Im Nebel
V tumane
In the Fog
V hmle
In the Fog
In the Fog
Režie:
Sergej LoznicaScénář:
Sergej LoznicaKamera:
Oleg MutuHrají:
Vladimir Svirskij, Vladislav Abašin, Sergei Kolesov, Julija Pěresild, Naděžda Markina, Vlad Ivanov, Boris Kamorzin, Timofej Tribuncev, Kirill Petrov (více)Obsahy(1)
Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (36)
Několik nesoustavných poznámek k filmu: Film rozvíjí válečnou epizodu z Loznicova předchozího filmu Moje štěstí a zároveň je adaptací stejnojmenného románu běloruského klasika Vasyla Bykava. (…) Z dalších uměleckých děl, která znám, se běloruskou tragédií za 2. světové války zabývají každé po svém: Jdi a dívej se, maximálně krutý a patetický film ruského režiséra Elema Klimova; Odpor s Danielem Craigem, hollywoodská verze příběhu o hrdinství židovských partyzánů, od které plynule přejděme k novele Chladnou zemí, v níž Jáchym Topol oživuje dodnes nezacelené rány a nezasypané hroby v Bělorusku vizí supermarketizace lidského utrpení v zábavní park. (…) V mlze procházejí dějiny i krajem Aloise Nebela, ale jeho autoři se s ranami minulosti vyrovnávají po svém a po česku především směšnohrdinsky. (…) Po cimrmanovsku by se dal film označit podtitulem Jak chudák do ještě větší nouze přišel aneb Umělecky ztvárněné plahočení se běloruským lesem na pozadí 2. světové války. (…) Příběh tří typizovaných charakterů, které se po svém vyrovnávají se situací kruté války a absolutní degradace lidských hodnot, které zredukovaly život na pouhou snahu o přežití. Hrdý a nesmiřitelný bojovník Burov s touhou po spravedlnosti. Vypočítavý a zbabělý pseudopartyzán Vojtik. A spravedlivý a absolutně dobrý Sušenja, který nikdy neztrácí své lidství, i když by ho to mělo stát život. ()
[47. MFF KV] Filmy z období 2. Světové války pro mě byly vždy zajímavým tématem, a tak se v mém festivalovém hledáčku tento film nemohl ztratit. Koprodukční drama z Německo – Sovětského pohraničí roku 1942 ve zjevně nekomerčním provedení, bylo pozváním do kina, které se neodmítá. Děj je vyprávěn v téměř minimalistickém pojetí. Sledujeme osud 3 vojáků (partyzánů), přičemž se zároveň retrospektivně vracíme do jejich blízké minulosti, která je svedla dohromady. Patrná je snaha o detail a realističnost. Moc se nemluví ani nebojuje. To vše ve výsledku klade mimořádné nároky na herce, kteří se s touto výzvou dokázali popasovat jen z části. V celém příběhu, takto vyprávěném, silně postrádám větší psychologickou hloubku postav. Když bych to shrnul. Autorům nelze upřít originální a odvážné pojetí jinak tradičních témat, ale v některých důležitých detailech zůstali jen na půli cesty k dokonalosti. A ten závěrečný dlouho očekávaný výstřel z mlhy přišel tak trochu zbytečně. Rozpačité zakončení. 58% ()
Tady něco visí ve vzduchu, a není to smrt ani utrpení. Na tomto snímku mi nevoní především ruský k smrti nudící styl střihu a vyprávění. Scény, kde na sebe protagonisté mlčky zírají, jsou střídány pouze okamžiky, kdy s někým bojují. Nevím, ale doufám, že ruský film má na víc než na napůl polykané dialogy a ohlušující přestřelky... [KVIFF 2012] ()
Těžce reálná ukázka války na pozadí lidského příběhu. Neuvěřitelná kamera a maximálně působivý zvuk, kvůli kterému jsem se fakt bál, že to schytám - to bych napsal, kdybych byl neortodoxní filmový kritik. Ale jako průměrně blbej divák píšu - Jo jo, kamera a zvuk dobrý, ale civět dvě hodiny na film, kde se toho stane tak na tři strany Srandokapsu, je fakt k posrání. Navíc jsem usnul a nějaká mladá cool dvojice si ze mě dělala prdel, šmejdi! ()
Film, který se snaží působit tak autenticky, realisticky a existenciálně, že nemá žádný soundtrack a za za dvě hodiny v něm neuslyšíte jedinou doprovodnou skladbu podkreslující dění. Film s tak pomalou atmosférou, že v dialozích následuje po každé větě minimálně vteřinové ticho symbolizující dramatickou pauzu / sitcomový prostor pro váš smích (nehodící škrtněte). Pětina novinářů z projekce pro press do třiceti minut odešla a ani se jim nedivím; vidět další neoriginální výpověď o životě obyčejných lidí během války nebylo zrovna nejzajímavější. Naprosto sice chápu, co tímto filmem pan režisér zamýšlel, ale sledovat ho bylo asi stejně tak zábavné jako si prožít druhou světovou přímo v Sovětském svazu. Což byl ostatně možná i záměr. [47th Karlovy Vary International Film Festival] ()
Galerie (62)
Zajímavosti (3)
- Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama