Dekameron

Zlatý Medvěd - výběr (03.01.2006)

Pasolini byl skutečně svéráz. Dekameron sice víceméně úspěšně zachycuje ducha Boccacciových povídek, strukturou vyprávění i lehkým erotičnem, ale místy „lidovost“ této ani ne komedie překračuje hranice dobrého vkusu. Samí oškliví a nesympatičtí herci, že je toužíte vidět hořet na hranici a navíc montypythonovská středověká špinavost, kdy jenom král není celý od hoven (což je velmi názorně demonstrováno hned v prvním příběhu). Nevím jestli to brát jako provokaci nebo jako umění, moc dobrý film to každopádně není. 55% (14.08.2006)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,600,000║ (24.05.2010)

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

Doslova nacpáno zemitým a často až vulgárním humorem, který ale rozhodně není záchodový. Pasolini to prostě uměl a i když (ne)herci samozřejmě často nedokáží opravdu přesvědčivě hrát (a mám na mysli spíš to, jak mluví, než cokoliv jiného), je to opravdu dobrý film. To, že jde o neherce taky má jednu neskonalou výhodu. Vypadají lidsky. Tedy takhle, vypadají jako lidé, které denně potkáváme. Jako lidé, kterými třeba jsme. Není zde vyjímkou, že se tu zeširoka rozevře něčí šavlozubý úsměv nebo uhrovatá, svrasklá a strupatá tvář. Nejvíc mě ale zaujala část o malíři Giottovi. Ta nebyla humorná ani nijak přisprostlá, ale absolutně ukázala, co to je inspirace a proč umělci dělají umění. Nadpřirozeno mi tu ale jemně vadilo. Jakoby nebylo dostatečně srostlý s příběhem, trošku prostě nepasovalo do rámce. Ale jinak, zatraceně kvalitní čtyři hvězdy (a pět ne jen proto, že to prostě není film na všední popracovní odpoledne). Ale jinak, víte, jak přidělat kobyle ocas? (15.08.2006)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (03.09.2011)

Dopředu upozorňuji že Passoliniho rád nemám a po tomhle asi nikdy mít nebudu. Režisér, který se mě stále snaží přesvědčit o tom že není normální, se rozhodl zfilmovat itaskou klasiku. První problém vidím už v té předloze. Kniha Dekameron rozhodně není nadčasová a všechno staví na zápletkách točících se kolem sexu. To co původně mělo mile společensky pobouřit a být jakýmsi lehkým peprným čtivem bohužel v dnešní době neobstojí. Passolini si toho vědom nebyl a tak natočil i tak svůj film, pouze postavený na tom jednom. Sexuální humor nad kterým by se chichotali možná tak ve 14. stoletím bohužel už nefunguje. Je to spíše laciná berlička, která je příliš křehká. Pár vtipných momentů tam bylo, které byli následně zadusány do země neschopným scénářem. Tento film je pro mě podprůměrnou adaptací podprůměrného románu. (11.08.2006)

Další mnou nepochopený film. Pasoliniho nechápu a nerozumím mu. Ani jeden z tří filmů z této trilogie mě nijak nezaujal. Je to opravdu pro lidi s hodně vyhraněným vkusem. A já takový vkus nemám. A vlastně ani nemyslím, že bych ho chtěl. (11.12.2009)

"Proč dávat dílu tvar, když je tak krásné o něm pouze snít." Otřepaná citace z tohoto filmu, řekla bych, ale prakticky nemůžu jinak. (14.12.2010)

Nemám rád italskou kinematografii, a už vůbec ne tu starší, přesto se mi však Dekameron líbil, hodně. Je to již docela dlouho, co jsem četl knižní předlohu, přesto jsem si při filmu mohl příjemně zavzpomínat, jaké bylo mé překvapení, že i povinná četba může být zábavná. Nedovoluji si říkat, že je to jednoduchý film, to vůbec ne, právě naopak, Dekameron je vcelku těžko stravitelný. Už samotná kniha byla komplikovaná, hlavně proto jsem byl zvědav, jak se s ní Pier Paolo Pasolini popere, spíše jsem přemýšlel, jakým způsobem bude na příběh nahlížet. Zda vyrazí cestou doslovné adaptace a nabídne nám rámcovou novelu ověnšenou několika povídkami, nebo se ji rozhodne vynechat a uplete nám změť povídek do jednoho příběhu. Nakonec překvapil, i když ne v tom kladném slova smyslu. Použil totiž různé povídky, které spolu nijak neprovázal, zároveň jsem za to však rád, neboť se mu tak podařilo bez velkých zásahů udržet ducha předlohy. 90% (11.08.2006)

Tvůrce tak složitý a jakoby přerývaný, jakým byl originální a esteticky až převzdělaný Pier Paolo Pasolini, i vzezřením tolik navazující na své renesanční předchůdce, nemohl vydávat jednoduchá a nekomplikovaná díla. Traktát přenesený na stříbrné plátno, podívaná obohacená o skvělou kameru, rukopis, jehož nezaměnitelnost již zdaleka bije do očí! Porozumět této hloubce znamená propracovat se k pozoruhodné svébytné kvalitě stále moderního světového globálního filmu. DEKAMERON, to předmorové hemžení Toscany i ostatní Itálie před černou smrtí poloviny 14. století, hrůzná vzpomínka, ale i nejeden netuctový zážitek, který se neomezuje na košilatosti, ale všímá si i ostatních stránek života, to všechno, shrnuto spíše do efektních scén než do volně komponovaných a do děje jakoby mimochodem vkládaných filmových povídek, je vlastně jednou velkou poutí po neučesané, ale plebejsky zdatné a radostné zemi. Obscénnosti, tolik zdůrazňované dobovou i současnou kritikou, tu vlastně přicházejí zkrátka: v době vypjatého erotického a pornografického filmu Pasolini působí spíše jako ostýchavý cudlín a způsob jeho pojednání těchto slunci vzdálených stránek lidského života je jemný a neopakovatelně - jak jinak to napsat - pasoliniovský. Myslím, že památka velkého italského filmaře bude i nadále přežívat v jeho tolik rozkošatělé a přece předčasně zavřené filmografii. (14.02.2010)

Tak jako Kytice z tisíce a jedné noci se odvíjí v rytmu nezkalené lidské zvědavosti a zalíbení, scénu za scénou, až k přirozenému vyústění, syntax tohoto snímku tvoří naopak nedokonalé úsměvné ženské i mužské pletichy, hrdlivost, hloupost, hbitý mámivý chtíč i neobratná panika před žárlivou prudkostí, krátkodechá lstivost a všemožné pozdní lítosti. *** Pasolini je pozoruhodný tím, jak do vnitřní struktury filmu dovede ladně a hladce přetavit určující lidská puzení jednotlivých společností, dějinných údobí, takže diváky rozčiluje či laská už jenom samotné plynutí scén, jejich vnitřní rytmus a logika, pokračování mikrodějů i jejich opouštění. Canterburské povídky pak sledují ještě jiný vzorec mezilidského dění. *** Neuvěřitelný kousek se však Pasolinimu podařil i se zachycením biblické rozklenutosti a věčnosti na všedních dnech Matoušova historického údobí. Jako by se mu podařilo ukázat, proč právě ta krajina a ta doba disponovaly takovou silou umocňovat osobní příběhy a povyšovat je na závazná podobenství všelidského konání. *** Nejen tedy Trilogie života, ale i s Evangeliem sv. Matouše by se měly tyto filmy chápat jako vzájemně se dourčující celek, výpověď o možnostech prožívání času, významovosti lidského života, životní syntaxi různých dějinných etap. (A snad k nim v tomto širším rámci patří i Saló, film, k němuž teprve uzrávám.) (30.06.2012)

V první řadě musím říci, že se mi film líbil. K Dekameronu jako k takovému od Boccacia mám velmi vřelý vztah, na střední jsem si pár povídek přečetl a líbily se mi. Z "Dekameronu" od Pasoliniho mám dost smíšené pocity. Jeden pocit je ten dobrý - svérázný obhroublý druh vtipu, určitá zemitost a u některých povídek atmosféra jako při čtení Boccacia. A teď to horší - občas značné tlačení na pilu (Pasolini se s estetikou skutečně moc nesral, ale přesto je jeho Trilogie života jeho nejmalebnějším obdobím tvorby), chvilková horší orientace (nebyl jsem si kolikrát jist zda se jedná pořád o tu povídku, či už o nějakou jinou) a někteří značně toporní neherci, kteří svými zjevy působí dosti odpudivě. Ale když to všechno vezmu dohromady, nemohu popřít, že je "Dekameron" dobrý film. (05.10.2007)

Pasoliniho interpretácia Boccaciovho Dekameronu je humorom blízka knižnej predlohe. Prostredie, hrdinovia a celkové vyznenie sú však na hony vzdialené aristokratickým vrstvám. Jednoduchí ľudia, zlodeji, tuláci, škaredých tvárí a pokazených chrupov sú v popredí jednotlivých epizód, tu len rozkošne humorných, tu odkrývajúcich temnejšie stránky ľudského chovania. Výsmech pokryteckých chovaní, úsmevnosť prekladaná vážnejšími poviedkami a kašľanie na cenzúru pri zobrazení nahoty, v príbehoch o rôznych podobách vášne, patria k najväčším kladom tohto skvelého filmu. (25.01.2005)

Prase jsem a prase budu! Dekameron je perverzní mozaika, ne-li totální dekadentní pohnutka mysli, ale když člověk četl a ví, řekne si, že ta doba taková byla. Že homosexualita, zahýbání a nekrofílie (!) byli denním chlebem. Jsou to takové Staré pověsti Pasoliniho tvorby. Lidé oškliví, nadržení. Soudě podle toho, jak velký odpor film vzbudil, usuzuji, že Darwinova teorie o opicích, o tom že jsme zvířata, je mylná. Ale ať se oddělí zrna od plev, já nadšením neskáču, ale zároveň neodsuzuju. P.S. Převeliké díky směrem k oblíbenci mému, jenž otevřel bránu minulosti a navrátil mi dlouho ztracený myšlenkový deník literární, v němž Dekameron byl. Připomněl mi, jak moc jsem se změnil. :) (20.04.2010)

Pasolini je pro většinu lidí silně kontroverzní postava, která je většinou posuzována podle jeho posledního díla Saló aneb 120 dnů Sodomy. Přitom si asi málokdo uvědomuje, jak velký je to vlastně režisér... Svým nezaměnitelným rukopisem dokáže přesně vyjádřit to, čeho se druzí štítí a pokrytecky nad tím zavírají oči. Dekameron je první částí Trilogie života a zřejmě je ze všech tří filmů "nejstravitelnější" a především "nejslušnější"... Pro Pasoliniho je charakteristický výběr (ne)herců. Díky jejich ne příliš přitažlivému vzhledu dokonale navodil atmosféru "lidovosti" středověké Itálie a přispívá tak k mnohem větší uvěřitelnosti, než tomu je u načančaných hollywoodských manekýnů, kteří se nás v historických velkofilmech snaží přesvědčit, že ve 14. století měli všichni krásné bílé zuby a lesklé voňavé vlasy..:-) Mimoto si režisér střihl jednu z průvodních rolí - malíře Giotta. Pasoliniho Dekameron je kromě toho neskutečně vtipný, což ale vychází z vynikající Boccacciovy předlohy. P.S.: Můj obdiv České televizi, že si troufla Pasoliniho vysílat... Ovšem zážitek z kina to asi nepřekonalo... (11.08.2006)

Komu se tohle může nelíbit ? Je pravda, že jsem před tím viděl už čtyři Pasoliniho filmy (včetně Sala, ale i Evangelium sv. Matouše), tak jsem byl připravený na cokoli. Mně to připadlo jako příjemný oddechový snímek, krásně vizuálně zpracovaný a spíše než o zábavu usilující o zamyšlení. A pointa či poslední věta - nádhera. 25. 12. 2008 (asi čtvrté shlédnutí) : Nekonečně krásný film o ne vždy uplně pěkných věcech. Povídka o sluhovi, jeho bohalé milé a jejích třech bratrech je něco neskutečného. (12.08.2006)

Je to Pasolini! Touto větou řečeno vše.. (05.11.2015)

Pasolini je vždy o level dál a i když vychází z renesančního Dekameronu, něteré scény jsou daleko za hranicí vzoru... Na druhou stranu to znázornění patnáctého století nebylo daleko pravdě. * * * (11.10.2012)

"Proč tvořit obrazy, když je krásné o nich jen snít?" Dekameron je velmi vtipná a malinko zemitá záležitost. V každém případě jsem se příjemně bavil. Navíc se na to pěkně koukalo a poslouchalo. Bodejť by ne, když za kamerou stál Tonino dellli Colli, dvorní kameraman Sergia Leoneho, a hudbu složil Ennio Morricone. Nejlepší povídka? Jednoznačně ta o malíři, který pronese onen zmiňovaný výrok. (30.01.2010)