Oidipus král

Nejprve musím podotknout, že to bylo školní představení, tak proto občas bude můj komentář trochu zaujatý... Začátek vypadal dobře, naladil mě na vlnu zmodernizovaného Oidipa, ale když jsem konečně nahodila na kolej novověk... bum a jsme zpátky ve starověku... Oidipovy myšlenkové pochody v dospělosti se mi občas zdály nepochopitelné- zlomí chlapovi nohu, s řevem uteče, zabije dalšího chlapa a s řevem se vrací zpátky, zlomí chlapovi druhou nohu, zabije krále a potom vrazí do chlapa s oběma nohama zlomenýma něco jako veslo. Milostné scény působí neskutečně směšně, za všechny- Matko! ... V duchu jsem se modlila ať už to skončí, ať už Oidipus konečně ztlumí hlas... Co ta sfinga?... Když si nakonec tak nějak unáhleně vypíchne oči, tak bum bác, a jsme zpět v novověku, kde žije slepec... Že by potomek? Kamera se mi zdála nějak roztřepaná, točivé záběry mě místy donutily zavřít oči. Hudba tu nedokážu popsat, ale vím, že mě bolela hlava. A když se vám do bolavé hlavy zařezává pronikavá flétna, celkem to bolí. Finálně mi jako dobrý nápad připadal začátek a konec, jinak nechtěně směšný film, který si znovu určitě dobrovolně nepustím... (22.05.2006)

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Nebýt prologu a epilogu ze současnosti, byla by to obyčejná adaptace antické tragédie. Prostřední část totiž není ničím víc než velmi neosobním a zdlouhavým dramatem na téma neovlivnitelnosti osudu. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy, jinak nemáme nad čím dlouze přemýšlet. 70% (27.04.2006)

No tak musím se přiznat, že přibližně prvních 10 minut jsem měl silné nutkání film vypnout. Poté jsem si však tak nějak na vše zvyknul. Vše se nějak ustálilo a začalo se jet přibližně po Sofoklových kolejích. Film se velmi slušně drží předlohy - tedy neovlivnitelnosti předpovězeného osudu. Zpracování filmu je však děs a hrůza. Dokonce při té mečovací scénce jsem měl pocit, že si z diváků dělá režisér Pier Paolo Pasolini prdel. Herci jsou neskutečně nesympatičtí, a to úplně všichni. Přostředí kde se děj odehrává je naštěstí slušné. Dávám 2* s očima v takové poloze jako byly Oidipovy oči v samotném závěru. A věřte, že toho zrovna moc neviděl. P.S. Viděno v italštině s anglickými titulkami. (12.05.2012)

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)