Wittgenstein

Ze všech filozofů, co se jich od antiky urojilo, byl nejzajímavějším a nejpodivuhodnějším filozofem Ludwig Wittgenstein. Výjimka mezi výjimkami. Vyzařuje z něj cosi nezvykle fascinujícího, co se nedá vysvětlit pouze jeho mocným vlivem na filozofii 20. století. Kouzlu jeho osobnosti podléhá i ten, komu je analytická filozofie zcela lhostejná. ____ Zvláštnost Jarmanova biopicu je v tom, že podává skutečně a nijak smyšlené etudy za něco komického a jen stěží uvěřitelného, ačkoliv vše se přesně tímtéž způsobem doopravdy událo. V tom je myslím geniální pointa režiséra, který si usmyslel vydává realitu Wittgensteinova života za fikci v protikladu k většině filmů, které činí obráceně a fikci vydávají za realitu. Na filmu samotném vůbec nic divného není, divný byl pouze život Wittgensteina. Na rozdíl od převážné většiny myslitelů, jejichž dílo a život se rozcházejí, Wittgensteinovo filozofické hledání a jeho emocionální i duchovní život tvoří nedílnou jednotu. Podobné sepjetí nacházíme u Tarkovského, který nerozlišoval mezi životem a filmem a tvrdil, že umění je pravda - Tarkovskij byl moudrý, jeho obdivovatel Trier pouze inteligentní. Stěží bychom takový postoj hledali u s klidem se přetvařujících tvůrců, kteří převlékají za pochodu kabáty. Papír unese všechno - na rozdíl od činu! Každý intelektuál v sobě má něco z Hamleta; je samá meditace, samé rozhodování, když jde o slova, ale samé váhání a nerozhodnost, když jde o to přikročit k činu; a tak tím, že se rozhodne všechno udělat, ve skutečnosti nic neudělá. Nedělá nic než ono rozhodnutí. Chtělo by se až zeptat: Nejsou všechny ty stížnosti Baudelaireů, Kerouaců, Karásků ze Lvovic, žaloby Frommů, Nietzschů a Foucaultů jen neurózy či psychózy ufňukanců, které odvrhla společnost? Tak třeba sžíravá historie moderních vzdělanců, pamflet Paula Johnsona s lapidárním názvem Intelektuálové, se zaměřuje na soukromé životy slavných myslitelů a poukazuje na obrovské rozpory mezi jejich teoriemi a vlastní životní praxí. Je to soubor životopisných esejů, v němž Johnson veřejnosti prozrazuje, například, že Rousseau byl „pyšný, egoistický a hádavý" a „líbilo se mu, když ho vypláceli na holou", Karl Marx měl „na penisu boláky" a Tolstoj „holdoval sexu až do jednaosmdesáti". Na otázku, co mělo být účelem této knihy, vysvětlil Paul Johnson: „Chtěl jsem ukázat, jak život těch, kteří dávají přednost myšlenkám před lidmi, je strašný. Sám jsem přesvědčen, že lidé jsou důležitější než myšlenky.“ Dalším žalobcem neúprosně pranýřující pokrytectví „chattering classes", klábosící kasty blahobytných, samolibých kulturních levičáků, byl Raymond Aron. Pro intelektuála, který v politice hledá rozptýlení, otázku víry nebo téma úvah, je podle Arona reforma nudná, zatímco revoluce vzrušující…reforma je prozaická, revoluce poetická. Nebylo proto žádným překvapením, když po pádu komunismu v naší náhle svobodné zemi, kde byla prakticky přes noc odstraněna předchozí omezení lidské svobody, první frustrovaná a otevřeně protestující skupina byli intelektuálové, tedy „žurnalisté, učitelé, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé románů a umělci“. Intelektuálové protestovali proti – pro ně – nepříjemným omezením, která přinesl trh. Velmi rychle zjistili, že svobodná společnost (a svobodné trhy) nemusí využívat jejich služby natolik, jak byli zvyklí v minulosti. Zato Wittgensteinův výstřední naturel podobným nařčením úspěšně vzdoruje. Jako jeden z mála co hlásal, to žil. ____ Uvedu jen několik doložených příkladů Wittgensteinova nezištného, zvláštního a filmem bohužel nezachyceného chování: (i) Třebaže mohl celý život proflákat a těžit z ohromného bohatství, které nastřádal jeho otec, svého majetku se vzdal a potloukal se životem doslova jako tulák. (ii) Ve válce si vysloužil ostruhy za statečnost. Hrubé a sprosté chování vojáků ho ovšem krajně znechucovalo. (iii) Ač filozofem, vystudoval strojní fakultu, konstruoval vrtule pro aeroplány, navrhoval si vlastní nábytek a sestře kompletně vyprojektoval dům a postaral se i o jeho realizaci (co na tom, že se v něm nedalo bydlet, protože podléhal pravidlům logiky). (iv) V městečku, kde jednu chvíli učil, opravil dosti kuriózně ohromný parní stroj, s kterým si nikdo nevěděl rady: rozestavěl kolem stroje čtyry chlapy s kladivem a každému přidělil číslo. Poté čísla vyvolával a určený chlap zabušil na určené místo. Stroj se dal do chodu a pozdvižení ve vesnici nebralo konce. (v) Wittgensteinův génius nedůvěřoval od svých počátků akademické filozofii a vyhledával vytrvale školu života. Neustále utíkal z nesnesitelného prostředí v Cambridgi - těch prastarých anglických jeslí pro pedantické pitomce - na sever, do Norska, a přesvědčoval ostatní, aby se vzdali filozofie a šli dělat něco užitečného. Svého někdejšího přítele, nezpůsobilého pro jakoukoliv manuální činnost, přiměl, aby dva roky vyráběl šrouby v továrně. Dosti zvláštní je také jakýsi „stín smrti", který Wittgensteina provázel; v jeho okolí umírali lidé často velmi mladí. (vi) Přistihl-li někoho, že si pohvizduje, vynadal mu za nedržení melodie a předvedl, jak na to. A stál nad nešťastníkem tak dlouho, dokud to jaksepatří nezopakoval. Wittgenstein měl skvělý hudební sluch, sám si pohvizdoval Schuberta a pořádal hudební seance malých sborů. (vii) Jednu dobu se živil jako zahradník a spával v malé kůlně. (viii) Měl roztržky s největšími mozky doby, s Turingem, Popperem, Carnapem, G. E. Moorem, Russellem, Keynesem. (ix) Když se ho ptali, rozumí-li někdo skutečně jeho myšlenkám, zmiňoval sebe. Výjimečně svého partnera. (x) Ze začátku byl heterosexuálem, udržoval milostné vztahy s ženami, později se proměnil v ryzího homosexuála. (xi) Málokdy byl sám se sebou spokojen. A boural-li své teze, neboural to, co napsal v dávné minulosti, ale včera. Asi jako jediný filozof se sám napadal a kritizoval. Nechtěl po sobe zanechat žádné učení, žádnou školu, odmítal podat důkazy o svém myšlení. ____ Dnes už legendární anekdotou je spor mezi Wittgensteinem a Russellem ohledně toho, jestli je v místnosti nosorožec. Wittgenstein takové tvrzení odmítl uznat, přestože nosorožec v místnosti evidentně nebyl, načež ho Russell označil za blázna. Pokusím se vysvětlit, o co tam tehdy šlo: Problém s Wittgensteinem byl v tom, jakým způsobem nakládal s negativními fakty. O těch podle něj vzhledem k pozitivním faktům nelze nic prohlásit, viz slavné wittgensteinovské, proti metafyzice namířené a pozitivisty přejaté: O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet, a to, že je-li nějaká výpověď nesmyslná, nepopisuje taková výpověď svět, nýbrž náš pojmový rámec, a patří tudíž do logiky, ne do stavu věcí odpovídající našemu elementárnímu světu. Russell nicméně nemohl chápat, jak mohou pozitivní fakta determinovat to, co neexistuje. Podle něj musí existovat nějaké universalistické pojetí, které zahrnuje pozitivní i negativní fakta. Dokonce podle něj negativní fakta existují sami o sobě. Co se nám tu odehrává, je klasický spor realistů a nominalistů. První uznávají obecný univerzálie, druzí pouze konkrétní jednotlivosti. Když uvážíme, jak se toto odráží i v chápání společnosti a politiky – realisté zdůrazňují obecné a společné, snadno zapomenou, že člověk žije především svůj vlastní život a má tedy své individuální zájmy, které se nedají shrnout do obecného dobra; nominalisté obvykle přehlížejí, že smlouva je možná jen tam, kde se lze spolehnout na vymahatelnost práva a trh jen tam, kde společnost zaručuje bezpečí osob a majetku –, pochopíme, proč byl cambridgeskou snobskostí poznamenaný Russell realista a věčný rebel a potížista Wittgenstein nominalista. Obtíže celé této interpretace „nosorožčího problému" povstávají ze svérázného přístupu samotného Wittgensteina. Za prvé svůj slavný Tractatus později sám označil za zcela překonaný. Wittgensteinovy pozdější spisy, zvláště Filozofická zkoumání, jsou hlasitým a opakovaným odvoláváním jeho dřívějšího prohřešku, kterým bylo systematickjé teoretizování na úkor rozmanitosti jazyka. Jak tedy dnes Tractatus vůbec číst? Za druhé se vyjadřoval velice krajně úsporným stylem. Wittgenstein nebyl geniálnější než největší mozky 20. století, jen bytostně a v zájmu vyčištění filozofie od metafyziky (kterou ovšem neodmítal, jen mnozí tvrdili, pouze tvrdil, že o ní nemůžeme mluvit) nesnášel rozsáhlá rozplizlá díla. Byl technickým mozkem, stačí v této souvislosti porovnat odkazy na zdroje u diplomových prací z FFUK a ČVUT; první, zajaté v pasti Sokalovy aféry, zdroji přetékají, druhé demonstrují čistý způsob axiomatického uvažování. Když něco nefunguje, musí se to rozbít a postavit či zkonstruovat znovu, tak uvažuje technik i architekt-strojař-pozitivista Wittgenstein, na rozdíl od většiny humanistů, kterým se podobné reflexe dalece nedostává. Právě díky tomuhle Wittgensteinu úspornému stylu jeho díla vyžadují doslova enormní úsilí o rozšifrování. Za třetí mu byly jeho spisy žebříkem, který po pochopení odhodíte. Tvrdí-li někdo, že rozumí jeho filozofii, znamená to, že nerozumí ničemu. (19.03.2010) (méně) (více)