Zuřivost

První část sestříhaná a vyrobená Pierem Pasolinim působí, jak ostatně na začátku uznává sám režisér, značně chaotickým dojmem a dobrat se k podstatě dokumentu je skutečně oříšek. Navíc jeho výpověď je silně ovlivněná radikálně levicovým pohledem na svět a zejména jeho hodnocení Sovětského svazu a "osvobození" sovětských pracujících působí dnes nechtěně směšným dojmem. Při jen minimálně kritickém výběru pramenů by jeho výpověď musela nutně vypadat jinak. Druhá část Giovaniho Guaresche je sice opět politicky tendenční z opačných pozic, ale jako dokument je mnohem celistvější a netrpí natolik lyrizujícím komentářem. Dokument se bohužel vyznačuje nízkou kvalitou materiálu, která nepochybně souvisí se zpracováním starších filmových materiálů. Celkový dojem: 50 %. (26.07.2009)

Na pozadí současnosti pohled, podávaný ZUŘIVOSTÍ, působí v mnoha ohledech až inspirativně. Spíše analytický přístup Gureschiho je v zřejmém protikladu s komunisticky iuzionizujícím patosem Pasoliniho. Aby pohled zejména na levicovou část byl vyvážený, je nutné doplnit, že za životaschopný považoval sovětský model v té době i Washington a že Chruščov, jakkoliv v druhé části dokumentu podrobovaný věcně oprávněné kritice, byl považován za poněkud nevypočitatelný symbol naděje a budoucnosti, ztělesněné v programu XXII. sjezdu KSSS z r. 1961; r. 1962 vyšla z Chruščovova popudu Solženicynova prvotina JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE; Gagarinův vzlet je ostatně jednou z dominant filmu. Na Západě vrcholí vliv italských Togliattiho a francouzských Thorezových komunistů. Doba byla těhotná nadějemi osmašedesátého roku. Velké osobnosti měl ale i Západ: de Gaulle a prezident naděje Kennedy jsou symboly druhé strany. Jakkoliv se oba střihové dokumenty liší, jedno mají společné alespoň v proklamativní rovině: touhu po míru, snahu soutěžit v myšlenkách a tvořivosti, nikoliv ve zbraních a konfrontacích. Skutečnost, jak dnes víme, byla složitější; ale idea konvergence se v praxi posléze prosadila právě před dvaceti lety. Stíny druhé světové války jsou dnes historickou minulostí právě jako celé tragické období evropských dějin 1914-1951. ZUŘIVOST podle mého názoru jasnozřivě zachycuje tuto novou kvalitu dvěma vyváženými alternativními pohledy v jejím stále ještě zárodečném stádiu, jemuž vnějškově dosud dominovaly resentimenty třicátých a čtyřicátých let minulého století. (15.11.2009)

Dva komplexní, avšak velmi odlišné pohledy na vývoj poválečné Evropy, částečně i USA. Do popředí je vyzdvihován především vývoj politický a jeho vliv na utváření tzv. "Nové Evropy". Z obou filmů je patrná silná polemika a ovlivnění vlastním politickým názorem v tom, co je vlastně pro Evropu, respektive svět přínosem, a co naopak negativem. Pasolini tentokrát dal plný průchod své levicové, marxistické orientaci. Jeho film však nepůsobí natolik konzistentně a poutavě, tudíž pro něj bych vymezil pole nějakých necelých 4 hvězd. Na druhé straně antisovětský, antimarxistický a prokapitalistický pohled Giovanniho Guareschiho je mi svým vyzněním mnohem blíže, ale především, jeho film je mnohem ucelenější, zajímavější a celkově přínosnější než ten Pasoliniho. To pro mě bylo celkem překvapením, jelikož jsem se k tomuto snímku dostal přes svého oblíbence Pier Paola a očekával jsem zvláště od něj další precizní záležitost. Ale nenechme se mýlit, ač oba tvůrci směřují jinou cestou, mnohé základní myšlenky jsou jim shodnými. K hlubšímu pochopení snímku je i dobré znát historické souvislosti ve světě a především v Itálii té doby. Obávám se tedy, že díky mým, spíše povrchnějším historicko-politickým znalostem, mi některé detaily, metafory a hlubší smysly mohly uniknout. I tak bych tento dokument jistojistě doporučil dalším, kteří s jeho zhlédnutím snad váhají a i těm, kteří na něj zabrousili jen náhodou. (15.12.2008)

Politika a víra ve velké kulturní a pobožné zemi. (16.07.2009)

Tady jsem trochu na rozpacích. Možná jsem očekával úplně něco jiného. Nejprve bych Levným knihám rád trochu vynadal za dost matoucí zkreslení skutečnosti, neboť jimi vydané DVD se tváří čistě jako výtvor Pasoliniho. Jak velmi překvapivé bylo mé zjištění, že jde o dílo dvou tvůrců, z něhož Guareschiho část se jeví v mnohém znaltelně lepší, než právě Pasoliniho první polovina. Pasolini samozřejmě do své části umístil spoustu zajímavých, trefných a dobrých postřehů, jak v obrazové, tak i v komentované rovině. Jeho půle je však poměrně nesouměrná, roztřesená a rozlítaná. Nedrží to pohromadě, skáče to z kozla na beranici, z louže pod okap, jednou nohou tam, druhou tam. Možná to byl záměr, je z toho trochu cítit jakýsi směr, ale trošku jsem to odzíval. To Guaresciho část je soudržnější, přímočařejší a z pozice příjemce stravitelnější. Hned úvodní obecná část o civilizaci je skvělá. Ovšem, jak mi na Pasoliniho části vadila možná až přílišná (i když i tak tu a tam kritická) benevolence k marx-leninismu), tak mi na Guiaresciho části stejně tak vadil tu a tam až za hranicí snesitelnosti propagandistický a zjedodušující antimarxismus. Guaresci (na rozdíl od Pasoliniho) to mnohdy fakt zjednodušil na fakt, že za všechno mohou bolševici, kapitalisté za nic. Při jeho velebení kolonialismu se mi zvedal kufr. Oba se však dokázali v jistých částech sejít, zanotovat stejnou písničku, potřást si rukama a pak se zase rozejít každý na svou stranu barikády. To jsou nejsvětlejší okamžiky filmu. Z dnešního pohledu docela zajímavý dobový dokument a pohled na mnohé šílené okamžiky půlky dvacátého století, zřejmě nejšílenějšího století v (novodobých) dějinách lidstva. Ano, během sledování filmu se mě zuřivost zmocňovala častěji, než by mi bylo milé. Protože jsem misantrop a nestydím se za to. (12.04.2012)

Připouštím, že se někomu mohou zdát Pasoliniho komentáře (= verše) patetické, subjektivní a levičácké, ale v posledku se jeví oproti Guareschiho názorům na každý pád upřímnější a hlouběji procítěné a promyšlené. A to se v žádném případě nechci pozastavovat nad charaktery obou umělců a osočovat Guareschiho z úmyslné neupřímnosti či falešnosti. Jádro věci tkví v tom, že autor Dona Camilla zprostředkovává své názory bez jasného osvětlení si a přiznání si vlastního ideologického stanoviska (stojícího nejspíše na základech konzervatismu). Proto když mluví o svobodě (emigranti z východního Berlína utíkají přes zeď za "svobodou"), vydává svoje pojetí svobody za objektivní formu svobody pro všechny lidi. A tím se stává stejně neobjektivním "ideologem", jak je vnímán od první chvíle filmu i Pasolini, a nesmíme se ani nechat zmýlit jeho selektivním sarkasmem a nadhledem (k čemu je ironie obrácená jen proti ostatním?). Je tu však jeden podstatný rozdíl - Pasolini se nám k tomu již v úvodu přiznává, reflektuje své ideologické stanovisko a jeho dialog s námi je proto od počátku upřímnější. Stačí nám pak už jen se nechat přesvědčit hloubkou jeho vnímání běhu světa, sice nesporně subjektivně zabarveného, ale tím i bezpochyby lidštějšího a pravdivějšího. (06.10.2013)

tak s týmto si to Pasolini u mňa dosť...pokazil :) .... je až smiešne s akým pátosom dokáže jednostranne predkladať historické udalosti (s tou Maďarskou revolúciou 56 si to u mňa doslova posr...), a v snahe dať svojmu výkladu punc "intelektuálnosti" to zabaliť do nepodarených vlastných veršov, v ktorých sa iba sem tam (najmä v závere jeho časti) blisnú samozrejme aj všeobecne platné a krásne myšlienky... chvalabohu aspoň za druhú časť Guareschiho, ktorá je vytvorená oveľa rezkejšie, sarkastickejšie, vecnejšie a v konečnom dôsledku aj optimistickejšie, bez potreby zaobalovať svoje názory do prílišnej básnickej vaty - Guareschi ju nahradil radšej mnou tak obľúbeným sarkazmom, výsmechom ("keď sa ide moderný človek ženiť, musí si prelistovať katalóg elektrických spotrebičov").... avšak, v niektorých prípadoch sa aj jeho pohľady už zdajú prežité, a niektoré narážky doslova nacistické alebo rasistické (či už verbálne alebo vizuálne) .... z napísaného je asi zrejmé, že druhá časť ma oslovila viac, a to už len preto, že na vyjadrenie pocitov autor nepotreboval do svojho príspevku vsunúť snáď 15 výbuchov atómových bômb ako Pasolini - asi ho to fascinovalo :) a zneužiť krásne Albinoniho Adagio na dosiahnutie empatie :( .... každopádne, ani jeden z pohľadov na "svet" nie je presne ten môj...prvý bol úplne mimo, a druhý miestami zaváňal povýšenectvom, rasizmom, súčasnou neonazi propagandou o "chuderke Európe" balansujúcej medzi znepriateľenými Ruskom a USA, a miestami aj nekorektnosťou (najmä ohľadne kritiky Hirošimy, ktorú považujem - s prepáčením - za záchranu Japoncov.... Nagasaki je už o niečom inom, tam už Američania iba skúšali druhý vyvinutý plutóniový typ bomby, a pre kapituláciu Japonska to snáď tak potrebné nebolo... aj keď hrdosť Japoncov ešte aj po Nagasaki zvažovala doslova boj do posledného muža! keď sa cisár po prvý raz ozval v rádiu, a ohlásil svojmu ľudu potrebu kapitulácie, všetci boli zdesení.... väčšina očakávala boj až do samého konca.... a ešte v tom bol zamontovaný aj Molotov, ktorý akoby odkladaním prijatia japonského veľvyslanca čakal na to, s čím Američania prídu, aj keď vedel že Japonci dostali ultimátum, a aj keď japonský veľvyslanec na neho naliehal a hovoril o dôležitosti každej hodiny... Sovieti boli totiž možní sprostredkovatelia kapitulácie, a pri ich väčšej angažovanosti by si Truman testoval svoje zbrane iba v púšťach USA) .. takže, za Pasoliniho jedna hviezda (červená) a za Guareschiho dve ("nahnedlé")..... .... po dvoch dňoch som si to prečítal, a asi som bol na oboch pánov trošku prísny.... nie, nejdem zvyšovať hodnotenie, ale iba som si uvedomil, že obaja sa svojim spôsobom uvažovania snažili vyjadriť to isté, a síce ako veľmi im záleží na budúcnosti ľudí, ich humanite, mieri.... Pasolini vsadil na vieru v dobro človeka (okrem buržoázie a kapitalistov samozrejme :) ..... Guareschi vsadil skôr na na kritiku človeka, na kritiku jeho primitívneho pachtenia sa za modernosťou, na kritiku jeho "stádovitého rebelantstva" (04.05.2010)

Upraveno v březnu 2021. Zuřivost je pozoruhodným filmovým experimentem rázně probuzené emancipace a sebevědomé svobodomyslnosti rebelujících šedesátých let dvacátého století. Je politickým i sociálním glosářem společnosti a života lidí. a ta nekonečná válečná přítomnost byla stále součástí západní civilizace, což pokládá základní otázku filmového díla. Pier Paolo Pasolini je tady především romantickým básníkem marxismu, a byť si uvědomuje realitu slz a krve té sovětské komunistické víry, zůstává idealistickým snílkem a opěvuje lidovou demokracii jako ten přirozený evoluční vývoj společnosti. S tím souvisí i jeho jásavá poezie nad osvobozováním afrických národů, plamenné požehnání ztrouchnivělosti buržoazie i ceremoniální pompéznosti katolické církve, pláče nad odcizením moderního světa. Válka je pro něj třídním bojem. Novinář Giovanni Guareschi zůstal věren své satirické tradici a s ironickým nadhledem a jízlivým popichováním komentuje pokrytectví urovnávání bolesti druhé světové války, koloniální rozpad je koncem těch starých, zlatých časů aristokratické Evropy. Z pohledu dnešní bláznivé hysterie je v mnohém nekorektní, přesto je jeho sarkasmus často drze výstižný. Je kritický k Američanům, konzumu a sexuálnímu osvobození, a za úhlavního nepřítele člověka viní komunistu a ideály marxismu. Nespokojenost je důsledkem hodnotové prázdnoty spotřební kultury a odcizováním v pohodlí technologického pokroku civilizace, jeho sarkasmus jiskří a popichuje. Zuřivost je zajímavou sondou na život člověka a společnost od konce ničivé války až po dobu vzniku filmu, člověk se zmítá ve změti vášní těch zásadních transformačních procesů. Příjemný nadhled i poetizování. (14.10.2009)

Pasoliniho první část je hodně naivní a trapně patetická. Pravdou je, že na začátku 60. let nikdo nemohl vědět jak to všechno nakonec dopadne, ale levičák Pasolini tepe do všeho západního, konzumního a kapitalistického, aby nakonec pateticky slzel nad smrtí Marylin Monroe, ikony právě toho kapitalistického a konzumního života. Nejlepší je ale báseň o Svobodě. Z té si už tehdy dělal srandu Camus ve svých denících. Naopak Guareschiho část, ač je konzervativnější, (tématy je zde i rodina, a církev), je mnohem přesnější ve svých závěrech. Ironicky nešetří nikoho. Oslavnou báseň na Stalina konfrontuje s ním napáchanými zvěrstvy, v kubánských Barbudos nevidí nic víc, než co nakonec budou (základ pro Castrovu diktaturu) a tak dále a dále. Hodnocení: Pasolini *, Guareschi ****. Průměr ** a půl (10.12.2009)

Fascinujuce. Lyricky pohlad na svetove udalosti z ust jedneho z najkontroverznejsich reziserov vsetkych cias. Osobne nie som fanusickou jeho tvorby, tento film ma vsak donutil rozmyslat, nechal vo mne hlboky dojem. (27.03.2011)

Dobové záběry u obou výborně vybrané i sestříhané, ale v první části mě Pasoliniho levičácké názory vyloženě iritovaly. Najednou z ničeho nic čáry, máry, fuk, je tu Guareschi a ejhle, pohled na svět z opačného konce politické scény. V té chvíli jsem poznal, že obě části filmu k sobě neodmyslitelně patří, a že si nejen při mnoha událostech, např. korunovaci Alžběty, protiřečí, ale vzájemně se i doplňují, a tím získala u mě Pasoliniho část na ceně a dost jsem se bavil. Kdybych hodnotil každého zvlášť, tak by to bylo P ***, G ****, ale celkem je to *****. Ještě při sledování dokumentu jsem si vzpomněl na slogan nejmenovaného pivovaru "Svět se zbláznil". (16.07.2012)

Typické úsilí a rozmach revolučního pohledu šedesátých let. Nevyrovnané, ale soudržné.(max.70%) (20.01.2023)

Skvělé jako všechno co Pasolini natočil. (20.09.2007)