L'Année dernière à Marienbad
L'anno scorso a Marienbad
Vlani v Marienbade
Last Year at Marienbad
Last Year at Marienbad
Last Year at Marienbad
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain Robbe-GrilletKamera:
Sacha ViernyHrají:
Delphine Seyrig, Giorgio Albertazzi, Sacha Pitoëff, Françoise Bertin, Françoise Spira, Luce Garcia-Ville, Pierre Barbaud, Jean Lanier, Alan Edwards (více)Obsahy(2)
V honosném barokním hotelu muž přichází na setkání se ženou, které jí přislíbil před rokem. Žena si však na slíbenou schůzku nevzpomíná a vytrvale ji popírá. Muž se tedy v labyrintu z mramoru a zlata snaží vdanou ženu přesvědčit o jejich setkání a znovu ji dobýt. V okázalém sídle, kde neexistuje čas ani prostor se odehrává mysteriózní surrealistické drama založené na hře s realitou, sny a představami. (Marienbad Film)
(více)Recenze (137)
Filmová klasika. Robbe-Grillet je pro mě známá/neznámá! Neumím uchopit jeho tvorbu, ale líbí se mi originalita vyprávění... ()
z ranku "nepochopil jsem to ale je to geniální". ()
Marienbad tímto jmenuji nejnudnějším místem filmové historie. Z úcty k neotřelým narativním experimentům a loudavé, prostorově nesvázané kameře hodnotím zlatou střední cestou, ale zároveň s obrovskou výstrahou všem, kteří si film zamilovali pro autentické zprostředkování děje a emocí - tohle není umění pro nás, zaplaťpánbůh... ()
Opäť pohľad Resnaisovou optikou na vzťah muža a ženy, tentoraz v prostredí luxusného hotela dýchajúceho atmosférou dávnych čias, v ktorej sú dvaja milenci uväznení ako v pláne, ktorý ktosi vymyslel bez preskúmania východiska. Ťažká, baroková poetická básnická romanca uväznená v čase a priestore, spletité slovné hračky a nič nehovoriace dialógy, scenáristický paradox prelínajúci sa s bojom proti priamočiarosti príbehu, figúry nepôsobiace na efekt, ale jemné hranie sa s divákom, impozantné herecké výstupy (schválne na tomto mieste používam výraz výstupy, pretože cela snímka najviac pripomína komorný dramatický výstup v pomyselných troch aktoch na divadelnej scéna) kamera pohybujúca sa v presných líniách vľavo, vpravo a dopredu a strhujúca hudba. Príbeh postupom času naberá zreteľnejšie črty a kontúry, a na konci je všetko odrazu jasné ako nikdy predtým - ale len v rozbitom zrkadle reality. Fragmenty súcna, bytostná dokonalosť. L'Année dernière à Marienbad ma uchvátil, prikoval k sedačke a nepustil až do záverečných titulkov. Absolútne bezchybný film, podľa môjho názoru ešte lepší než než predchádzajúca Hirošima, moja láska. 100% ()
Pompézně se tvářící pseudointelektuální nuda, která je ve svém výrazu nesnesitelně afektovaná. Ech, tohle mi fakt nesedlo, a bezprostředně po dokoukání je mi jasné, že tenhle typ filmařiny nebude můj cup of tea. UPDATE 11. 9. 2016 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní 3 hvězdy na maximum - ten film mě nově naprosto dostal. Přijde mi bezmezně nadčasový, formálně dokonalý a filmařsky naprosto převratný. Ten soulad kompozičně dokonalých záběrů, znepokojivé varhanní hudby a nekončícího přívalu mužových replik je jednoduše... fascinující. Hodinu a půl jsem na to koukal s doslova úžasem ve tváři a v hlavě mi vířila změť myšlenek a asociací, které mi ten film vyvolal. Samozřejmě to není film pro každého a většina lidí ho pravděpodobně prozívá jako nejnudnější film pod sluncem, ale pro lidi, kteří dokáží ocenit jeho kvality, je LONI V MARIENBADU vyloženě očistným filmovým zážitkem natočeným v časech, kdy se ještě film považoval za umění. Naprostá libovka a mimořádný divácký zážítek - nota bene pokud člověk něco ví o kontextu vzniku tohoto filmu. ()
Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. ()
Nebudu předstírat, že jsem intelektuál nadšený z tohoto díla, a raději rovnou přiznám, že jsem primitiv, který se v něm vůbec nezorientoval. Předchůdce Godardova Socialismu si také pohrává s babylonským zmatením, které občas protne totální strnulostí. Až mi zase někdy někdo sdělí, že ve francouzských filmech se nic neděje, budu mít jasno, viděl tento film. Nerada hodnotím filmy, které jsem nepochopila. Tentokrát učiním výjimku ze svého pravidla a tento přeceňovaný film ohodnotím jako všechny ostatní nekoukatelnosti. ()
Film založený na čisto emocionálnej báze. Nemusíte ho pochopiť, stačí ho prežiť. Varianta č.1: (myslená ako fór) Resnais oslovil dievča známym klišé "Už som Vás niekde stretol". Nefungovalo to, má z toho nočné mory, tak natočil o nich film. Varianta č.2: (tiež fór, ale niečo podobné by som si pozrel v Nolanovom podaní) Rovnaké postavy žijú v paralelných vesmíroch, dostali sa na báze superstrún do nejakej slučky, kde sa medzi nimi pohybujú, každý má tri verzie a v každom vesmíre sa scéna odohrala inak. Varianta č.3: (celkom reálna) Hlavné postavy sú mŕtve, nachádzajú sa v posmrtnom svete, kde neexistuje čas ani priestor a muž si odváža svoju lásku preč. Minulý rok ju žiarlivý manžel zabil a on spadol z múrika a umrel. Varianta č.4: (reálna) Príbeh sa odohráva v mysli hlavnej postavy, kde platia podmienky ako v posmrtnom svete varianty 3. Vedľajšie postavy sú imaginatívne. Postrehy: X a M hrajú hru, z pohladu X vidíme na stole obrátený kríž , z pohľadu M kresťanský. A raz predstavuje anjela v bielom, raz démona v čiernom. Jedna postava na začiatku filmu levituje. V jednom zábere je v pravom rohu obrazovky mucha a možno predstavuje kľúč k tajomstvu filmu. ()
Stáva sa takmer pravidlom, že filmom, ktorým som podľa spomienok dal štyri alebo päť hviezdičiek odoberám po pár desiatkach rokov aspoň jednu hviezdičku. Pravdepodobne je to dôsledok vtedajšej úcty k veľkým menám a sebaobviňovania, keď sa mi slávny film nepáčil. To je aj prípad filmu Loni v Marienbadu. Je nespochybniteľné, že obaja Alainovia veľmi dobre vedeli, čo chcú nakrútiť a nakrútili to vynikajúco. Problém je iba v tom, že ja tomu ich jazyku nerozumiem a som teda nútený uchýliť sa k inertnému hodnoteniu. ()
Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) ()
Pro mě dost nezajímavý art. ()
Hneď na začiatok dám na správnu mieru,že film je náročný na porozumenie,čo vidieť na jeden krát, nebude asi stačiť? To môže odradiť súčasných divákov,ktorí na takúto hru si netrúfajú,takpovediac nuda pre nich sa rýchlo dostaví,pre mňa sa jednalo o nový filmový hlavolam,ktorý ma bavil pre ústrednú herečku Delphine Seyrig pre jej melancholický výraz tváre,ktorý vzbudzoval otázky bez odpovedí,samotná štruktúra sa javí väčšinou ako ilúzia alebo sen a kamera účelovo sníma obrazy magickým dojmom,mal som celý čas pocit,že som hypnotizovaný. Alainov snímok z roku 1959,Hirošima moja láska je takisto nejednoduchý,ale zrozumiteľnejší po filmovej stránke,tento je ťažký,zvláštny,mysteriózny,ale podotýkam,že sa mi nestalo počas pozerania to,že by som sa nudil. ()
Forma je vo svojich neustále opakujúcich kvetnatých replík a záberov až iritujúca. Samotný jednoduchý príbeh nie je zlý, otázkou je, či vystačí na celovečerný film. A tu sa dostávam k jadru problému. Pointa. ()
Podobenstvo? Možno. Mindfuck? Určite. Na tú dobu prekvapivé a možno odvážne. Každopádne záhadné a elegantné. Ale mňa to proste znervózňovalo. Aj spôsob, akým to bolo natočené (ktorý bol chvíľu zaujímavý, ale celý film taký byť nemusel) a aj hudba. Opakovaním sa vytrácalo čaro. Keby ste zažili audio-déja vu, a vzápätí by začal zvuk sekať a opakovať sa na tom istom mieste dookola, kúzlo okamihu by bolo tiež veľmi rýchlo stratené. Asi ako moje tešenie sa na tento film, vďaka skvelému námetu, pre ktorý ma zaujal. Ale v podstate mi nič viac neponúkol. Teda okrem atmosféry, ktorá bola noir ako samotná noc (tentokrát nemyslím Film-Noir, ale farbu). ()
Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. ()
Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10 ()
Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást. ()
Nemůžu souhlasit, že Loni v Marienbadu je nudná a chladná intelektuální onanie, jak zde někteří naznačují! Dle mého názoru se jedná o velmi působivé, atmosférické dílo, vyvolávající pocit těžkého snu, bez možnosti úniku. Tato surreálná hříčka, blízká (v literatuře) třeba Meyrinkovu Golemovi, je navíc výborně technicky zvládnutá. Kamera je fantastická, herci jsou dokonale stylizovaní do svých snových rolí a zejména střihač odvedl svou práci na výbornou. Nevím, proč by mělo být nutné filmu za každou cenu porozumět - tady jde spíš o impresi. Krom toho: kdo z nás rozumí beze zbytku světu, který nazýváme reálným a kde žijeme své životy? ()
Je mi to líto, ale prázdnota, která současně trýzní i konejší, je pokaždé jen zdánlivá – a stejně tak i nehybnost ritualizovaných bytostí procházejících všemi hotely všech možných světů. V nichž se nesměřuje k cíli, ale jen se dráždí povrch zdáním cesty. Tedy: není nehybnosti – přinejmenším v čase této tiché patologie, s banální logičností přehazující preparované obrazy a slova na hromádky „Stalo se“ a „Lež“, které se ale nakonec smíchají, protože jsou totožné. Znovu a krutěji: není nehybnost, není stání a stálost předstírá i architektura, neodbytně promlouvající snad z každého záběru Resnaisova filmu. Ohledávání loňského flirtu nepřivádí k poznání, ale právě k onomu pokantovskému otřesu, zde přeložitelnému do slov, že to, co bylo, je jen později zapsaný text (slova psaná pamětí), čili: pravda prožívaná tady a teď má svou pravdivost jen v tomto jedinečném okamžiku (ovšem nejsem-li jen vzpomínkou); kdykoliv potom je již jen pohádkou se lhostejnojakým koncem. Organická krása ženského těla je v tomto snímku vržena proti předstírané pevnosti architektonických kulis, do možné skutečnosti, jsou jí nabídnuty hříchy minulé i budoucí. Ale s uplývajícími vteřinami i tato nová zkušenost přestává existovat a koridor paměti se stává uličkou hanby: protože nic z toho, co v něm prosvítá, nebylo. Jen četba divné knihy. Jediná pravdivá architektura je ta tekoucí; jejíž hrany a obrysy kdosi vygumoval a překryly je pohybující se barvy. Jakákoliv nedůslednost je pak na nich pravdivější. (A obraz takové architektury smí viset jen po boku zrcadla.) Víra v minulost je jen hypnózou pohodlnosti. To jediné, co bylo, není. ()
Související novinky
Letos v Marienbadu
V srdci malebných Mariánských Lázní se v termínu od 28. do 31. srpna 2019 uskuteční již čtvrtý ročník Marienbad Film Festivalu. Poklidné lázeňské město přivítá na konci prázdnin festival zaměřený na… (více)
Osobně velmi silně nenávidím takovou tu reakci ve stylu, že se někomu nelíbí film a ten druhý mu na to následně odpoví, že se mu ten film nelíbil, protože ho nepochopil. Existují ale ve skutečnosti opravdu filmy, které jsou z větší části některými diváci nepochopeni právě proto, že jsou možná až příliš moc komplikované a s tím následně nepochopené. Jeden z příkladů takových filmů je poté zcela jasně vrchol (nejen) francouzské kinematografie Loni v Marienbadu, který ale osobně shledávám jako jeden z divácky nejnáročnějších filmů všech dob a pokud zrovna v tomhle případě film nezaujme tak to v tomhle případě musí být zcela určitě jenom kvůli nepochopení. S dílem francouzského režiséra Alaina Resnaise se to má tak, že je to skutečně hra s divákovou pozorností a s ní spojený je poté také celý výsledný zážitek. Zároveň Loni v Marienbadu zásadně zbouralo jakákoliv dosud zavedená pravidla lineárního vyprávění a vlastně neobsahuje nějaký charakterní vývoj postav nebo ve finále vlastně nějaké jasné uzavření všeho toho se po celou dobu hodiny a půl odehrávalo na plátně. A přesto je to v tomhle případě jedno! Loni v Marienbadu je především film se silným vizuálním podáním a také silným emocionálním dopadem. Scenárista Alain Robbe-Grillet za mně vytvořil jeden z nejvíce působivých romantických příběhů všech dob a zároveň romantický příběh strašně netypický. Libovolný záběr kameramana Sacha Viernyho by šlo vypíchnout a i kdyby se vypnulo veškeré audio a jen se hltali Viernovy dokonalé obrázky tak by šlo o vrchol filmové tvorby. Vierny skvěle vyvolává mírné pocity klaustrofobie z víceméně uzavřených prostorů a zároveň stěžejní hotel a ostatní lokace prodává v naprosto fenomenálně nádherné formě. Nemá ani cenu rozebírat jeho velmi očividně komplikované práce s nasvícením či stíny, protože se tenhle fenomenální kameramanův výkon prostě nejde popsat ale musí se vidět. U Loni v Marienbadu je ve finále zcela jedno, že nevíte jak se postavy filmu jmenují a jaké mezi sebou vlastně ve skutečnosti mají vztahy. A vědět to nejen nemusíte ale především nesmíte, abyste si vše vyložili po svém. Můžete přijít se závěrečným scénářem, který se drží co nejvíce při zemi to jde ale také i s verzí, která obsahuje mysteriózní prvky. Vzhledem k typově bravurnímu castingu je poté nejmenování jmen hlavních postav opravdu nepodstatné. Především se ale musí Loni v Marienbadu věnovat strašná pozornost. Velmi vzdáleně jde Loni v Marienbadu přirovnat k aktuálnímu Tenetu. Pokud divák jen na chvilinku vypne mozek tak se mu může veškeré dosavadní vnímání rozsypat jako domeček z karet, na rozdíl od Tenetu ale Loni v Marienbadu skutečně následně jde pobrat ze všech různých směrů. Několikrát se dočkáme opakování stejných momentů z různých úhlů, jen proto aby zrovna divák mohl počítat s případnou variantou A, B, C, D nebo E. V tomhle ohledu je Loni v Marienbadu na první pohled velmi vstřícný, na ten druhý se ale opravdu nevyplatí koukat na něj jenom jedním okem. Loni v Marienbadu je zcela právem brán jako jeden z vrcholů filmografie a celkově zásadní milník, který v roce 1961 opravdu posunul dosud známé filmové poměry o kus dál a ukázal, že se někdy opravdu nevyplatí sledovat film s vypnutým mozkem. Pro fanoušky náročnějších filmových zážitků a především opravdových filmových klenotů jde ale o jasnou povinnost, která jim velmi pravděpodobně nadělí dárek v tom, že si uvědomí, že zas tolik výborných filmů vlastně v životě asi neviděli......... () (méně) (více)