Loni v Marienbadu

Nepremyslet, jen koukat (27.12.2004)

Film o tom, jak se v jednom starým baráku jeden divnej týpek snaží sbalit jednu vcelku ucházející kost na strašně divný kecy. (11.12.2016)

Těžce schizofrenní představy vlezlého zoufalce, který si neumí najít ženskou ? Nechci zlehčovat umělecký záměr autora, ale jako bych si prohlížela nádherně ilustrovaný komiks, který nemá žádný děj. Nekonečné chodby hrdého starobylého hotelu, který obývají neživé figurky ustrnulé v čase - zakleté v podivném panoptiku. Velice umělecké a velice intenzivní, podbarvené nervy drásajícím hudebním doprovodem ... dokonce TAK umělecké, že se to skoro nedá vydržet. Dobře - uznávám, že nakonec na mě ten příběh-nepříběh s donekonečna se opakujícími vzletnými replikami svým způsobem zapůsobil, ale na víc jak na 3* to nevidím. P.S.: ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Vlastně mně nijak zvlášť nezáleželo na tom, jestli vůbec existovala ... a pokud ano - jestli zůstala naživu ... a s kým. (05.06.2012)

Na tento film jsem se dlouho připravoval a udělal jsem dobře. Loni v Marienbadu je mistrovské dílo, které nejprve uchvátí svým obrazem a poté přináší nepřeberné množství interpretací. Co se může na první pohled zdát jako smyčka sobě podobných scén, je jen prostředek k tomu, aby si divák sám našel ty správné indicie a dobral se tak k uspokojivému výkladu. To co Resnais začal v Hirošimě, dovádí zde k dokonalosti. (26.10.2016)

Hlas kteý občas vychází z něčích úst, ale většinou odnikud, provádí rekonstrukci minulosti, která je zároveň rekonstruováním přítomnosti. Místa jsou vzájemně zaměnitelná, nekonečné koridory a pokoje jež jsou jeden jako druhý, mohlo to být zde i někde jinde, mohl to být i někdo jiný, a čas, který nic neznamená, to vše otevírá prostor pro nekonečnou hru diferencí. Se surrealismem nemá film moc společného, Robbe-Grillet jako hlavní teoretik a jeden z nejvýraznějších představitelů Nového románu, který Resnaisovi byl více než jenom scénaristou, vnesl tímto snímkem postupy Nového románu do kinematografie. (05.03.2008)

Probouzení obyčejné chlapecké touhy po županu s peřím a procházkách pustým francouzským parkem. hudba: Francis Seyrig. Asi 2-3* (03.04.2017)

Vynikající intimní a poetický film. Možná není tak mistrně básnický jako HIROŠIMA MÁ LÁSKA a možná ani tak zamotaný jako PROZŘETELNOST. Ale není tak roztahaný ani tak zamotaný, mnohoznačnost významů působí spíše jako radost z filmařiny, než jako obrazový kód jako u Lynche. Film má krásnou atmosféru, nesmírnou citovost a narozdíl od ostatních filmů od Resnaise vás alespoň udrží v napětí celou dobu. (11.11.2009)

Film jako návštěva obrazárny, kubistická hra s převracením celého příběhu i jednotlivých situací z různých stran, v různých variantách a skrz různé komunikační kanály, hypnotizování diváka tím vším v báječně zvoleném souzvuku s varhanním doprovodem. Takové věci mi dělají mimořádně dobře. (22.06.2013)

Slyšte, mluvím k vám, zřete, přeneste pohled za kulisy, mnohem, mnohem dál, za přepych prázdnoty, kde klamou stropy i komnaty. Zruším Vaše abonmá na vzkříšení. Pohnu v zakletém zámku zkamenělinami. Přišel jsem si pro Vás, vyrvat z podstavců neurčitých zábran, ze sochané stojatosti, šepotů neživých, nemrtvých. Vaše melancholie, smutná zář, nepřítomná tvář, mě užírá. Přál bych si rozžehnout Vaši mysl, vyzout střevíčky zapomnění z podzámčí nevědomí. Zápasíme o tajemství podivného místa, o „chrám“ nejasného setkání onoho chladného léta. Podejte mi ruku, spící krasavice, zavinutá tlukotem elegance přítomné seance, budu Vaším jediným průvodcem, vypravěčem na cestě, upíjet z kalíšků klidu noci budeme už navěky společně. (26.10.2016)

Naprosto odzbrojující film se skvělým obsazením (tajemné zjevování zklamaného pana manžela je neskutečně silné), působivými scénami v interiéru (škoda že ne v Mariánkách) a poutavým komentářem. Měla jsem připravený krásný komentář, ale zapomněla jsem ho pro ten pocit, takže snad napodruhé to vyjde (04.09.2012)

O tomhle filmu jsem četl jako o významném film, který je mysteriozní, těžko pochopitelný a končí otevřeně. Znělo to celkem zajímavě tak jsem ho stáhl. Jak jsem zjistil jedná se zase o francouzskou novou vlnu, takže absolutní vítězství formy nad obsahem, žádný příběh, jen snaha o to dělat věci jinak. Kdyby to bylo jako filmy Tarkovskeho, které se taky vždycky nedají pochopit, ale jsou aspoň vizuálně přitažlivé, řekl bych ok, tady jsou naprosto nudné, nezajímavé záběry, špatně hrající neherci a absentujici děj. (18.09.2020)

Jo tak tenhle film si na mou schopnost soustředění ale pořádně zaútočil. A dokonce několikrát v rámci jednoho promítání:). Mezi začátkem a koncem jsem stihla i několik dalších filmů. Dalo by se říct, že střihem v mé vlastní režii se dostala v "Loni v Marienbadu" ke slovu i taková Ally McBealová jdoucí paralelně na jednom televizním kanálu. (18.11.2006)

Ľúbostný príbeh b e z príbehu, resp. príbeh je zredukovaný na otázku, či mal jeho protagonista minulé leto pomer so ženou, ktorú stretáva v hoteli. Vyšetrovanie sa stáva znepokojujúcim experimentom, kde minulosť, prítomnosť a budúcnosť strácajú zmysel a režisérove geometrické kompozície suplujú funkciu pamäte. M a r i á n s k e L á z n e skrývajú toľko prvkov a motívov, čakajúcich na objavenie, že možnosti „príbehu“ sú takmer neobmedzené. Súdiac podľa vcelku kontroverzných hodnotení existujú 2 základné spôsoby nazerania na film: v prvom, karteziánskom prístupe sa bude divák snažiť o lineárnu rekonštrukciu a zistí, že film je nepochopiteľný; druhou možnosťou je nechať sa unášať obrazmi a mizanscénami, pričom tu sa film javí celkom zrejmý. A Resnaisov „bonus“ spočíva v tom, že po každom ďalšom vzhliadnutí je možné znova poskladať p u z z l e podľa fantázie a aktuánej nálady. (22.02.2011)

Toto má být umělecký skvost? Po vizuální stránce se jedná o kvalitní film, ale to nestačí. Interiér starého barokního hotelu, kterým nezávisle projíždí kamera, neobvyklý střih, svícení, to jsou prvky, na které se mi hezky koukalo. Uznávám, že se jedná o přelomový snímek i co se vypravování týče, ale kladu si otázku, je to potřeba? Tato experimentální forma diváka vytrhuje z kontextu událostí a záměrně ho mate. Neměla jsem chuť stále hledat nějaké skryté symboly a interpretovat si "děj" (jestli tam vůbec nějaký byl) po svém. I ta varhanní hudba mě po celou hodinu a půl sledování rušila. Určitou inspiraci si jistě brala Věra Chytilová ve svém těžko stravitelném kousku Ovoce stromů rajských jíme. Za mě tedy prvotřídní intelektuální nuda..2*. (01.10.2018)

On si jejich setkání pamatuje do absurdních detailů, ona tvrdí že se nikdy neviděli. Dvojice se prochází nekonečným bludištěm a snaží se znovu vrátit do okamžiku, který se možná stal, možná nestal. Loni v Marienbadu je zvláštní počin, a to se držím hodně zkrátka. Nemá děj co by stál za řeč, a nemá ani začátek, prostředek a konec. Dává smysl zhruba jako ty z divnějších Lynchových filmů, tedy v podstatě libovolný. Surrealismus není nic pro mě, takže se většinou snažím hledat vnitřní pravidla a zasadit události do logického rámce. Tohle je ovšem tak studené, neskonale nudné, manýristické a zahleděné samo do sebe, že jsem se ani neobtěžoval. Zrežírované je to ovšem skvěle. (02.09.2020)

Jsem povrchní primitiv, který má rád (až na pár desítek výjímek) mainstream a filmový impresionismus mu nic neříká. Myšlenka mi snad úplně neunikla - vysvětlil jsem si to tak, že zde jde vlastně o to samé co v Mementu (hlavní postava přetváří vlastní vzpomínky/myšlenky tak, aby popřela skutečnost, že ona dáma je mrtvá), ale styl, jakým je to podávané, mě prostě nebaví ani vizuálně neuchvacuje. (04.10.2011)

Filmový kabinet - 2.semester - 8. Robert Bresson, Alain Resnais: Udalosť a virtualita - Kino Lumiere Toto išlo úplne mimo mňa. Vyslovená strata času to síce nebola, ale že by som túto príbehovú anarchiu považoval za nejakú výraznú kultovku, to určite nie. 60% (11.01.2016)

Toto je na mňa taký ťažký filmový experiment, že to ani nemôžem hodnotiť. Je to vlastne ešte film? –––– ...kde kroky kráčajúceho sú pohltené takými ťažkými, hrubými kobercami, že žiadny zvuk kráčajúceho sa nedostane do vlastného ucha... (04.12.2017)

Film je přelomový svou prací se střípky děje roztříštěných do mnoha časových rovin, ze kterých si divák postupně syntetizuje jeden z možných příběhů jednoho milostného trojúhelníku. John Fowles ve filmu desetkrát znásobený. Geniálně vytvářená atmosféra neotřelou prací s kamerou, experimentální hereckou akcí (nehybnost/pohyb), podmanivou hudbou. Velice působivé. (23.07.2008)

Jeden ze dvou nejtěžších a možná vůbec nejtěžší snímek, který jsem kdy viděl. Ten druhý je Vargtimmen. Nemá pro mne smysl se zde po mnohých výtečných komentářích v těchto řádcích snažit o něco podobně objektivně bravurně popisného. Pouze vyjádřím svůj pocit. Snobismus a smetánka jsou právě v této podobě jaksi historicky na svém vrcholu. Vlivem užívání své vrcholné rozkoše, naprostého, v hmotném slova smyslu životního zabezbečení, jaksi již nevědomě zahazují své ego a s ním i svou živočišnou ostražitost. Prostor logicky dostává rozmařilost, ale pozor je to již duševní rozmařilost. Někdo by řekl, že je to situace příhodná k zešílení. Ano, šlechta nebo tedy obecně smetánka je také pouze z masa a kostí a vlivem své jisté bezstarostnosti má k duchovním věcem odjakživa blíže. Logicky tedy v tomto směru posunuje hranice možného. Navenek se tento fakt jeví i prostřednictvím formy filmu jako vytříbená rafinovanost. Tento stav věcí je však pouhým předpokladem pro existenci jednotlivých postav tohoto filmu. Co je však podstatou célého mého zážitku? Nevím. Láká mne to láká. Je to snad sama žena a její touha po lásce, která dala do pohybu chod všech věcí a jevů? Je možné, že je člověk již předem naprogramován a prostřednictvím svého podvědomí si něco uvědomuje, něco je mu stále jasnějšího a následně třeba byť i z pozitivního zjištění má stále strach a volání duše nakonec nevyslyší? Co vlastně znamená loni? Jedná se o mínus jeden rok anebo o minulý život ženy? Nemyslím si, že by onen muž po jejím boku byl čistě ,tedy z více objektivních pohledů skutečný, nějak hmatatelný. Možná jde o to, že každý člověk, který se odhodlává ke svému životně důležitému činu, si v takové chvíli uvědomuje jako nikdy jindy, že je blíže smrti, neboť čas je námi pocitově skládán z našich činů a naše paměť informuje rozum o lidské smrtelnosti a to vede ke strachu. Kdo je tedy opravdu onen muž? Není snad naprosto přirozenou součástí ženiny duše? Ano, ale kdo je to? Symbolicky je znázorněn jako smrt. Ale kdo je ona smrt, co je podstatou této smrti? Je to ženina tužba a strach zároveň? Myslím, že žena si po celý čas filmu sebe samu připomíná a zároveň současně tento fakt popírá. Nevěřím tomu, že muž ve filmu je v ženině blízkosti jako jakási matematická predispozice, naopak tento muž je od začátku právě následkem rozpoložení ženiny snové tužby. Příběh nebo koloběh? Velká alegorie anebo přeci jen skutečnost? Film nebo snad již historický lidský archetyp? Co mi film dal? Uvědomil jsem si ,že žiji stále ještě velmi povrchně a myslím, že kdyby lidé ve svém životě pronikali do podobné hloubky jako tento film, nepotřebovali by ke svému rozptýlení horory. Toto je můj osobní zmatený výklad. Nemohl jsem jinak. Snad takový účinek film ve mně zanechal? (07.09.2012)