Sogni d'oro

Po třech zkušenostech mám asi jasno, s Nannim Morettim v mladším vydáním nejsem vůbec kompatibilní, až na pár zajímavých scén (zde hlavně ty kolem natáčení filmových scén) mě to opět nebaví sledovat, připadá mi to jako slátanina neřízeně kombinující pokus o intelektuální reflexi filmaře s pokusy o surrealistickou komedii. Ty šíleně nahodilé úlety ke konci proti celému zbytku filmu, včetně náhlé proměny v monstrum, už vůbec nechápu a když se mi ještě režisér sám před kamerou záměrně co nejpříšerněji rozezpívá s orchestrem, mám teprve pocit, že náš smysl pro humor se pohybuje na vzájemně hodně vzdálených souradnicích. Tady jsem měl dojem ještě horší, než před měsícem u Drahý deníčku, a mrzí mě to, protože letošní Nanniho film viděný v kině během AFF se mi vážně hodně líbil. Tady zůstává vedle několika málo poutavějších scén jen velmi drobný údiv nad tím, v kolika svých (hraných) filmech Morreti napříč celou tvorbou neustále tematizuje osobnost filmaře a reflektuje filmovou tvorbu a produkci, a především zůstává krásná hudba, která mi tu slabou 2. hvězdičku jistí asi nejvíce. [35%] (03.08.2023)

Od svého předchozího filmu Moretti zestárnul a zmoudřel o tři léta, zkrátil vlasy a rozšířil promítací formát. Jinak zůstalo vše při starém: režisér tvaruje dobře odpozorovanou skutečnost chytrým cynickým humorem, často zneklidňujícím a (na můj vkus někdy až příliš) absurdním, a jeho druhé já Michele Apicella, nyní filmový režisér, je pořád ten samý mladý rozhněvaný sebestředník, neurotický a pasivně i aktivně agresivní až na hranici manýry. Satira na televizní soutěže s vrcholem v zápolení tučňáků a skandování obecenstva předešla svoji dobu; nedovedu si představit lepší závěr než onen poslední, vlkodlačí "sladký" sen. (15.12.2023)