Vepřinec

Neptejte se mě, o čem to vlastně je, ale rozhodně to bylo fajn :-) (14.01.2010)

Svého času zaznamenal Pasoliniho snímek podrážděné a odmítavé reakce a má dodnes pověst skandálního a pikantního díla. Střízlivě řečeno, průměrný filmový fanoušek odchovaný současnou komercí bude nad Pasoliniho filmem zívat nudou, a co před 40 lety vyvolávalo vášně, už dnes vypadá málem banálně. FIlmeček jako stvořený pro promítání v malé uzavřené společnosti rozumujících budoucích filozofů a ve své podstatě nekonzumovatelný běžným filmovým divákem. O příběhu se prakticky nedá hovořit, tohle dílko natočil režisér sám pro sebe a filmové recenzenty. Po celou dobu jsem bojoval s nudou a ospalostí. Herecké výkony jsou slušné, i když převážnou většinu aktérů podezírám z toho, že vůbec nevěděli, co hrají. Pasolini pracoval se svými oblíbenými herci, kteří dokázali režisérovi vyjít vstříc. Několik slušných dialogů a filmových obrazů nezachrání tuhle sebestřednou podívanou. Celkový dojem: 20 %. (27.06.2008)

Kontroverzní dílo geniálního tvůrce otevírá a tak docela nevyvrací pochybnosti o jeho zařaditelnosti do normálního (= většinového) vidění světa. Odhlédnu-li od této věci, půdorys, pro Pasoliniho příznačný, vlastně dvou příběhů, které souvisí jen velmi zprostředkovaně, podobenství žravého vepře (spolu s krysou podle některých vědců v tomto ohledu nejvíce blízkých lidské žravosti a nenasytné hltavosti) a ne překonaného fašismu je vlastně plně a živě současné. Snaha urychlovat konec kapitalismu za kapitalistické peníze - proč neodpovědět na zjednodušení zjednodušením? - je pro Pasoliniho příznačná a tvoří zřejmě nejvíc - někdy také nejlevněji - napadnutelná místa jeho životního odkazu. Co zcela uniká - přiřazuji se také k těm, kteří nedozírají do hlubin - je Pasoliniho estetika a složitá filozofická abstrakce, kterou nalézáme "na dně" většiny jeho syžetů. Nicméně hyperboly a paralely tohoto filmu v každém ohledu podporují - ne vylučují - zařazení tohoto obtížně pochopitelného díla mezi vrcholy světové filmové tvorby dnes již bájných šedesátých let. (17.09.2007)

Opět nezaměnitelný Pasoliniho styl. V dnešní společnosti plné všech možných zvrácoností mi už film nepřipadá moc kontroverzní, ale když si trochu zkusím představit jeho význam v dobovém kontrastu, přece jen něco vidím. Opět silně alegorický a intelektuálně náročnější film, avšak opět velice dobrý. Jediné co si dovolím vytknout je trochu nudnější děj, který může chvílemi trochu nudit. Nechápu jak někdo tady může napsat, že Pasolini je zvrhlé prase. Pak jde o naprosté nepochopení všeho. (25.05.2008)

Kanibalská línia filmu ukazuje Pasoliniho schopnosť vyrozprávať príbeh výlučne filmovými prostriedkami: apokalyptické blúdenie muža nehostinnou sopečnou, hornatou krajinou, z ktorého sa stáva zakladateľ bandy lúpeživých ľudožrútov prehovára len obrazom a hudbou, hovorené slovo je maximálne redukované. Druhá, paralelná, línia o rozklade buržoázie, živenej nacizmom a zoofíliou je plná slovnej vaty, čím pôsobí zdĺhavo. Obrazové spracovanie ustupuje do úzadia, v týchto chvíľach je film rovnocenný rozhlasovému zvukovému záznamu. Obsah aj spôsob vedenia rozhovorov je v poriadku, slúži drsnej irónii a ukázaniu odcudzenia a nepochopenia vyššej strednej triedy a ich dorastajúcej de generácie, vyžívajúcej sa v zvrátených zábavkách, nazývajúc to vzburou proti konvenciám. Body celkovému vyzneniu strháva obrazový deficit a z neho vyplývajúca zdĺhavosť pre oči diváka, ktoré márne hľadajú záchytný bod v týchto chvíľach. (pokiaľ ale malo ísť o metaforu plytkosti prežívania smotánky: je v poriadku, ale divácky to jednoducho neobstojí). Myšlienkovo vyzretý film, vychádzajúci z marxisticko-revolučných ľavičiarskych téz, no nešetriaci zžieravou kritikou rovným dielom voči boháčom i chudákom. Celok vyznieva ako veľkolepá, no vzhľadom na spomenutý nedostatok, nedotiahnutá alegória. 70%. (02.01.2007)

Ano, Pasolini v plné polní útočí na "hranice vkusu"... Je to zajímavá sonda do životů dvou mladíků, kteří tak časově i mentálně vzdáleni, přece si byli velmi blízcí. Těžká sociální kritika autora na nás řve ze všech stran a bije do očí a ty dialogy.. Já si myslím, že tento světový režisér, bezesporu, byl originální hlavně blízkostí své pravdy té reálné a ze svých příběhů vždy udělal předobraz doby, na který není někdy moc hezké se dívat, zvláště, když v té době žijeme.!!! PS: Možná Díky bohu, že Mistr nežije ještě dnes, to bychom se dočkali obrazů strašlivosti... (10.11.2011)

P. P. Pasoliniho nemám opravdu rád. I ve Vepřinci opět po Salo ukazuje že je vlastně jen zvrhlé úchylné prase (25.01.2007)

Žádná prasečina, ale i tak hodně silný snímek. Dvě časově i dějově odlišné linie z nichž každá je ouplně jiná a jinak pojatá dávají dohromady velice kompaktní celek, kterej sice není tak alarmující jako v roce 1969, ale i v dnešní době má určitě co říct. (07.02.2016)

Každý Pasoliniho film má niečo; aj tie, ktoré sa mi nepáčili mali hromadu zaujímavých nápadov, víziu, skvelú kameru. Ešte aj to Sálo malo dve-tri dobré scénky. Prasačinec nemá nič. Pôvodne som chcel dať aspoň jednu hviezdu za hudbu, ale bola vykúpená zvyškami mojej trpezlivosti po 100 minútach tristných dialógov a šaškovania medzi kopcami (znovu). Vlastne by ma zaujímal ideálny svet podľa Pasoliniho. Asi by tam ležal s ostatnými veriacimi homosexuálnymi komunistami niekde v jame, sypali by na seba hlinu, podávali si krajec chleba a diskutovali s vrabcami. Ako som už raz písal, ten človek doslova deklasoval vlastné umenie na úroveň toho, čím bol on sám. Chodiaci oxymoron, pre ktorý sú všetci ostatní nacisti. Pozérsky boj proti pokroku. (26.03.2019)

Totální sračka. Člověk se těšil na kontroverzní dílko a nějaký ten sexík s prasaty a ono nic. Místo toho jsem dostal pořádnou nálož nudy, se kterou se rozhodně nešetřilo. Všechno kvůli čemu jsem se na film podíval se odehrává za kamerou. Velmi dlouho jsem neviděl takhle zbytečný film. Naprostý odpad! (28.03.2013)

P.P.P. se vším všudy, (snad jen nahota a sex tu chyběly) což pro mě znamená naprosto nesnesitelný a nekoukatelný zážitek. (11.10.2014)

Ingrid: Nelituj, že je film mimo (záchodovou) mísu, myslím že svůj účel plní stále dobře, tj. je v míse. Zvlášť ten dokonalý konec. "-Tak to nikomu neřekneme". (21.10.2009)

Umenie a´la Pasolini. Zrejme ide o alegorickú kritiku kapitalizmu v Taliansku, ale spôsob filmovej reči je zahalený v neschopnosti vyjadriť svoje myšlienky inak ako kontroverzne. Dve dejové linky sa prelínajú, čas ubieha a na konci sa divák cíti podvedený. (21.03.2018)

Pier Paolo Pasolini a další z jeho řady kontroverzních filmů, které mnoho lidí pobuřuje – mnohdy však naprosto zbytečně. Jeho netradiční styl se mu sice nejspíš nakonec vymstil (v osobním životě), ale i po jeho smrti jsou některé jeho filmy pořád zatracovány. Přitom Vepřinec rozhodně nepatří mezi ty, na které by se museli lidi dívat jen skrze prsty. Ani mě nepřijde, že by šlo zrovna o dvakrát zvrhlý film, zvoleným způsobem natáčení určitě ne, snad jen obsahem, který je zřejmě pro spoustu lidí nepřijatelný. Kanibalismus v první dějové lince je podán důstojnou formou a možnostmi tehdejší doby, triky (gore) sice slabšího rázu, ale vždyť nešlo o horor. No a druhý příběh o mladíkovi co rád navštěvoval prasata? Úchylné, leč stejně nebylo nic vidět, abych režiséra musel odsuzovat, či jej nazývat zvrhlým prasetem. Nebyl by první ani poslední, kdo koketoval s touto situací (zoofilního námětu). Salo to už byla jiná káva. Oba příběhy však především poukazují na „SAMOTU“ obou hlavních hrdinů a jejich tragické konce. Pasolini dokázal vytvořit dobrou atmosféru, kulisy a to všechno (hlavně tedy ten příběh kanibala) i bez zbytečných dialogů. V druhém příběhu mě některé rozhovory trochu vadili a i proto zůstávám u průměrného hodnocení. Nemám rád filozofické kecy...60% (30.12.2015)

Trošku nechápu, jak zrovna tento film může někomu připadat zvrhlý, respektive Pasoliniho za něj označit za zvrhlé prase. Ano, má to typický Pasoliniho zakrytě/alegoricky/přímý konfrontační styl a ta zvrhlost tam samozřejmě trochu je, ale v pozadí, ne přímo. Hodně dobře zpracované dva příběhy, každý z jiného časového období, každý ztvárněný jinak. Jeden klade důraz hlavně na mluvené slovo, další (prakticky němý) na herecký výraz. Jeden zaujme právě vymakaně vymyšlenými a odmluvenými (s perfektním doprovodem všeho ostatního - kulis, herectví) dia a monology a svou, věřím že záměrně, přehnanou realistickou absurdností, ten druhý prostředím. To okolí sopky je úchvatné. Abych trochu parafrázoval Kordusův komentář, neřekenu vám naprosto přesně o čem to vlastně bylo, ale bylo to fajn. (07.05.2012)

Těšil jsem se, že mě Pasolini (jako obvykle) totálně znechutí. Vzhledem k tomu, že o svém díle prohlásil, že tentokrát zašel za hranice únostnosti, vypadalo to docela nadějně. Ale nestalo se. Spíš mě totálně znudil. Údajně je Vepřinec metaforou o úpadku lidské společnosti. Jenže co je za metaforu, když to kluk dělá s prasatama nebo když jiný kluk požírá kvůli hladu lidi? To je možná tak metafora toho, že Pasolinimu začínal pomalu měknout mozek a z výborného režiséra se začínalo stávat úchylné prase. Rozhodně nedoporučuji těm, co by ve Vepřinci chtěli hledat nějakou prasárnu... (11.07.2007)

Sklamanie, bohužiaľ. Keď už vidím názov filmu Vepřinec a meno režiséra Pier Paolo Pasolini, tak som si predstavoval, že by mohlo dojsť aj k nejakej penetrácií medzi ošípanými a úchylnými charaktermi, a ono nič, celé to je vlastne metafora na byrokratické kapitalistické "Prasatá". Nie, že by som bol nejaké zvrhlé zviera a bol zameraný iba na zvrhlosť vo filme, poetika mi vo filmoch nevadí, ale toto mi skutočne nesadlo. Celá snímka je vyslovene poetická záležitosť, ktorá má v sebe dve nelineárne príbehy. Jeden je o chlapíkovy, ktorý sa nachádza v strede nejakej pustiny pravdepodobne v centre nejakej Španielskej vojny. V kraji je hladomor, tak prechádza krajinou a pojedá všetko na čo narazí, aj ľudské mäso. Po čase si poskladá nejakú zbojnícku skupinu a prepadá okolo idúcich ľudí. Druhá je o bohatom mladíkovi, ktorý žije takpovediac v oblakoch, má niečo cez 20 rokov a mal by sa už oženiť, dokonca sa oňho zaujíma jedno dievča ale on chce žiť slobodne kým je mladý. Kým je prvý príbeh bez dialógov, druhý je plný metafyzických a filozofických dialógov, ktoré robia z tejto snímky festivalovú záležitosť, ale ako hovorím, viac som sa nudil ako by ma to bavilo sledovať, uznávam kvality a myšlienky ktoré sa tu nachádzajú ale bohužiaľ, mňa to nezaujalo. (21.11.2015)

Silne kontroverzne dielo rezisera Pasoliniho. Kanibalizmus na zaciatku je uchylaren a hajzlovina na n-tu /nenavidim uchylky/ a potom nastupi priserna nuda. Cudujem sa Jean Pierre Leaud-ovi /Nikto mne nema rad, La Nuit Americaine/ ze do toho vobec siel : 0 % (05.04.2016)

Upraveno v dubnu 2021. Film Vepřinec je protifašistickým pamfletem idealistického marxisty. Pier Paolo Pasolini složil obrazy a své politické prohlášení z poezie, byť už přestala být romantickou, zhrubla a zvulgárněla, sepsal verš bez bílých rukaviček, s pokrytectvím moci se nepáře. Pasolini reaguje na tehdejší dobu, na fašizaci italské pravice i společenské elity a využívá ve svůj prospěch obdobnou situaci z německé společnosti i jeí politické scény, ostatně na to později velice často ve svých filmech narážel Reiner Werner Fassbinder. (Stejně tak se ve stejnou dobu radikalizovala též levice.) Pasolini zůstává věrný svému idealistickému přesvědčení, buržoazii peskuje za její úpadek morální i ideologický, a v návaznosti na to podniká vzpouru ubožáků proti konvencím, odboj mizérie a sociální bídy lidského života proti krutosti autorit moci. Pasolini se nezatěžuje soucitem a bez zábran podniká přímé útoky v úmyslně vulgárnějším verši své poezie, chtěl vyvolat kontroverzi a pečlivě předkládá vášeň a poetické výjevy základních lidských pudů lidského soužití. Rituální obětí Pasoliniho víry je Julian Klotz (zajímavý Jean-Pierre Léaud), syn prominentní německé rodiny v zajetí intimního prokletí. Nezajímá se o slastné hrátky moci, pouze o ty své vlastní. Smutnějším hrdinou Pasoliniho básně je středověký rebel společenských konvencí (pozoruhodný Pierre Clémenti), mladík, překračující pod tlakem chudoby životních podmínek běžnou morální etiku. Moc je neméně krutá, navíc je také pomstychtivá. Důležitou postavou je tu pan Klotz (velmi zajímavý Alberto Lionello), Julianův otec, znepokojený synovým nezájmem o kontrolu finanční a politické moci. Ale Pasolini je politicky nekompromisní. Významnou postavou je také Herdhitze (vynikající Ugo Tognazzi), průmyslník s pochybnou minulostí, Klotzův soupeř i jeho nejvýhodnější spojenec k podpoření výhod vlastních výsostných zájmů. Hlavní ženskou postavou je Ida (zajímavá Anne Wiazemsky), mladá dívka z prominentních německých kruhů, odmítnutá niterně rozechvělým Julianem. Pasoliniho sarkasmus tu dosahuje svého vyvrcholení. K výraznějším postavám patří také Hans Günther (dobrý Marco Ferreri, sám kontroverze vzbuzující režisér), pravá a nepostradatelná, ruka pana Klotze. Z dalších rolí: Julianova stavovsky uvědomělá matička (Margarita Lozano), první druh středověkého rebela proti stavu věcí (Franco Citti), první lidská kořist středověkého rebelanta (Luigi Barbini), či extrémním lidským chováním zaskočenější Maracchione (Ninetto Davoli). Film Vepřinec je nekompromisním politickým manifestem, poezií svérázného romantického básníka marxismu. Je záměrně vulgárnější, zachycuje tím účinněji jádro sporu. Pozoruhodný filmový zážitek! (19.10.2009)

"Zvrhlé", říkají jedni. "Únavné", přidávají další. Nesouhlasím ani s jedním, přesto jen stěží zapřu, že i mě Pasolini velmi zklamal - potvrdilo se mj. nepsané umělecké pravidlo, že velká slova nedělají velký čin. Pier Paolo si mohl stokrát myslet, že vedle nedokončené trilogie smrti je tento počin nejotevřenějším, nicméně Vepřinec není šokující ani v dobovém kontextu, například tématem zčásti podobný Satyricon byl otevřenější. Pokud mám svůj divácký zážitek srovnat s nejproslulejším dílem kontroverzního italského neorealisty, zaujalo mě nanejvýš pár scén, které se navíc vztahovaly pouze ke středověké části filmu (kanibalismus, lidská bezděčnost). Zdejší současnost nemá ani to málo a v podstatě sází na obsazení zde výbornou formu vzbuzujícího Jean-Pierre Léauda, přesněji řečeno na to, že decentně a uzavřeně vypadající francouzský herec, ke všemu ještě proslulý účinkováním v Truffautových promrzlých osobních dramatech, v sobě skrývá nějaké tajemství, okolím stěží přijatelné. Zbytek této poloviny je složen z povětšinou nezajímavých dialogů, které sice v sobě skrývají tu a tam nějakou sympatickou myšlenku (např. v oblasti politiky), nicméně ty jsou řečeny jakoby mimochodem, jako by divák v případě tohoto filmu ani nebyl důležitý (ze všech nešvarů se doporučuji nejvíce obrnit právě proti tomuto, neboť jak jsem deklaroval již v úvodu plus ve starších komentářích, není moc horších věcí než nabobtnalé umělcovo ego). Nejvíce je to vidět na závěru, kdy jsem čekal aspoň maličký obrat směrem vzhůru. V díle coby celku taktéž postrádám i nějakou tu baudelairovskou podrážděnost, které jsem pocítil i já před půldruhým rokem při nahodilém přečtení Květů zla. Opět mi na jazyku sedí dvojslabičné "Saló", jehož explicitní charakter dokázal vyvolat hrůzu i svojí schopností přivlastnit si diváka a dojmu příbuzenství s tím, co Pasoliniho generaci zajímalo asi nejčastěji - realitu s charakterem okoralého chlebu. Na druhou stranu, kdyby se tak Pasolini zachoval, zavražděn by byl zřejmě už tehdy... Vábnička v podobě syntézy obsazení, názvu filmu a osobnosti režiséra byla zdařilá, nicméně o to bolestivější byl pak pád na zem. 40% (09.12.2010)