Dekalog

Nedávno jsem četl studii Julie Luptonové a Kennetha Renharda z UCLA "The Subject of Religion: Jacques Lacan and the Ten Commandments". Nemohu říct, že jsem si z ní "vzal něco do života", nicméně mě okouzila "krásou verbálního myšlení". Totéž bych ovšem mohl říct o Kieślowském na úrovní imaginárního myšlení (imago - obraz, představa). Při sledování jednotlivých filmů jsem se občas ptal, co mají společného s 10 přikázáními, zda vůbec něco. Odpovědí je: všechno, protože všechny! Spíš bychom tedy pátrat po filmech, které se na Desatero neodvolávají. Objasním to citátem z výše uvedené studie: "Vypadá to, jako by první deska (tj. prvních pět přikázání) nabízela tetragramaton s tím, aby jej zdržela, oddálila (druhý tetragramaton), aby vyčistila prostor přímé blízkosti (proximity of nearness), obývaný sousedem na druhé desce. V závěrečných přikázáních se vrací hluk vesnického života, oplývající fantasmaty (fantasies); krádeže, vraždy, cizoložství, podvody a nepřístojné tužby (improper desire), které evokují celý svět naratovních možností a dramatických konfliktů. Každé z těchto přikázání může posloužit společenskému užitku (social utility) tím, že trvá na nezcizitelnosti majetku - nedotknutelnosti osoby (vražda), sexuálních vztahů (ciziložství) a předmětů (krádež). ..." Pzn.: Krzysztof Kieślowski neuvádí znění přikázání, pouze jejich čísla. Jejich uvádění je hrubým a nepřístojným zásahem do jeho koncepce. (18.08.2017)

Bude Kieślowski popisovat nebo přepisovat desatero? Nejspíš se ale bude pohybovat někde mezi tím. Možná ani jiná poloha není možná. Život je křehký, praská láhev s mlékem, lahvička s atramentem (zde asi barva do tiskárny), praská led, a nakonec i voskové svíce. "V jednoho Boha věřiti budeš" se ve filmu nezpochybňuje. Počítač není jeho alternativou (DOS není Starým zákonem, a ani Gatesovy Windows nejsou Novým), nejde (a nikdy nepůjde) všechno spočítat, ani vyslovit. Skutečnou alternativou, tj. nevěřením v Boha, je pýcha. Tu ale popisuje kodex "Ctností a Neřestí", nejlépe na Kuksu. Pozn. 1: Doporučuji promyslet si scénu, kdy otec přednáší o mezích jazyka a syn se na něj dívá prizmatem přístroje. (Já se o to pokusím co nejdřív). Pozn. 2: V původním scénáři se osvětluje příčina prolomení ledu (elektrárna vypustila do jezírka teplou vodu). Kieślowski však toto racionální odůvodnění správně opomíjí, protože by do příběhu nevneslo nic nového a nic by tím neosvětlilo. Pozn. 3: Kieślowski neudělal dobře, že si vybral tak hezkého a sympatického chlapce. Bohu je to určitě líto - a když ne Bohu tak určitě jeho matce plačící voskové slzy. Pozn. 4: Jednou v zimě jsem po delší době přišel domů a všude samé sklo. Myslel jsem si, že praskla váza s květinami, ale ta stála na stole. Nebyla to však váza, byly to květiny v ledu. Pozn. 5: Viz též komentář Radko **** (včetně poznámky), který podobně hovoří o nedostatku pokory. Pozn. 6: I zde musím uvést trefnou poznámku Slavoje Žižka: Máme-li dešifrovat význam Kieslowkého filmů, je občas užitečné srovnat film se scénářem. Ve scénáři Dekalogu 1 je uvedena příčina, proč výpočet tloušťky ledu selhal (nedaléká elektrárna vypustila v noci do jezera horkou vodu). Ve filmu toto vysvětlení chybí, čímž se otevírá prostor pro spekulace metafyzického charakteru... (Dekalog I) nám neříká, že když závislost na falešném idolu vědy selže, jsme konfrontováni s "hlubší" náboženskou dimenzí; je tomu naopak, když věda selhává, jsou otřeseny i naše náboženské fundamenty. (15.05.2017)

Tak komu pověsíme na krk mrtvého králíka! Kieślowski zde zhušťuje děje do symbolů, z nich konstruuje schémata, která - jako v životě - nikdy nemají úplnou platnost. Nakonec se vše vyvine přirozeně nepřirozeně a zákonitě bez zákona. Příznakové schéma: 1. Doktor se bojí o svůj kaktus, lže, ale nepatří mu mrtvý králík; 2. Andrzej Geller vidí vodu na stropě a zdech (symbol zkázy), ale potom včelu, jak se pomocí lžičky dostává ze sklenice s nápojem. 3. Dorota brutálně ničí fikus a s rozkoší odsouvá sklenici ze stolu až padne na zem a roztříští se. Z toho je ovšem možno poskládat nekonečně mnoho příběhů - buďme tedy vděčni za tento jediný. (17.05.2017)

Sváteční den vrcholí o Štědrém večeru. Vzpomene si někdo na Memphis Minnie a její skvělé Me and My Chauffeur Blues? Tak to se odehrálo v tomto filmu (Won't you be my chauffeur? / I wants him to drive me/ I wants him to drive me downtown...). Ovšem pouze z pohledu Januszovy manželky. Další hlavní postava (Evin manžel) se vůbec neukázala, a tak milostný čtyřúhelník zastupovali jen Janusz a Eva, kteří bizarním způsobem prožili Štědrou noc (v Polsku končí v 7,00). Jak předchozí text naznačuje, obcházím kolem Trojky jako mlsný pes; ale ne nezakousnu se do ní! Pokud bude Dekalog gradovat tímto způsobem, pak se tedy máme na co těšit; třeba i na další Lynchovské postavy jako je chlapec v pyžamu nebo bezdomovec u jezírka v Jedničce. (18.05.2017)

Čtyři hvězdy si film určitě zaslouží, i když musí přiznat, necítil jsem se při něm dobře. Dávám tedy přednost (jakési) objektivitě před vlastním (subjetivním) vztahem k tématu. A přitom je to téma naprosto vzrušijící: Anna a Michal žijí svůj život v (incestuální) lži, která dalekosáhle ovlivňuje jejich život. Když se vyskytne možnost poznat pravdu (a tedy možnost korigovat svůj život podle ní), společně ji odmítnou. Společně se rozhodnou, že pravdu znát nechtějí, že jakékoli narušení statu quo ante, jakýmkoli směrem (etablování vztahu otec-dcera nebo drastická změna na milenec-dcera), může fatálně narušit křehkou ekvilibristiku jejich vztahu. Pozn.: Přitom samozřejmě nesmíme zapomenout na lest (záměna pravého dopisu za falešný), ke které se Anna uchýlí, aby jejich vztah eskalovala, a která vlastně tvoří osu celého příběhu. (20.05.2017)

Do prvního klimaxu (brutální vraždy taxikáře) se nám postupně představují tři hlavní aktéři (skutečně se nám však představí až s druhým klimaxem: brutální popravou Jacka. Mladý obhájce, teprve nedávno přijatý za člena advokátní komory, plný pochybností, ale i snah o nápravu, i když si není jistý jaká snaha a čeho náprava. Taxikář, libující si v drobných podlostech, plašení psů klaksonem, škodolibém zahrávání si s klienty (což se mu nakonec stane osudným). Mladý Jacek, vyhnaný a opuštěný ve městě, ví přesně co chce, bez ohledu na cokoli. Po vraždě taxikáře, zůstávají ve hře už jen dva, a teprve nyní (ve výkřiku obhájce, pomačkané fotografii, a při pohledu na louku u lesa) se odhalí jejich "objekt malé a" - pěkně jsme to vyhnali lacanovskou kozí brankou. Dvojí pomsta: Jackova za smrt sestry a vlastní zpackaný život, a pomsta zákona zde došly naplnění. Pozn: Slavoj Žižek, který věnuje Dekalogu (a filmům kolem něj) velkou pozornost, je k Pětce je poměrně skoupý. Přesto však ocituji (z jeho knihy Lacrimae rerum) obecnou úvahu Kennetha Burkeho: "... třebaže je přikázání 'Nezabiješ' ve své podstatě nadsmyslovou idejí, ve své úloze smyslového obrazu nemůže než rezonovat důrazným apelem 'Zabij'", na níž Žižek navazuje: "Lacanovský protiklad mezi symbolickýmn Zákonem a obescénním příkazem Superega se zde manifestuje ve své nejryzejší podobě: veškeré negace jsou bezmocné a jsou zredukovány na pouhé de-negace, takže nakonec zbývá jen obscénní, vtíravá ozvěna: Zabij! Zabij!" Smotného Žižka to táhne ke gnostickému výkladu, který je spíš sporný než osvětlující. (24.05.2017)

"Tak to je všechno, to je celé to milování," říká zkušená a promiskuitní Máří Madaléna po Tomkově předčasné ejakulaci. Tím se karta lásky obrací - a závěrečnou scénou, "já Váš už nesleduji", se vrací do talonu. Ta karta se jmenuje "Srdcový kluk", ale zde ji můžeme nazývat "Rozkoš z koukání" neboli (snad podle Freuda) "Echte Schaulust". Hrubě vyjádřeno, "kdo nešmíruje, ten nemiluje". Hezky a jasně to vyjádřil Pascal Pernod (viz Slavoj Žižek: Lacrimae Rerum, též Hospodářské noviny, 27. květen 2017). "Není žádná (dokonalá, vzájemně opětovaná) láska, existuje jen nesmírná potřeba lásky; každý skutečný milostný poměr selhává a vrhá nás zpět do naší samoty." (27.05.2017)

"V rodině nepokradeš žádné dítě", tak by mohlo znít 7. přikázání podle Kieślowského. Za krádež dítěte (uvnitř rodiny) můžeme považovat jeho zvýhodňování nebo naopak, ironizování, šikanování či přehlížení (což je nejhorší). Zde se však jedná přímo o krádež, a dokonce dvojnásobnou: nejprve babička "ukradne" dítě matce a potom matka babičce. Je zřejmé, že někdo ze tří musí scénu opustit; po dramatických zápletkách je to nakonec matka, která odjíždí (nejspíš navždy), aby se pokusila začít znovu (někde jinde). Pozn: Mám pocit, že právě v této epizodě se nás Kieślowski snaží vtáhnout do děje maximální měrou. Není zde žádná postava, která by se nás neptala: "Co si o mně myslíš?", "Udělal bys to přece také tak!?", přitom svoje vlastní jednání nijak nezpochybňuje. Tak, na čí straně jste - Evině, Majčině, Wojtkově nebo Štefanově? Samotná Aňa tu v podstatě nemá žádné vyhraněné místo, je pouze předmětem (sporu) - a právě to, je na celé záležitosti nejsmutnější. (28.05.2017)

Zofii, nyní profesorce etiky, se změnil život neetickým krokem, který učinila v druhé polovině II. světové války (možná proto Kieślowski navazuje na Dekalog II). Ohrozila tím život nejen mladé židovky Elzbiety, která posléze (po 40 letech) přijíždí do Varšavy, aby si se Zofií vyříkala, co se tehdy stalo, ale i život odbojového pracovníka, kterého označila za konfidenta, a který Elzbietu tehdy doprovázel. Současná Elzbieta vidí, že Zofiiny racionalizace pokročily tak daleko, že žádná domluva v podstatě není možná. Pozn.: Asi nejlepší scénou je návštěva domu/bytu, kde se to vše odehrávalo. Zde mohlo dojít k průlomu do Zofiina nevědomí a prohlášení skutečného, tj. pravdivého svědectví. (28.05.2017)

Krzysztof Kieślowski mě/nás svým řešením Deseti přikázání asi nepřestane překvapovat. Snad proto, že všechna jsou u něj provázána, jedno neexistuje bez druhého, ale ani bez třetího: tenhle film (ale to nejde, bylo by to moc dlouhé) by se mohl jmenovat "o trvání důsledků, jejichž příčina již vymizela, ale latentně je stále přítomna". Impotentní Roman nabízí manželce (nějakého) milence. Hanka odmítá nejen proto, že se taková výzva musí vždy popřít, ale také proto, že už (konkrétního) milence má. Vzápětí se s ním sice rozchází, ale rozejít se s milencem nejde pouhou výzvou: "Běž pryč!". A i kdyby šel, přesto stále zůstává. Avšak modus amanti se přece jen najde, neboť když už ne touha po lásce, tak alespoň touha nebýt sám hory přenáší. Tak funguje jedna z milionů variant milostného trojúhelníku: impotentní manžel, nevěrná byť polepšená žena, zhrzený milenec. Pozn: Archetyp "Peeping Tom" je Kieślowskému asi hodně cenný (viz i jiné filmy této řady, dvě ze Tří barev a další). (23.05.2017)

Nenechte se mýlit, s komedií nemá to nemá nic společného, aniž by Jerzy Stuhr byl komendiantem). Jsou tu dva synové a otec, fyzicky sice už mrtvý, ale jeho vliv působí, snad více než zaživa, kdy se bratři často nevídali mezi sebou a nevídali se ani s ním. Tak jak se manželka v určitém okamžiku stává tchýní, stávají se synové svým otcem. Otec tak přetrvává v nějakém fetiši. Může to být sbírka známek (Kieślowski si vybral fetiš dost typický) nebo cokoli jiného (já jsem se stal 30 let po otcově smrti vášnivým zahradníkem - říct zahrádkářem se mi hnusí -, i když jsem k tomu neměl vůbec žádné předpoklady - tedy přesně tím, co on byl celý život). Otec je také fyzickým zástupcem boha na zemi, jeho smrtí jsou vini jeho synové (viz Sigmund Freud), kteří svou vinu odčiňují zákonem (zde Desatero). (17.05.2017)