Mélo

"Film" je přiznaně divadelní i reflektovaně m(é)lodramatický, filmového je v něm proto vskutku máloco - zejm. nadvláda textu jako na divadle. Díky typicky dramatické asymetrii textu/ rozhovorů nad reálně zpodobněnými událostmi "film" trpí i typicky dramatickým neduhem, kvůli němuž máme radši filmy než dramata - lidé zkrátka v 99% případů, na rozdíl od divadelních prken, nemluví v dlouhých monolozích, navíc gramaticky správných a se zajímavou či důležitou pointou. Proto je identifikace diváka s životností postav ztížena, což ale nemůžeme vytýkat Resnaisovi, nýbrž uměleckému žánru. Jinak je v tomto dramatu i několik námětů k zamyšlení - např. o klasické hudbě, která je většinou pojímaná jako okno do duše, do lepšího světa atp., zatímco zde byly všechny situace, při nichž postavy reprodukovaly hudbu, místem neupřímných motivací a hudba byla prostředkem zakrývajícím postranní úmysly. Zajímavé je také sledovat v rámci dialogů postav jakýsi "přerod kvantity v kvalitu", kdy po celou dobu na první pohled obapolně náklonného rozhovoru vybuchnou opačné city. Subjektivně jsem svolil namísto tří hvězd čtyři právě proto, že souhlasím s garmonem co se týče Resnaisovi filmové nepříčetnosti - proto jsem byl snímkem příjemně překvapen, zvláště pomyslím-li, že příštím autorovým kusem bude "Chci domů!", z něhož se vzpamatovávám dodnes... (08.02.2015)

Tady v tom už Resnais není filmový - je to televizní, nebo divadelní; (je to divadelní stylizace, ve skutečnosti ale studiová z nouze ctnost)... Z hlediska Resnaise chápaného jako světového tvůrce je to průser: utahané, vyčerpané. Redukce. Herci jsou extrémně nesympatičtí - výjimkou je sošná Ardant - má tam "pani, nesu vám psani", ale vstoupí a je tam Herečka. Sabine Azéma je totální hysterka - celé je to na ní založené - na těch záchvěvech hysterie, na té LŽI. Bavil se tím Resnais, nebo byl už tehdy senilní? Co se týče jejího "výkonu" (hraje především samu sebe, jako ve všech ostatních filmech, které jsem s ní kdy viděl), je na co se dívat - je to psané pro ni. Občas ale probleskne jak špatná je herečka - gesta, mimika... Téma Mélo není špatné - kdo to nezažil, neví - to váhání "za kým jít"... V tomhle ohledu ale dávám přednost Zulawského Posedlosti - tam o Něco aspoň jde... Nicméně zatím jeden z "nejlepších" Resnaisů po konci jeho filmařské příčetnosti někde okolo Prozřetelnosti - Mélo je už provinční, ale aspoň neuráží. Napadá mě: nezkoušel napodobovat Fassbindera? - odpovídá tomu pokleslost, nefilmovost (Hořké slzy Petry von K. se taky úúúmorně táááhnou) i vedení herců - ale - Francouzi nemají nikdy ten punkovej šmrnc. Jeden záběr mě na tom hodně dostal: když Pierrot vypráví o své ženě, sveze se kamera pomalilinku do úplné tmy. (14.06.2012)

Snad za ty kotouly. :-)))) (20.11.2009)

Tento film se jistě každého dotkne velmi rozdílně. Vztáhnu to celé úplně k sobě, objektivně tento film zhodnotit je nad mé síly. 3 hlavní postavy: manželský pár a přítel manžela ze školy jsou všichni z hudební oblasti. Nejvíc pozornosti na sebe strhne hl. hrdinka Romaine. Je to hysterická, manipulativní osobnost, která se rozhodne svést přítele svého muže - narazí na člověka, který manipuluje citovým vydíráním. Cvičí jeden s druhým. Když Romaine rozehrávala své hysterické výstupy, fakt jsem při pohledu na to trpěla. Míra, s jakou jsou některé scény snášela, je přímo závislá na míře, s níž jsem schopná být byť jen pasivně účastna takových výstupů (a ta se limitně blíží nule). V poslední čtvrtině filmu, již bez Romaine a pouze s dvěma ostatními mužskými představiteli se atmosféra velmi uvolnila a k filmu jsem získala pozitivní vztah. Za zmínku stojí perfektní kostýmy - dobová móda z roku 1926, šatičky a pláště jak ze žurnálu. Prostě francouzská móda par excellence. Shrnutí: výborně vykreslené citové postavy, sledovat však jejich falešnou hru není procházka růžovou zahradou. (21.11.2009)