Je t'aime, je t'aime
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain ResnaisKamera:
Jean BoffetyHudba:
Krzysztof PendereckiHrají:
Claude Rich, Olga Georges-Picot, Irène Tunc, Bernard Fresson, Jean Martin, Alain Robbe-Grillet, Jean-Louis Richard, Marie-Blanche Vergnes, Yvette Etiévant (více)Obsahy(1)
Po neúspěšném pokusu o sebevraždu je ústřední postava tohoto filmu vtažena do experimentu s cestováním v čase, doteď prováděného jen na myších. Dochází však ke komplikacím a Claude tráví ve své minulosti více času, než vědci plánovali... Snímek se pyšní rozmanitou narativní strukturou a zachycením syrové reality na podloží fikce. San Sebastián 1968: cena za nejlepší herecký výkon Claude Richovi. (zdenik)
(více)Recenze (14)
Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. ()
U takových filmů poznávám, že Ony už není, co bývala. Prostě nepřišel ten okamžik prolnutí filmové nadreality s vlastním prožíváním okolního chaosu. Před 15 lety by určitě přišel. Ale Resnais v dobré formě to je, to ještě poznám. ()
Resnaisova sci-fi dráma mi dala poznať, že filmy o cestovaní v čase sú v podstate iba metaforou podstaty myslenia človeka, a to rekapitulácia spomienok, túžba zmeniť minulosť a strach, respektíve túžba z budúcnosti. Človek totiž cestuje v mysli v čase neustále, málokedy premýšľame len nad súčasným okamžikom. Resnais tak naďalej skúma svoju top tému, tému pamäti, tentokrát čisto na osobnej rovine, nie je tu celospoločensky angažovaný. Bohužiaľ nájsť si cestu k hlavnej postave nie je tak jednoduché a je trochu škoda, že film pôsobí nakoniec chladne, našťastie nie v nejakom akademickom či "strojovom" zmysle. 70% ()
Mnohovrstevný - možná až příliš - film, který mne navzdory prostinké zápletce, která je zde stejně jen berličkou, hodně zaujal spoustou svých výpovědí o světě, o čase, o strachu ze smrti, o relativním vnímání času, a samozřejmě i o kočkách. Protože navzdory všem těm lidským myšlenkám je asi nejsilnější scéna o tom, že nejprve Bůh stvořil kočky, a teprve potom lidi jako sluhy koček, a kolik věcí lidé vymysleli pro pohodlí koček. Jinak k formě - 25 minut sledujeme skutečně jakýsi sci-fi příběh o rekrutování kandidáta a o přenosu zpět v čase, aby se nám pak dostalo mozaikovitého příběhu, který si musíme sami skládat, a který je nejednoznačný jako vztah Claudea s Caterine (mimochodem, cat znamená kočka), protože oni sami nevědí, jestli chtějí být spolu, nebo ne, jestli krátce, nebo nadlouho... prostě jako v životě často nevíte, co chcete (a pokud jde o ženy, také nevědí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou...). Pár hlášek, které se mi líbily a vypsal jsem si je: - sebevražda je dobrá pro zdraví, -plazi a měkkýši vládli této zemi, dokud nebyla vynalezena tahle firma, - proč nejsou žádné hodiny při cestování časem, - radši bych tu žil, než byl pohřbený, - tužka je zvenčí červená, ale píše černě, - dnes jsme odpověděli na dopis, který jsme ještě ani nedostali... Asi se budu muset podívat znovu, abych pochytal všechny myšlenky a jinotaje. Jinak je celkově příběh, ačkoliv podaný zvláštním stylem humoru, občas snad až černého, o depresích, onom strachu ze smrti, pocitech marnosti a vlastní zbytečnosti - ale naštěstí je to pojato s určitou nadějí prozření. ()
Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním. ()
Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd.... ()
Tak poďme si umelecky snívať, využívať možnosti filmu. Obludne nesympatický a nudný snímok. Toto je dokonalý príklad intelektuálneho diela, ktorý zaujme akurát tak 1 aj pol človeka. ()
...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. ()
ocenenia : MFF Cannes 1968 - Nominácia na 1. cenu (festival bol predčasne ukončený kvôli masovým protestom mládeže) ()
Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* ()
Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl. ()
Pocitově mi tenhle film připomněl Tarkovského Solaris. ()
Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime ()
Alain Resnais točí neobyčejné filmy s romantickým nádechem, z nichž některé bývají zařazeny i spadají do hodně atraktivních žánrů, jako v tomto případě sci-fi nebo u nejslavnějšího Loni v Marienbadu mystery, ale ve skutečnosti stojí v první řadě na atmosféře volně načrtlého psychologického vztahového dramatu. Zkrátka silně pocitové záležitosti, jejichž síla v případě filmového zážitku výrazně pramení nejen z toho, co se na plátně odehrává, ale z valné části i toho, jaký prožitek jednotlivé obrazy v divákovi vyvolají. Tento osobitý snímek s postavou mladého muže, jenž po prožitku jedné hraniční situace cestuje zhypnotizován porouchaným strojem času (možná reálně, možná jen ve svých představách...) a ve volném sledu se mu promítají mozaikovité útržky z jeho dřívějšího života, jsem si částečně i shodou okolností pustil pozdě večer před spaním, a jak mě svou zvláštní atmosférou a surreálním nádechem stále více pohlcoval, začal na mě působit fascinující sílou, až se mi pomalu chtělo u něj s uvolněným a hřejivým pocitem usnout. V polovině jsem pak napůl usínajíc film i vypl, během spánku zažíval v podobně útržkovité formě různé vlastní snové útržky, jež byly snad i působením prožitku z tohoto filmu skutečně působivé, a měl jsem to štěstí na prostor ráno brzy po probouzení zbytek filmu (s navrácením o pár minut nazpátek) končícího očekávaně tragickým vyvrcholením dosledovat. Tak se mi podařilo po dlouhé době u nějakého filmu prožít vyloženě surrealistický zážitek, jaký jsem neměl od prvního zhlédnutí Lynchova Inland Empire, a dokonce vnímal u toho tu všechny ty silné emoce, které hlavní postava v podání Clauda Riche s ohledem na dění plné zvratů a psychologii prožívá, ale v souvislosti s nimiž si tu hodně diváků stěžuje, že tu vzhledem k relativně odtažitějšímu podání emoce chyběly. * * * * Určitě se rád podívám na snímek znovu, nejlépe příště na jeden zátah, jen nejsem si jist, zda i v jiných hodinách a za jiných okolností může přinést stejně silný zážitek. Zkrátka opravdu hodně pocitový film, jehož prožitek pro mě zčásti výrazně přesahuje dění na plátně (nicméně myslím, že o tom právě surrealismus je) a nedokážu ho plně sdělit slovním vyjádřením. Hodně to na mě působilo, ať už během útržků ve znamení promarněného milostného vztahu, některých čistě poetických výjevů nebo i zajímavě zpracované sci-fi lince s prací vědeckého týmu kolem neobyčejného stroje času. Dokázal jsem být s Reisnaisovým snovým naladěním na jedné vlně a vzhledem k funkčnímu vyplňování vznikající mozaiky jednoho osudu, důsledné návaznosti scén a motivů i promyšlenému závěru vnímám výsledek ze strany pana režiséra jako opravdu pečlivě promyšlenou záležitost. Pouze mě mrzí ta ústřední nevýrazná (pseudo)melodie, která na mě ničím nezapůsobila (a tvoří až nezvyklý protiklad k většinou hodně podmanivým melodiím ve francouzských filmech), stejně jako úplně poslední bizarní záběr na tu bílou myš... já vím, zní to jako maličkost, jenomže právě po takovém zážitku bych si přál nějaký působivý poslední záběr + během závěrečných titulků nějakou podmanivou hudbu, díky čemuž by celý protižek v samotném závěru ještě více ve mě zesilnil a dozníval. Což se ale tady jakoby schválně (a nevím proč) nestalo, přišlo něco, co mi trochu pokazilo dojem a donutilo zatím filmu 5. hvězdičku nevěnovat. [85%] () (méně) (více)