Sous le sable
Under the Sand
Režie:
François OzonScénář:
François OzonHudba:
Philippe RombiHrají:
Charlotte Rampling, Bruno Cremer, Jacques Nolot, Alexandra Stewart, Pierre Vernier, Maurice Antoni, Agathe Teyssier, Patrick Grieco, Patricia Couvillers (více)Obsahy(1)
Spokojený manželský pár ve středních letech, Marie a Jean, se jako každý rok vypraví do západní Francie strávit část léta ve svém domě u moře. Jednoho dne se rozhodnou zajít na pláž. Zatímco se Marie opaluje, Jean si jde zaplavat. Žena na dece usne a po probuzení svého manžela marně hledá. On se k ní ale už nikdy nevrátí... Jaký důvod může mít člověk, aby jednoho dne odešel bez vysvětlení, bez náznaku odpovědi na přirozený příval otázek, jenž svým zmizením vyvolá? A byl ten odchod opravdu dobrovolný a konečný? Anebo zasáhla náhoda a Jean skutečně utonul? Anebo se vůbec neutopil a prostě od Marie odešel jinam, žít jiný život s jinou ženou? Mladý francouzský režisér Francois Ozon ve svém snímku nabídl divákům psychologický pohled do nitra zralé ženy, krutě zasažené ztrátou manžela. V hlavní roli britská star francouzského filmu Charlotte Ramplingová. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (52)
Chladná Ozonova štúdia straty životnej istoty, ktorá bola málo rafinovaná, aby ma zasiahla a tým zafungovala ako by mohla. A asi mala. ()
Zvláštní a zajímavý kousek, niterné drama ženy, kterou osud těžce zkouší, ztráta milovaného manžela je pro ni příliš velká, nedokáže ji unést, přijmout, smířit se.. Charlotte Ramplingová to rozehrála fantasticky, uvěřila jsem jí každý pohyb, pohled, nádech.. Bruno Cremer potěšil, ale bylo ho málo.. Je to moc pěkně natočené a hudební podmaz velice příjemný, pomalé tempo vyprávění mi v tomto případě nevadilo.. ()
Herecký koncert Charlotte Rampling pod taktovkou mistra ženského francouzského filmu Francoise Ozona. Civilní herecký projev téhle herečky dává filmu další rozměr, kdy se z odchodu manžela (ať už za tím odchodem bylo cokoli) stává osobní tragédie, ze které je jen jedna cesta - víra. Nebo tak nějak :) Nejvíc mě asi oslovily scény z márnice, kde si s divákem režisér hraje snad nejvíc. Napřed něco vysvětlí, ukáže a následně to úplně popře. Vedlejší linie se stárnoucím bonvivánem Vincentem, kdy Marie v těch nejméně vhodných momentech propadá v záchvaty smíchu, nebyla vůbec špatná. Přesto je vidět, že Ozon svoje herečky miluje a nechává jim dostatek prostoru - většinou na úkor (vedlejších) mužských kolegů. Snad proto - pro jeho lásku, obdiv a respekt k velkým (i menším) frnacouzským (i britským) herečkám - se mi jeho filmy tolik líběj. ()
souhlas s LiVenturou - jednou větou: " o jedný ženě, která to nedala". Výborně "studená" Ch. R., kterou jsem naposledy viděl v Angel Heart, a příde mi, že se za těch 13 let ani moc nezměnila. ()
Sonda do duše ženy středního věku, která tak nějak ztratí na pláži svého manžela a co z toho plyne...psychické problémy, popírání skutečnosti....ač byla její role zahrána velmi dobře Charlotte Ramplingovou, na víc hvězd to nebude. Nezaujalo mi to, jak jsem předpokládala, scénář ukazoval ženu pořád nad věcí a o nějakém zaváhání či běžném životě v realitě nemůže být ani řeč. Ale i tak slušné. ()
Začnu intimní poznámkou Mr. F.W.Colqhouna *****: "Celou hodinu a půl jsem bojoval s pocitem, že jsem film už viděl..." Ano, já také, a zřejmě i mnozí jiní. Jde přece o archetypovou situaci, která se může vyskytovat v mnoha formách, a můžeme ji prožít na různých úrovních; fantazijní, snové, paranormální, psychoanalytické. Zde je podána v souřadnici Lacanovského reálna, v němž se mísí vše, co nelze vyjádřit slovem ani obrazem, co lze popsat pouze hrubým pojmem (viz zde mysteriózní drama); F.W.Colqhoun mluví dokonce o paranoii. Jaké máme možnosti pro racionální vysvětlení? Jean utonul, Jean se šel utopit, Jean byl zabit, unesen, otráven atp., Jean se sbalil a zdrhnul. Celý film se nám snaží vysvětlit, jak to bylo. Jsme schopni to pochopit? Kde je tedy naše racionalita? Pokud nejsme schopni situaci rozřešit, pak nutně zůstal ležet na dece, resp. se z ní propadl pod písek (tam ho také Marie hledá, byť nedůsledně). A tak to také chápe jeho žena Marie. Pozn. 1: Možná je škoda, že připodobnění (spíše jen mentální) k Wirginií Woolfové nebylo dotaženo, přestože bylo reflektováno ve dvou vlnách. Okamžiky, kdy Marie přecházela do jiného psychického režimu, jsme to pociťoval podobně, jako přechody myšlenkových sekvencí v jejích knihách - a zrovna "Vlny" je moje nejoblíbenější. Pozn. 2: Scénár 7 hvězd, režie 3, průměr 5. ()
Neprijať smrť je pekná volovina, smrť je nezbytná súčasť života, ktorá musí byť a my ju musíme prijať, ale musíme s tým vedieť žiť. V opačnom prípade začíname snívať s otvorenými očami a začíname vidieť veci, ktoré iný nevidia, ešte niesme blázni, len sme prijali novú identitu. ()
Moj prvy film od Ozona ako rezisera bol Bazen a tento je iba mojim druhym filmom od Ozona. Nechytilo am to tak, ako pritomnych. Odchod muza od zeny je fajn a tematicky urcite zaujimavy namet na film /najma ked odisiel bez vysvetlenia a rozlucky/, ale divak ma len pramalu sancu dozvediet sa preco. Plus herecke vykony boli len priemerne. 56 % ()
Tímhle mě Ozon mile překvapil, protože jsem se obával chladného čehosi ve stylu Bazénu a přitom mi tu chladný a mdlý přišel snad jen začátek - a věřím, že po druhém zhlédnutí už bych neměl problém ani s ním. Tady mi ta atmosféra totiž naštěstí dost sedla a navíc to má velmi dobře napsaný scénář, dostatečně zajímavou mysteriózní zápletku, slušnou kameru a nejeden skvělý filmařský nápad, jak s tou zápletkou pracovat. Dokonce to je i psychologické a na rozdíl od Bazénu funkčně a dostatečně. Snad jediné co mi vadilo byl přehnaný počet sexuálních scén, slabší konec (který mohl být pojat líp, ale to souvisí jen s poslední scénou) a celkově i fakt, že úplně dokonalé to taky není. Hodně dobré ale určitě a mé hodnocení je tak jako tak dost vysoké. 4* ()
Zajímavé psychologické drama a vnitřní neklid ženy po tragické události. Marie Drillon (dobrá Charlotte Rampling) je hluboce poznamenána nešťastnou událostí, která jí vytrhává ze spokojeného a poklidného manželského svazku. Osamocena se nedokáže smířit s krutou skutečností a ve své představivosti stále žije se svým milovaným manželem. Uvědomuje si fakta, ale není ochotná si je připustit. Její pokusy o normální pokračování života v ní probouzejí bolestné otázky a vyvolávají větší neklid a znepokojení. Zahynul nešťastnou náhodou, spáchal sebevraždu, nebo odešel, aby začal jiný život? Z dalších postav: Marinin manžel Jean (Bruno Cremer), jehož obraz Marii stále doprovází, Vincent (Jacques Nolot), který se pokouší s Marií navázat partnerský vztah, Marinina přítelkyně Amanda (Alexandra Stewart), a Jeanova matka Suzanne (Andrée Tainsy), zastánkyně synova útěku, aby jí nepřemohla ta největší bolest. Vnitřní boj, neochota přijmout skutečnost, vnitřní rozervanost, a zdánlivě normální život, který pod klidným povrchem skrývá bolest a utrpení. ()
Nezasáhlo, jak by mělo, soudě podle příběhu, který mohl diváky citově vydírat, ale bohužel, nestalo se tak. Příliš dlouhé a zbytečné nudné pasáže, ze kterých se dalo vyždímat mnohem více. ()
Jeho stopy v moři končí, její šlépěje sebeklamu začínají... Duše a rozum zemdlívají a tápají v mdlobách nejistoty. Zkřížení zbraní soukromé hašteřivosti s vnitřní rozechvělostí, potácení svého já na přídi šílenosti. Halucinační karamboly se vzpírají možnosti připustit si jen patrný závan kruté pravdy. Rozklad, rozpolcenost a ochrnutí duševní stability, zalykání se verdiktu /ne/jasnosti. Život na kolenou v chátrající realitě, roztržené já v sípající intimitě. ()
Pravdu má kolega masr se „snad je to film pro lidi kolem čtyřicítky, padesátky“. Konkrétně u mě osmačtyřicátníka hodně zarezonovala rovina pokusů o navázání nového vztahu, vpuštění nového člověka do života, ve kterém už není zas tolik stránek k popsání a naopak spousta stránek už popsaných je a ten druhý by je musel napřed přečíst, velice pozorně a opatrně se přibližovat po cestách vzájemné úcty, určitě ne vrháním se po hlavě do tělesné intimity a do důvěrnosti každodenních kuchyňských rituálů jako ve dvaceti třiceti. — Samotné Mariino „bláznění“ mi připadalo víc jako abstraktní obrázek pochodů v duši než jako doslovně zobrazované situace, spíš jako obezřetný vnitřní výběr bližních, kteří mi stojí za bolestné sdílení reality vlastního rozbitého světa, než jako neschopnost se s tou realitou popasovat. Trochu mě zaskočil jen závěr-nezávěr, ale vlastně proč ne, obrázek jedné životní etapy byl namalován a proč ještě nahonem ukazovat konečné zpracování nebo nezpracování traumatu, aby se dospělo k jednoznačně útěšnému nebo bezútěšnému vyznění. ()
Françoise Ozona jsem objevila teprve nedávno když jsem na ČT2 shlédla jeho Útěk. To mě nalákalo podívat se na nějaký další jeho počin. Čas,který zbývá mě zatím od něho přišel nejsilnější co se lidských pocitů týče. Pod pískem si celé pro sebe ukradla Charlotte Rampling pro kterou má Ozon zřejmě slabost a já se mu vůbec nedivím. ()
Jediný způsob jak se nezbláznit ze smrti milované osoby je nepřipustit si jí. ()
Film zároveň všední, popisný - a přitom s otázkami, tajemstvím.. Charlotte Rampling jako stárnoucí žena, která nechce stárnout, jako vždy úžasná. Film funguje: ukazuje smutek, ale především zmatení, odmítání reality, dávné problémy. Jen mne to tak nějak nebere, možná to není tolik film pro mladého člověka, snad je to film pro lidi kolem čtyřicítky, padesátky... ()
Nepřehlédnutelná kronika následků zmizení milované osoby zaujímá především kvalitním scénářem a originálním řešením, tak i výbornými hereckými výkony. Film veskrze francouzský připomíná Kieslowskeho Tři barvy: Modrá, přesto však úroveň Modré hlavně po technické stránce nedosahuje. ()
Ozon svým ženám rozumí, což dokázal před i po „Sous le sable“ hned několikrát. Celou hodinu a půl jsem bojoval s pocitem, že jsem film už viděl, což zároveň považuji za skoro vyloučené. Znám ale všechny tři Barvy a drze konstatuji, že možná ne po formální, ale po psychologické a herecké stránce se tomuto filmu "Modrá" nevyrovná. Z té části Ozonova díla, sestávajícího z civilně laděných (tento případ) a naopak přestylizovaných filmů mně právě „Pod pískem“ zasáhlo nejvíc, aniž bych jej mohl zároveň označit za nejoblíbenější – na to je to trochu silná káva. Naprosto neskutečná, dvojjazyčná Charlotte Rampling, s níž si Ozon zjevně padl do noty, provází svou postavu příběhem, který se nám podobně jako mozek hlavní hrdinky snaží paranoidně namluvit, že události, jichž jsme svědky, nejsou takové, jaké se zdají být, a hezky ilustruje, jak může být paranoia užitečná v zachování zdravého rozumu. S přehledem nejsmutnější film, jaký jsem za poslední hóóódně dlouhou dobu viděl. ()
Téma je perfektní, ale mám pocit, že se z toho dalo vytřískat víc. Psychologické drama o nejistotě a nechuti se smířit s nastálou situací. Nakonec to tak nějak bezemocionálně proplyne, což je docela zarážející. ()
Někdy mne novovlnní francouzské filmy se svou erotikou a nahatostí přehršlenou lezou na nerv. Jakoby tím byly potrefeny či co a ještě na své šarády postelní hrdy byly. A hlava Pod pískem s tělem obnaženým je jedním z takových příkladů. Dostavila se otrávenost a vůně duše zraněné ženy nepřipustivší si krutou pravdu pohltil laciný parfém erotična… Je mi líto. Za výkon herecký dvě hvězdy. ()