poster

Dekalog II (E02) (epizoda)

  • Polsko

    Dekalog, dwa

Drama

Polsko, 1988

  • erased
    ****

    Druhé přikázání se může pyšnit tím, že se jeho vlastní interpretace dá reflektovat v souvislosti s tou "oficiální", kterou nabízí renomovaná profesorka etiky v osmém díle. Kvůli ní je pak ještě o kus těžší porozumět, nebo spíš soucítit s motivací některých zdejších postav, ale o to víc bezradně pak působí ponaučení, kde individuální odůvodnění mravních názorů naráží na realitu a konfrontuje se s cizími názory. Ve výsledku je to tak hořkostí i dobrými úmysly rámovaná povídka, která se díky zdařilému a nejednoznačnému zkombinování reality a poučení řadí mezi ty nejlepší celého cyklu.(23.12.2014)

  • vypravěč
    *****

    Přestože jsem viděl první část Kieślowského filmového ztvárnění Desatera, která mě uchvátila, před více než rokem, zklamání, které mi přinesla část druhá, bylo ohromné. Jakkoliv je zpracovávaný příběh či spíše skladba několika příběhů, ten skličující akord několika životních stanovisek, lišících se měrou pevnosti, lability, zatvrzelosti…, silný, celek vyznívá nesoustředěně – a nepřípadně relativisticky. Jako by zde nešlo o hřích proti jednomu přikázání, ale naráz o přikázání všechna, jak tomu ovšem v životě často bývá: dokážeme-li se prohřešit v maličkosti, jsme schopni i horších činů. No, kdo z nás by to nedosvědčil svým vlastním – smutným – případem? Zde se přes všechno utrpení převalují mlhy odcizenosti. Chlad medicínského světa, bolestínství i mučitelství trpící ženy, sebezaujetí všech, propadlo minulosti, tma nadcházejících dní, to jsou parta paternosteru, který by se tak rád zastavil nebo alespoň rozbil o vysněný strop a všechen svůj obsah slisoval. A když dojde na onen ústřední či titulní hřích, najednou nevím, jestli je skutečně hříchem… Ba spíše jsem přesvědčen o tom, že hříchem by bylo promluvit pravdivě, nechat nevěrnou ženu své dítě popravit – a přežívat právě v tom odcizeném světě, které plodí hříchy na běžícím páse… Co s tím? Snad jen, že se musíme zamýšlet nad slovy. Ta, která zaznívají v zákoně pro nás nejzávaznějším, jsou na jednu stranu příliš úzká, na druhou příliš široká. Mělo by je převážit jedno – láska. Měli bychom ji pocítit tak, jako když hledáme v záhonku volné místo pro nenápadnou trvalku a všude kolem cibulky dvouletých zamilovaných květin, tedy jako svobodu a na tomto poli, sebeútlejším okrsku, vystavět svůj dům, byť by se rovnal jen stvolu. Ale i za toto zamyšlení jsem vděčný, Nepřišlo by, nebýt těch několika nejasných rozhovorů a toho krásného dialogu lékaře a uzdraveného pacienta, který film pointuje a poselství vší svou silou problematizuje . Budu-li mít příležitost, postoupím začas o přikázání dál. Kolik jen hříchů mě do té chvíle zatíží…(2.3.2019)

  • radektejkal
    ****

    Tak komu pověsíme na krk mrtvého králíka! Kieślowski zde zhušťuje děje do symbolů, z nich konstruuje schémata, která - jako v životě - nikdy nemají úplnou platnost. Nakonec se vše vyvine přirozeně nepřirozeně a zákonitě bez zákona. Příznakové schéma: 1. Doktor se bojí o svůj kaktus, lže, ale nepatří mu mrtvý králík; 2. Andrzej Geller vidí vodu na stropě a zdech (symbol zkázy), ale potom včelu, jak se pomocí lžičky dostává ze sklenice s nápojem. 3. Dorota brutálně ničí fikus a s rozkoší odsouvá sklenici ze stolu až padne na zem a roztříští se. Z toho je ovšem možno poskládat nekonečně mnoho příběhů - buďme tedy vděčni za tento jediný.(17.5.2017)

  • tomtomtoma
    ****

    Nevezmeš jména Božího nadarmo. Krzysztof Kieślowski se ve druhém díle Dekalogu v existenciálně sestavených obrazech filmové filozofie zaměřuje na váhu slova respektované osoby i jeho určující vliv pro existenci bytí. Kreslí ve smutku zásadního rozhodnutí dilema morální etiky. Smrt za život, život za smrt, z religiózního vyznání lze uvažovat o trestu za cizoložství, etická polemika dává přednost existenciální rozpolcenosti a jednoznačně hlasuje za život. Život je přeci jen stále nadějí. Hlavní postavou morálního dilematu je Dorota Geller (velmi zajímavá Krystyna Janda), těhotná houslistka. Dostáváme se k úvaze o povaze a podobě lásky a touhy. Žena je postavena před nesnadnou volbu mezi matku a manželku, je zatížena očekáváním i pocitem viny a přijetím podoby předpokládaného a zaslouženého trestu. Hlavní mužskou postavou je starý a uznávaný lékař onkologie (dobrý Aleksander Bardini), Dorotin soused a lékař jejího vážně nemocného manžela. Osobní zkušenost mu určila povolání jediným smyslem bytí. Ozvěna minulosti v celém svém rozsahu vždy volí život a přesvědčivě za něj brojí bez předsudků. Důležitou postavou je Andrzej Geller (Olgierd Łukaszewicz), Dorotin manžel. Nemoc nedává žádnou záruku, ale humanismus vítězí. Pointa má díky němu své nejpodstatnější vyznění. Z dalších rolí: svědomí a naděje života v podobě pracovníka nemocnice (Artur Barciś), nemocný Andrzejův spolubydlící z nemocničního pokoje (Karol Dillenius), Andrzejův kamarád a horolezec Janek Wierzbicki (Jerzy Fedorowicz), či doktorova známá a profesorka etiky (Maria Koscialkowska). Druhý díl Dekalogu žene svým úsilím do střetu morální společenský problém, nestálost partnerského soužití, etické zvažování a humanistické přesvědčení. Existenciální rozměr je přínosem pro morální filozofii.(3.3.2019)

  • Mariin
    ****

    Formálně dokonalé: odlidštěné prostředí nemocnice, židovský herec Bardini jako nepříjemný lékař - jedovatý dědek, Krystyna Jandová jako žena - umělkyně, která podváděla svého manžela. Přesto, že Kieslowski byl považován za katolíka - působí příběh i pointa spíše depresivně. Podle mého názoru by se dal tento díl v souvislosti se zamýšleným potratem (interrupcí) označit též jako díl V. (Nezabiješ!). Oproti prvnímu dílu tento na pět hvězdiček nedosahuje.(26.2.2012)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace