivně přitahovaly a zajímaly. O tomhle filmu jsem slyšela ze všech stran a byla tedy zvědavá. Bohužel mé očekávání se nenaplnilo a já zůstala poněkud rozčarovaná. Zvláštní divadelní zpracování, částečná nesrozumitelnost, některé sekvence nedávaly smysl snad vůbec. Co tam například dělal ten zelený mimozemšťan? Závěr ve mně sice vyvolal nějaké pocity, ale než jsem se k němu dopracovala... Ano, chvilkami jsem až trpěla a nesouhlasně kroutila hlavou. Opravdu divný film. Po všech stránkách. ()
Příběh tohoto podivínského, ale geniálního filosofa je vyprávěn poněkud neobvyklou formou - malý Ludwig Wittgenstein vypráví 'vzpomínky' na celý svůj život. Celý snímek je koncipován v podstatě jako divadelní představení, odehrává se jen mezi pár nezbytnými kulisami před černým pozadím, některé části vyprávění jsou zobrazeny do písmenka reálně, jiné ztvárněny jednoduše metaforicky. Chvílemi naopak snímek působí jako umělecky natočené naučné video, které se snaží vtipnými asociacemi stimulovat paměť diváka. Ať je to jak chce, film určitě stojí za zhlédnutí! ()
Návod na to, ako nakrútiť svoju obľúbenú látku s minimálnymi finačnými prostriedkami, čiže niečo pre našich filmárov. Ono práve vtedy sa ukáže vaša skutočná obrazotvornosť a talent. Mne k dokonalému vychutnaniu tejto netradičnej sondy do života jedného filozofa chýba práve to, že o Wittgensteinovi som v živote nepočul, priznávam. Ale mám hustý dojem, že ak by išlo o film s klasickou výpravou, napríklad by sme vycestovali do zeme, kde zajtrajšok znamenal včerajšok, tak by sa z toho vytratil vtip a nápad a sledovali by sme iba akademickú nudu. 70% a po kine by to bolo určite viac. ()
Jarmanův film navazuje na pozdního Pasoliniho i Paradžanova ve výtvarně-divadelní stylizaci, která je pro mě zkrátka uchvacující, a v humorném akcentu (ruská partie se sovětskou úřednicí je až téměř fraškovitá). Překvapuje mě, že toho si nikdo moc nevšímá. Srovnání dětského (fantazijního a traumatizovaného) světa s bojovným dospělým jsem také ocenil jako určitě podnětné cesty interpretace, i když si uvědomuji přílišnou akcentaci homosexuality, která je u autorů spíše jednoznačně sdělována, když jistotu o ní máme u Wittgensteina docela nepatrnou.. ()
Dvě hvězdičky v mém hodnocení vyjadřují pouze to, že mi nevyhovovala forma tohoto snímku. To je ale jednoznačně můj problém, takže pokud si omylem přečtete můj komentář, nedbejte na nic a jděte do toho, hlavně se nenechte odradit mým silně subjektivním pohledem na věc. ()
Možná, že by se film líbil i samotnému Wittgensteinovi, přece jen režisér Jarman udělal to, oč rakouský filozof a jeden z nejpodivnějších géniů historie usiloval, jakož Ludwig W. svůj obor - dlouhou dobu královnu věd filozofii - dosti zjednodušil, dle nejhlasitějších kritiků možná i degradoval (jak známo, filozofie v jeho podání byla služkou přírodních, odstoupil od velkých metafyzických předpokladů a naznačoval, že to, co musíme zkoumat je jazyk), tak analogicky zjednodušil svou uměleckou branži (film) i Derek Jarman. Tím, že si dovolil film stylizovat do divadelního hávu, ukázal, že nejdůležitějším prvkem filmu je jeho dramatičnost (konflikt, antické postavy), a že všechno ostatní je jaksi navíc. Jako by se tu někde snažil říct, že jsou všemožné technické vychytávky, kterými se film nového milénia jen hemží, poněkud zbytečné - hodila by se tu Wittgensteinova parafráze: "Pokud nemáte o čem točit, tak radši netočte." 90% ()
asi jsem něco nestihnul ()
Velmi vtipné. (Pozn.: Právě jsem se smrskla na jeden čtvereční centimetr.) ()
Když mluvíme o Ludwigu Wittgensteinovi, jako jedním z nejdůležitějších filozofů 20. století (viz obsah) nebo o brilantním filozofovi, jak se o něm mluví jinde, jsou to pojmy, které by určitě nechtěl slyšet. Celý život, byť různými formami („Tractatus logico-philosophicus“ / "Philosophische Untersuchungen“) se snažil pojmy zpřešnovat, až se staly, i pro mnohé filozofy, obtížně uchopitelné. Už první dvě věty z "traktátu": 1 Die Welt ist alles, was der Fall ist. 1.1 Die Welt ist die Gesamtheit der Tatsachen, nicht der Dinge (1 Svět je všechno, co je případné. 1.1 Svět je celek skutečností, nikoli věcí“) se zřejmě dají rozvinutím objasnit, ale to on právě nechce. Jeho "definice" by se měly chápat přímo, možná nejvhodněji v lacanovském prostoru imaginárna, symbolična a reálna, či jako koany v zenu. Logická a mystická část tvrzení jsou nerozpletitelně propleteny... Na druhé straně vytvořil Derek Jarman, který tyto lacanovské souřadnice respektuje a dosazuje si do něj Wittgensteina (nejen jako myslitele, ale i jako rozpuruplného člověka), který odpovídá jeho naturelu, takový film, že po jeho shlédnutí si nedovedu představit jiné zpracování. Pozn. 1: V jednom anonymním článku na netu se autor zabývá problémem, který výrazně reflektuje i Derek Jarman: "Výrazy pro individuální vnitřní procesy (např. bolesti) nejsou mimoto žádnými názvy pro vnitřní „objekty“. Ony mají svůj význam jen v souvislosti s nejazykovými výrazy a chováním se mluvčího a okolí. Wittgenstein to vysvětluje na obrazu uzamčených krabic. Poněvadž obsah není přístupný, je irelevantní, nepodstatný. A poněvadž soukromé vnímání může být částí hry řeči, je jeho označení bezvýznamné." Pozn. 2: Ludwigu, jsou meze řeči i mezemi činů? A proč? ()
životní příběh známého filozofa pojal Jarman komorně až divadelně. Snímek asi zaujme především fanoušky filozofie či režiséra. Výrazná je minimalistická forma, která je stylově neotřelá a chvílemi velmi a velmi divná, až nepochopitelná :-). Přesto je docela vizuálně zajímavý a třeba se k němu někdy vrátím, abych pochytil z jeho názorů víc. [ PŘÍBĚH: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Wittgensteinova genialita je blízká té mé. ()
Ba, právě, MLČET. Wittgenstein není Caravaggio.-----------Jarman svou obrazotvorností tentokrát spíše zahlcuje a bezohledně vytváří tisíc a jednu fantaskní krajinu. Ony vizuální luperkálie jsou vskutku hravé, dravé a snad i provokativní. Takové vidění je nesmírně lákavé, leč neadekvátní. Jenomže film není filosofická rozprava... tak jaképak znásilňování zorného pole (2,5 hvězdy – především z respektu – neboť odlišný diskurz nemusí znamenat vyhlášení války). --------------- A projekt Neutron již světlo světa nespatřil. Byl by modrý? Blue, blue, 'lectric blue (což je jiný příběh v jiném časoprostoru)... ()
Zajimavy pokus, ktery jsem videl jiz davno, ale casto na nej vzpominam. Wittgenstein je muj oblibenec, tak mozna i proto. ()
Jo, s filozofií, s tou se snoubím v šeru (rozumím jí asi jako koza drbání). Nicméně se na tuhle vtipnou a netypickou autobiografii podívejte. Něco takového jen tak někde nepotkáte. ()
Ze všech filozofů, co se jich od antiky urojilo, byl nejzajímavějším a nejpodivuhodnějším filozofem Ludwig Wittgenstein. Výjimka mezi výjimkami. Vyzařuje z něj cosi nezvykle fascinujícího, co se nedá vysvětlit pouze jeho mocným vlivem na filozofii 20. století. Kouzlu jeho osobnosti podléhá i ten, komu je analytická filozofie zcela lhostejná. ____ Zvláštnost Jarmanova biopicu je v tom, že podává skutečně a nijak smyšlené etudy za něco komického a jen stěží uvěřitelného, ačkoliv vše se přesně tímtéž způsobem doopravdy událo. V tom je myslím geniální pointa režiséra, který si usmyslel vydává realitu Wittgensteinova života za fikci v protikladu k většině filmů, které činí obráceně a fikci vydávají za realitu. Na filmu samotném vůbec nic divného není, divný byl pouze život Wittgensteina. Na rozdíl od převážné většiny myslitelů, jejichž dílo a život se rozcházejí, Wittgensteinovo filozofické hledání a jeho emocionální i duchovní život tvoří nedílnou jednotu. Podobné sepjetí nacházíme u Tarkovského, který nerozlišoval mezi životem a filmem a tvrdil, že umění je pravda - Tarkovskij byl moudrý, jeho obdivovatel Trier pouze inteligentní. Stěží bychom takový postoj hledali u s klidem se přetvařujících tvůrců, kteří převlékají za pochodu kabáty. Papír unese všechno - na rozdíl od činu! Každý intelektuál v sobě má něco z Hamleta; je samá meditace, samé rozhodování, když jde o slova, ale samé váhání a nerozhodnost, když jde o to přikročit k činu; a tak tím, že se rozhodne všechno udělat, ve skutečnosti nic neudělá. Nedělá nic než ono rozhodnutí. Chtělo by se až zeptat: Nejsou všechny ty stížnosti Baudelaireů, Kerouaců, Karásků ze Lvovic, žaloby Frommů, Nietzschů a Foucaultů jen neurózy či psychózy ufňukanců, které odvrhla společnost? Tak třeba sžíravá historie moderních vzdělanců, pamflet Paula Johnsona s lapidárním názvem Intelektuálové, se zaměřuje na soukromé životy slavných myslitelů a poukazuje na obrovské rozpory mezi jejich teoriemi a vlastní životní praxí. Je to soubor životopisných esejů, v němž Johnson veřejnosti prozrazuje, například, že Rousseau byl „pyšný, egoistický a hádavý" a „líbilo se mu, když ho vypláceli na holou", Karl Marx měl „na penisu boláky" a Tolstoj „holdoval sexu až do jednaosmdesáti". Na otázku, co mělo být účelem této knihy, vysvětlil Paul Johnson: „Chtěl jsem ukázat, jak život těch, kteří dávají přednost myšlenkám před lidmi, je strašný. Sám jsem přesvědčen, že lidé jsou důležitější než myšlenky.“ Dalším žalobcem neúprosně pranýřující pokrytectví „chattering classes", klábosící kasty blahobytných, samolibých kulturních levičáků, byl Raymond Aron. Pro intelektuála, který v politice hledá rozptýlení, otázku víry nebo téma úvah, je podle Arona reforma nudná, zatímco revoluce vzrušující…reforma je prozaická, revoluce poetická. Nebylo proto žádným překvapením, když po pádu komunismu v naší náhle svobodné zemi, kde byla prakticky přes noc odstraněna předchozí omezení lidské svobody, první frustrovaná a otevřeně protestující skupina byli intelektuálové, tedy „žurnalisté, učitelé, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé románů a umělci“. Intelektuálové protestovali proti – pro ně – nepříjemným omezením, která přinesl trh. Velmi rychle zjistili, že svobodná společnost (a svobodné trhy) nemusí využívat jejich služby natolik, jak byli zvyklí v minulosti. Zato Wittgensteinův výstřední naturel podobným nařčením úspěšně vzdoruje. Jako jeden z mála co hlásal, to žil. ____ Uvedu jen několik doložených příkladů Wittgensteinova nezištného, zvláštního a filmem bohužel nezachyceného chování: (i) Třebaže mohl celý život proflákat a těžit z ohromného bohatství, které nastřádal jeho otec, svého majetku se vzdal a potloukal se životem doslova jako tulák. (ii) Ve válce si vysloužil ostruhy za statečnost. Hrubé a sprosté chování vojáků ho ovšem krajně znechucovalo. (iii) Ač filozofem, vystudoval strojní fakultu, konstruoval vrtule pro aeroplány, navrhoval si vlastní nábytek a sestře kompletně vyprojektoval dům a postaral se i o jeho realizaci (co na tom, že se v něm nedalo bydlet, protože podléhal pravidlům logiky). (iv) V městečku, kde jednu chvíli učil, opravil dosti kuriózně ohromný parní stroj, s kterým si nikdo nevěděl rady: rozestavěl kolem stroje čtyry chlapy s kladivem a každému přidělil číslo. Poté čísla vyvolával a určený chlap zabušil na určené místo. Stroj se dal do chodu a pozdvižení ve vesnici nebralo konce. (v) Wittgensteinův génius nedůvěřoval od svých počátků akademické filozofii a vyhledával vytrvale školu života. Neustále utíkal z nesnesitelného prostředí v Cambridgi - těch prastarých anglických jeslí pro pedantické pitomce - na sever, do Norska, a přesvědčoval ostatní, aby se vzdali filozofie a šli dělat něco užitečného. Svého někdejšího přítele, nezpůsobilého pro jakoukoliv manuální činnost, přiměl, aby dva roky vyráběl šrouby v továrně. Dosti zvláštní je také jakýsi „stín smrti", který Wittgensteina provázel; v jeho okolí umírali lidé často velmi mladí. (vi) Přistihl-li někoho, že si pohvizduje, vynadal mu za nedržení melodie a předvedl, jak na to. A stál nad nešťastníkem tak dlouho, dokud to jaksepatří nezopakoval. Wittgenstein měl skvělý hudební sluch, sám si pohvizdoval Schuberta a pořádal hudební seance malých sborů. (vii) Jednu dobu se živil jako zahradník a spával v malé kůlně. (viii) Měl roztržky s největšími mozky doby, s Turingem, Popperem, Carnapem, G. E. Moorem, Russellem, Keynesem. (ix) Když se ho ptali, rozumí-li někdo skutečně jeho myšlenkám, zmiňoval sebe. Výjimečně svého partnera. (x) Ze začátku byl heterosexuálem, udržoval milostné vztahy s ženami, později se proměnil v ryzího homosexuála. (xi) Málokdy byl sám se sebou spokojen. A boural-li své teze, neboural to, co napsal v dávné minulosti, ale včera. Asi jako jediný filozof se sám napadal a kritizoval. Nechtěl po sobe zanechat žádné učení, žádnou školu, odmítal podat důkazy o svém myšlení. ____ Dnes už legendární anekdotou je spor mezi Wittgensteinem a Russellem ohledně toho, jestli je v místnosti nosorožec. Wittgenstein takové tvrzení odmítl uznat, přestože nosorožec v místnosti evidentně nebyl, načež ho Russell označil za blázna. Pokusím se vysvětlit, o co tam tehdy šlo: Problém s Wittgensteinem byl v tom, jakým způsobem nakládal s negativními fakty. O těch podle něj vzhledem k pozitivním faktům nelze nic prohlásit, viz slavné wittgensteinovské, proti metafyzice namířené a pozitivisty přejaté: O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet, a to, že je-li nějaká výpověď nesmyslná, nepopisuje taková výpověď svět, nýbrž náš pojmový rámec, a patří tudíž do logiky, ne do stavu věcí odpovídající našemu elementárnímu světu. Russell nicméně nemohl chápat, jak mohou pozitivní fakta determinovat to, co neexistuje. Podle něj musí existovat nějaké universalistické pojetí, které zahrnuje pozitivní i negativní fakta. Dokonce podle něj negativní fakta existují sami o sobě. Co se nám tu odehrává, je klasický spor realistů a nominalistů. První uznávají obecný univerzálie, druzí pouze konkrétní jednotlivosti. Když uvážíme, jak se toto odráží i v chápání společnosti a politiky – realisté zdůrazňují obecné a společné, snadno zapomenou, že člověk žije především svůj vlastní život a má tedy své individuální zájmy, které se nedají shrnout do obecného dobra; nominalisté obvykle přehlížejí, že smlouva je možná jen tam, kde se lze spolehnout na vymahatelnost práva a trh jen tam, kde společnost zaručuje bezpečí osob a majetku –, pochopíme, proč byl cambridgeskou snobskostí poznamenaný Russell realista a věčný rebel a potížista Wittgenstein nominalista. Obtíže celé této interpretace „nosorožčího problému" povstávají ze svérázného přístupu samotného Wittgensteina. Za prvé svůj slavný Tractatus později sám označil za zcela překonaný. Wittgensteinovy pozdější spisy, zvláště Filozofická zkoumání, jsou hlasitým a opakovaným odvoláváním jeho dřívějšího prohřešku, kterým bylo systematickjé teoretizování na úkor rozmanitosti jazyka. Jak tedy dnes Tractatus vůbec číst? Za druhé se vyjadřoval velice krajně úsporným stylem. Wittgenstein nebyl geniálnější než největší mozky 20. století, jen bytostně a v zájmu vyčištění filozofie od metafyziky (kterou ovšem neodmítal, jen mnozí tvrdili, pouze tvrdil, že o ní nemůžeme mluvit) nesnášel rozsáhlá rozplizlá díla. Byl technickým mozkem, stačí v této souvislosti porovnat odkazy na zdroje u diplomových prací z FFUK a ČVUT; první, zajaté v pasti Sokalovy aféry, zdroji přetékají, druhé demonstrují čistý způsob axiomatického uvažování. Když něco nefunguje, musí se to rozbít a postavit či zkonstruovat znovu, tak uvažuje technik i architekt-strojař-pozitivista Wittgenstein, na rozdíl od většiny humanistů, kterým se podobné reflexe dalece nedostává. Právě díky tomuhle Wittgensteinu úspornému stylu jeho díla vyžadují doslova enormní úsilí o rozšifrování. Za třetí mu byly jeho spisy žebříkem, který po pochopení odhodíte. Tvrdí-li někdo, že rozumí jeho filozofii, znamená to, že nerozumí ničemu. () (méně) (více)