Il Boemo

Působivě natočený snímek s výborným Vojtou Dykem v hlavní roli (klobouk dolů před jeho italštinou). Příběh tohoto prostopášného hudebníka je rozhodně zajímavý námět pro zfilmování, ale děj tohoto filmu není jeho nejsilnější složkou. Zato kostýmy, masky, kamera a celková výprava tohoto filmu jsou dokonalé a dělají ze snímku historické drama možná i na světové úrovni. Klasicistní hudba J. Myslivečka, která byla inspirací i slavnému Mozartovi, provází celý film a v několika momentech (první scéna) vytváří až jakýsi barokní kontrast. Na plátně vidíme nechutné syrové scény, které ale doprovází sladké a krásné tóny smyčců, dechů a čembala. V tomto spatřuji největší sílu tohoto filmu. Snímku možná uškodila jeho stopáž, která mohla být o něco kratší. Rozhodně se jedná o ojedinělý český snímek, který je schopen konkurovat snímkům na světové úrovni. 7,5/10 (Finále 2022) (26.09.2022)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)

Petr Václav opustil svá sociální témata a je to zajímavý úkrok stranou. Jistě, snímek má své chyby, ale díky netradičnímu tématu, přiblížení Myslivečka současnému divákovi a upřímné snaze o "jiný český film," i když v koprodukci, si to ode mě těch 70% zaslouží. A Dyk je výbornej a hudba nám má co říct i po staletích. (29.06.2023)

To je tak, když se na nový český historický film těšíte a režisér Petr Václav Vám ho pojme po svém. Takže absolutně nepřístupně k divákově duši. Přitom Vojtěch Dyk je fantastický, originální znění v itálii odvážné, ale 140 minut neděje je i na mě docela dost. A bohužel to jednotlivé momenty, jako třeba setkání s Wolfgangem Amadeem, prostě nezachrání. Když máte ve filmu půl hodiny nedění na deset minut zajímavých scén, dojde vám, že takhle kvalitní historický film nemá vypadat. (04.03.2023)

Petr Václav nerezignoval na sociální témata ani v prostředí italské smetánky 18. století a předkládá starosvětský, zároveň však unikavý životopis o jedné pozapomenuté osobnosti. Výsledkem je zdařilý, i když v řadě ohledů poněkud neuspokojivý snímek. Více zde. (23.10.2022)

Tak nevýrazné, unylé, tuctové a promarněné, že lépe to nechat okomentovat nic neříkajícím vygenerovaným blábolem od AI než tím ztrácet čas čili: Il Boemo se snaží být napodobeninou velkého předchůdce, ale bohužel mu chybí ta svěžest a energie, kterou jsme měli možnost vidět v Amadeovi. A to i přesto, že film disponuje solidními hereckými výkony, především Vojtěcha Dyka v hlavní roli. Avšak, člověk nemůže nevšimnout si, že příběh Myslivečkova života působí mdlým dojmem a jeho hudba, která by měla být skutečnou hvězdou filmu, se stává spíše pozadím pro celkový děj. I když film není takový, jaký bych si přál, určitě stojí za to vidět a užít si tak záblesky barokního umění. (23.02.2023)

Utáhne to svých 140 minut, což je asi největší pochvala, jakou jde filmu dát. Další z řady životopisů, které nám nedovolují proniknout do hloubi duše svých protagonistů, naopak nás nutí sledovat (rozpadající se) povrch a tápat. Doufám, že si širší veřejnost konečně všimne, že se to smí, a přestane se to jmenovat jako chyba. (10.10.2022)

Zjevná inspirace filmovým Amadeem bohužel naráží na nepříliš zajímavý scénář, nedostatečný rozpočet a příliš mnoho not. (19.01.2023)

Jakkoliv jsem rád, že Petr Václav udělal otočku o 179° a natočil něco úplně jiného než dosud (i když toho Zdeňka Godlu si propašoval i sem (ale naštěstí tu nemluví (protože větu v italštině by se nedokázal naučit))), výsledek není o mnoho koukatelnější, a hlavně není jasné, pro koho je určen. Českého diváka film v italštině o zapomenutém českém skladateli zajímat nebude. Zahraničního diváka film o zapomenutém skladateli taky zajímat nebude. Oscarovou komisi tento pokus o kopii Amadea taky zajímat nebude. No, tak snad se aspoň vrátí náklady. K filmu samotnému: když si odmyslíme přehnaně dlouhé operní sekvence, tak už tam toho moc není. Vlastence může těšit úspěch českého skladatele v tehdejším centru hudebního světa, na film to ale nestačí, i když se Dyk, hudebníci a kostýmní výtvarníci snažili. Z nudy tak vytrhnou jen občasné cudné orgie, Dykova proměna v zombii, a roztomilý malý Mozart (ne Rosický, ale skutečný malý Mozart). Ze dvou nejambicióznějších českých filmů roku - IL BOEMO a BANGER, tak u mě s přehledem vede druhý jmenovaný, protože má poslouchatelnější hudbu. Viděno na VIP premiéře ve Slovanském domě. (20.10.2022)

Amadeus z Chánova. (15.03.2023)

(Viděno v originálním znění s českými titulky) „Věřím, že pouze pěvec, který jde na hranici možného, na hranici uvěřitelného, může zosobnit bohyni nebo boha, nadlidského hrdinu, vyjádřit nejvíce strhující city.“ - „Dávej si ale pozor. Nehraj si s ohněm.“ Režisér Petr Václav se od (absurdně a nepochopitelně Lvy ověnčené) Cesty ven výrazně posunul a tentokrát jsou ty pozitivní reakce (a v době kdy píšu tento komentář minimálně i nominace v technických kategoriích) konečně na místě. Ve svém žánru to sice není úplná bomba, ale o nadprůměrnou záležitost se v tomto případě rozhodně jedná. Krom řemeslné kvality, které upřímně nemám co vytknout (ach ano, znovu hořké vzpomínky na Cestu ven), musím film pochválit, že i přes značnou délku jsem se vcelku solidně bavil a užíval si pasující italštinu. Snímek navíc má své silné momenty a osud hlavního hrdiny (jakkoliv známý) mi nebyl lhostejný, spíš naopak. Sice se dílko občasné ztrátě tempa a svižnosti nevyhnulo, ale nudit jsem se nestačil ani na chvíli. Celkově to vidím na slušné 4*. (26.02.2023)

Nečekaný majstrštyk. Vtahující důvěryhodné dílo, nabité emocemi, ale přitom zrežírované nevydíravě a s klidným rozmyslem. Úžas budí téměř neskutečný soulad herců s jejich rolemi, operní, pěvecké i hudební výkony, finální propojení Myslivečkova osudu s jeho dílem, ale též nenásilné, avšak nikterak okrajové vykreslení různých úskalí sociálních poměrů dané doby, a zejména postavení žen, jejichž inteligence a vlohy byly v lepším případě přehlíženy, ignorovány a podceňovány, v horším se pro ně stávaly terčem všemožných příkoří a násilí, a jež si pro své talenty a touhy musely nacházet spletité cestičky a mnohdy se smířit s nenaplněním a spokojit se s tím, že svou přízní a vynalézavostí pomohou nadanému muži, jehož úspěchů se mohou znale a porozumivě účastnit alespoň v pozadí... Vlastně mám dojem, že právě postavení schopných žen bylo při vší nenápadnosti jedním z hlavních motivů filmu, a dost možná i tím nejhlavnějším. *** Je asi možné, že dílo by stejně lehce uneslo i delší stopáž, pokud by dovolila sledovat srozumitelněji skladatelův pád a více podrobností z jeho životopisu, ale osobně vlastně nemám pocit, že by něco podstatného chybělo či bylo odbyto - nejspíš právě proto, že za hlavní linii a sdělení filmu nepovažuji Myslivečkův osud jako takový, ale osud různých žen, jež Myslivečka dokázaly tak či onak ocenit a snažily se samy uplatnit či osvobodit alespoň tím, že budou nápomocny jeho úspěchu a aktivně účastny jeho osudu. A právě tahle perspektiva, klíč a pointa vyprávění mi na filmu připadají suverénně geniální. (Třetí sál Světozoru, s R.) *~ (29.10.2022)

Film pro ty, co se rádi ponoří do dobové atmosféry, doprovázené vynikajícím soundtrackem Collegia 1704. Podobnost s Amadeem mohou sugerovat jen ti, co rozeznají, že jsou ve filmu kostýmy a zpívá se opera. Není to film o genialitě, archetypech, vášni či hloubce, ale fragmentovaný vhled do muzikantské kariéry, ve které mezi tucty stejně talentovaných rozhoduje štěstí, známosti a osobní šarm. Abyste si mohli těch pár sezon na výsluní užít, než vás semele historie a syfilis. Oscara fakt ne, ale v našich podmínkách je to unikátní počin. (26.10.2022)

Ačkoli se v souvislosti s novým životopisem Josefa Myslivečka hovoří o objevení zapomenutého, jde spíše o připomenutí jeho osoby a tvorby širší veřejnosti. Myslivečkův příběh žije v romanetu Jakuba Arbese, v životopisném románu Sonji Špálové, v opeře Stanislava Sudy a dávno před Petrem Václavem Myslivečkovi věnoval dokument Jaromil Jireš a televizní inscenaci Zdeněk Kubeček. Přesto jde v případě nového počinu o radostnou událost navazující na Václavův dokument ze zkoušek nového uvedení Myslivečkovy opery Olimpiade. Navíc Il Boemo přichází do kin souběžně s jiným českým životopisem Arvéd, což mě činí ještě spokojenější, protože domácí životopisy patřily k žánrům nejzanedbávanějším. Je skvělé, že projekt vyšel jako koprodukční a bylo možné naplno zobrazit italská léta z Myslivečkova života. Souhra Dyka a italských herců (a především hereček) je ideální, dialogy jsou převážně v italštině, ale zaznívá i němčina, čeština a angličtina. Jednotlivé obrazy jsou silné v mnoha emocích, opera je neskutečně živá a energická, naposledy se něco tak výjimečného podařilo snad jen ve Farinellim. Dokázala bych si představit ještě půlhodinu navíc, abychom mohli vidět některé kapitoly z dětství a dospívání a cosi navíc z toho pádu na dno, který byl sice nevyhnutelný, ale důvod pro něj jen naznačený. Čekala jsem hodně a dostala jsem ještě víc. (23.10.2022)

Za mě nakonec docela příjemné překvapení (ač jsem s projekcí dlouho váhal), pohupující se nenuceně a s rozmyslem mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Narodil se jako jednovaječné dvojče, vysokou školu nedokončil, vyučil se mlynářskému řemeslu, nakonec ale zvítězila hudba. Josefa Myslivečka sledujeme při jeho hudebním tažení napříč Itálií, kde stále silněji nakukoval do světa přepychu, kde složil několik oper, oratorií a symfonií, a kde jeho práci obdivoval i samotný Mozart. Právě třeba scény s malým Wolfgangem si budu z vydřeného kousku Petra Václava pamatovat asi nejsilněji. Ambiciózní látka o skladateli známějším v zahraničí, než u nás možná místy zbytečně vynechává „důležité“ souvislosti, chybí jí ucelenost motivů. Mysliveček si nakládal, byl k sobě kritický, snažil se zorientovat ve spletité vztahové síti italských domýšlivců, ale lehce chybí ústřední téma. Chtělo to víc emocí, nějaké to rozuzlení, chtělo to pohlídat si tempo. Jinak skvělé masky, kostýmy, scénografie, „hezky“ nesmělý Vojtěch Dyk, k tomu přetvářka italské smetánky a odhalené hrudníky. PS: Dlouhé operní sekvence mi nevadily. (23.02.2024)

Velkofilm jistě ne, spíše takový většofilm. A nástupce Amadea už vůbec ne. I tak je Il Boemo velmi dobrý film, s nímž mám vlastně jediný problém. Úplně totiž nevím, co mi Petr Václav chtěl Myslivečkovým příběhem sdělit. Opravdu, nějaká zásadní hlavní myšlenka mi asi unikla, nicméně neznamená to, že jsem se při sledování nudil. Naopak jsem se bavil při řadě výborně napsaných a zahraných scén, z nichž musím zmínit především dokonalý dialog s nočníkem, za který by se nemusel stydět ani Tarantino, setkání s Mozartem nebo minimalistické, ale působivé shledání Myslivečka a jeho bratra - dvojčete (oba hraje Vojtěch Dyk - největší trumf Il Boema, je fakt skvělý). I když výsledek připomíná spíše nákladnou televizní produkci, odehrávající se hlavně v interiérech, než klasický celovečerák, nakonec mě potěšilo, že si dokázal obhájit i tu na první pohled přemrštěnou stopáž. Co víc, klidně bych i nějakou tu čtvrthodinu přidal, aby závěr nebyl tolik uspěchaný. (23.11.2022)

Film, který dostal řadu ocenění, ale mého srdce se příliš nedotknul. (10.01.2024)

Pro uctění génia neexistují hranice. Petr Václav zvolil komornější zpracování, nehýřil barvami, efektními kostýmy, okázalými lokacemi ani velkým počtem komparzistů a přesto vytvořil dílo hodno jména Giuseppe Misliveczek, jak jej překřtili Italové. Dějem nás doprovází skvostná hudba, která si vždy své posluchače najde. Patřím mezi ně. (17.08.2023)

Silný dojem z filmu po projekci rychle prchá, ale zastaví se na solidním nadprůměru. Zapamatuju si asi především mnoho zajímavých postav kolem Myslivečka a vyobrazení doby skrze desítky detailů. Ve výsledku bez silnějších emocí, ale to mohl být záměr... (21.10.2022)

Čekal bych vetsi hloubku, ale i tak nadprumerne dilko! (24.03.2023)