Hříšní lidé města pražského

Slabší začátek kultovního seriálu. Trochu je znát to zákulisí, kdy se ještě na začátku nevědělo, kolik dílů nakonec vznikne a zda první příběhy budou mít dostatečný úspěch na vytvoření celého seriálu. Jiří Sequens měl sice za sebou jeden ze svých filmařských vrcholů (Atentát, 1964), ale v pilotním dílu Hříšních lidí cítím spíše poznamenání jeho televizními prácemi z počátku 60. let, kdy se točilo vzhledem k dosavadné technice ještě jiným způsobem. Přísaha taky připomíná styl televizní inscenace a pár míst (samotný úvod v kanceláři i prohlídka páchnoucího bytu) působí až zbytečně zdlouhavě. Stejně tak v rámci celku hodně pestrá hudba Zdeňka Lišky se v prvních dílech odvíjí přibližně v přibližně vždycky stejném aranžmá zvonkohry a dokonce uslyšíme (uprostřed 2. a 4. dílu) jako výplň i samotnou znělku. Je to dobřá podívaná, to ano, seznámení s ústředními postavami taky, ale v porovnání s veškerými ostatními díly zůstává pro mne nejslabší a i ten příběh přinese spíše průměrný případ s podivnou závěrečnou pointou. (07.09.2018)

,,Zvláštní vydání... popsat dvě stránky, aby se nakonec člověk stejně nic nedověděl – tomu se říká velkej kumšt!" Většinu dílů Hříšních lidí mám spojených s nějakým konkrétním hercem v hlavní epizodní roli, zde tomu tak výjimečně není... O to víc si s odstupem času užívám skvostně zahrané, leč obsahově méně výrazné roličky. Josef Beyl jako taxikář-svědek u výslechu, Zdeněk Řehoř v roli soudního úředníčka, mladý akční Jiří Zahajský v uniformě, ale třeba i hospodskou Mařku v podání Luby Skořepové. Poprvé se objevuje taky Gustav Nezval, opomíjený to protagonista tohoto kultovního seriálu, v němž sehrál menší, ale v rámci vyšetřování pokaždé důležitou postavu policejního lékaře, jehož zjištění mnohdy určí lépe směr pátrání. Taky sehnali pěkná individua pro ty dva exotické vrahy :o). (07.09.2018)

,,Člověk přišel na svět, aby zemřel..." Pikantně morbídní romantický příběh s postavou rafinované dámy. Veliký podíl na atmosféře má hudební zvonkohra Zdeňka Lišky, krásně vyznívající zejména ve dvou dlouhých scénách připomínajících styl němých filmů. Poprvé když inspektor sleduje svůdnou Lady Macbeth na projíždce ulicemi, končící milostní schůzkou s novou obětí, podruhé v ještě hezčí scéně na závěr, když za svou paničkou přicházejí do sanatoria najednou všichni její bývalí milenci s kytkou v ruce (aniž by se vlastně znali). No jasně, láska je někdy prevít a nemusí jí zničit ani zločin, dokonce jak vidíme, ani pokus milovaného o vraždu milujícího :). Nádherná kombinace kriminálního příběhu s filmovou poezií! . . . PS: Milovníci jiného Sequensova krimi seriálu si nemůžou nevzpomenout na hezké navázání v jednom z případů mjr. Zemana Dáma s erbem s takřka stejný pohledem okouzlující Květy Fialové k závěru. (07.09.2018)

Daktyloskopie a kriminalistika v Praze ve velkém nebezpečí světového dosahu... Myslím, že tenhle úžasně minimalistický díl ocení vedle profesionálních odborníků spíš pokročilí diváci, kteří už zažili ve filmech (třeba i díky seriálu Dobrodružství kriminalistky) více setkání kolem kriminalistických metod technického charakteru. Ostatní se zřejmě budou chvílemi nudit a nepochopí tu krásnou absurditu bouřlivé tajné porady. Jako kdysi dávno při prvním zhlédnutí já... Řekl bych, že tahle porada je typickou "revoluční" či kritickou scénou čs. kinematografie 60. let, kde se otřásejí na pozadí společenského (zde spíše vědeckého) problému lidské charaktery. Třeba to přehnané vlastenectví, že na objevu daktyloskopii měl z biologického hlediska zásluhu i sám Purkyně!! ... Skvělý námět vycházející ze skutečného případu, nádherně rozjímavé retrospektivní vyprávění Jiřího Sováka v roli kasaře, který svým činem málem otřásl jeden ze základů kriminalistické vědy.                                                  *Pro zajímavost: Historie daktyloskopie v Čechách a skutečný případ popsán v rozsáhlém článku M. Dlouhého: https://technet.idnes.cz/stoleti-cetnicke-kriminalistiky-michal-dlouhy-1850-1945-daktyloskopie-1fo-/vojenstvi.aspx?c=A140319_131541_vojenstvi_kuz (07.09.2018)

,,Já mám tak rád ty neznámé pachatele..." Případ Černých rukavic připomíná obsahem dvě proslulé temné "Kalašovky" a nepatřil nikdy k mým oblíbeným dílům tohohle seriálu. Nicméně s odstupem času zjišťuju, jak zde zmizeli při sledování deprimující pocity z příběhu o psychopatickém vrahovi a místo toho si užívám (v naprostém kontrastu k případu) docela svérazný humor vyšetřovatelů. Vynikající Vladimír Menšík a Josef Vinklář jako vzájemně konkurenční policisti ze dvou různých rajónů! Krásně originální je taky scéna, kdy rada Vacátko vysvětluje kolegům u kulečníku graficky na tabuli možní principy vyvíjení případu. Jako celek ve spojení s hudbou Zdeňka Lišky, převažně ve stylu pohřební hudby se sólem na křídlovku, hotová symfonie!                                                                                                                                                                // PS - Spoiler! Zdejší galerie nabídla nejen celou tvář protagonisty vraha (foto č.5), jak ho ve filmu neuvidíme, ale hned pod tím (foto č.6) pro mne další překvapení v rámci děje a sice, že vrah byl tím nenápadním rybářem, se kterým se četníci již znali z kontroly rybářských lístků, což mi během filmu ani při opakovaném zhlédnutí nedošlo. (07.09.2018)

,,Náhoda je mocná věc. V kriminalistice se s náhodou nežertuje. Bez náhody nedokážete nic. Bez náhody se neoženíte, pánové... Náhoda není náhoda. Zvláštní náhoda by byla, kdyby některý z vás potkal kasaře a jako náhodou by se ho zeptal, kde byl..., on by řekl, že nikde a spod kabátu by mu vypadl hasák!" Případ kolem drogové smrti mne až tolik nezaujal, stejně jako nevýrazný pokus o kritiku bohaté mládeže ze zámečku, takže to vyvažuje alespoň proces pátrání včetně filozofických dialogů trojce Marvan – Vinklář – Bláha naprosto sednoucí. Tentokrát je případ plný spíše těch náhod, než uvažování... což platí vlastně i o oném pokusu dopadnout pachatele a následním konci. Jiřímu Markovi se motiv náhody musel hodně líbit, když stejné filozofování včetně závěrečného výroku "náhoda je koneckonců Bůh" použil později i do svého románu Můj strýc Odysseus. (07.09.2018)

Co si z této detektivky možno odnést? Mimo jiné zajímavou (i když možná nenápadnou) konfrontaci dvou zcela odlišných hříchů mládeže. V úvodě je otcem fyzicky zmlácen inspektorův syn proto, že propadá z latiny a místo učení si čte knížky o táboření a námořníctví. Na závěr ten samý inspektor stojí tváří tvář před dvěma klukama, jen o něco staršíma než jeho syn, kteří právě jdou "pouze" (bez jakéhokoliv fyzického trestu) na několik let do vězení za surovou vraždu. Hnedka dvoustranné zamyšlení, když beru v potaz, jak ony poznatky o táboření pomohly policistům k vypátrání záhadného případu. Sice jsem nikdy zdaleka ve škole nepropadal ani nezažil podobné scény jako Bouše mladší, ale pamatuju si, když jsem jednou dostal jednu trojku na vysvědčení a s hrozným pocitem myslel, že nic horšího by se stát nemohlo. Taky jsem tenkrát netušil, že časem sám můžu být docela hrdý na to, že místo učení jsem během studia na gymplu přečetl například spoustu jiných knížek a nepromarnil čas třeba toulání se s nějakou tou pochybnou partou. Seriál o "Hříšních lidech" patří k těm, které jsem po večerech už tenkrát v pubertě sledoval a doposud se k nim pravidelně vracím a není to pouze z nostalgie. Nespochybnitelné kvality a přínos zhlédávám také v tom, že skoro pokaždé v těch příbězích najdu nějaký další, nový přínos. (15.09.2018)

,,Když už děláte dobrý skutek, tak to dotáhněte až do konce." ... aneb jak jedna defraudace donutila spolupracovat dva velké konkurenty :). Naprostá oddechovka v rámci Hříšních lidí města pražského. Už jen ten groteskně laděný začátek sháňky obchodníků po zmizelém klientovi nebo závěrečný dialog Vacátka se Sepekowskim ve věznici, který obrovský nadhled v tématu hospodařské kriminality v rámci celého dílu jen podtrhuje. Zde (a nejen zde) mi Jiří Marek připomíná svým rukopisem styl Karla Čapka, ale vůbec to v hříšňáckých povídkách není na škodu. Jelikož se zde hodně cestuje z Prahy na severní Slovensko do Tater, i do Itálie, v tomto směru z tohoto ze všech dílů číší televizní původ asi nejvíc, protože štáb reálně nevycestoval ani do těch Tater a vystačil si s dokumentárními záběry a pohlednicemi. Přesto za doprovodu hudby Zdeňka Lišky kouzelné. Barový šanson Maruko v podání jedinečné Judity Čeřovské patří k nezapomenutelným uměleckým momentům tohoto seriálu. Nadchl také Ilja Racek, který si střihl roličku svědka koukajícím neustále po odměnách za poskytnuté informace a dokázal, jak se ze sotva tříminutového výstupu dá vytěžit maximum. A samozřejmě Jana Hlaváčová se svou bravurní slovenčinou. (15.09.2018)

Jeden z vrcholů kultovního seriálu. Napínavý případ s téměř patologickým rozplétáním psychologie přítomných lidí, vztahů i sociálních kontextů. Možných pachatelů celá řada, ale nesedí žádný, rovněž způsob provedení zločinu je i pro takové zkušené pány ze čtyřky přímo záhadou. Atmosféru nezkazí ani ty úsměvné "akční" momenty (třeba když bránící se inspektor Bouše rychle prochodí střechou až seskočí s pistolí dolu, a při tom mu vůbec nespadnou ty křehké skleněné brýle)... a pak to hororové překvapení na závěr. Nemožno opomenout ani orientálně laděnou hudbu Zdeňka Lišky, u které se mi pak vybaví nejen škeřící se trpajslík Hyneček, ale i osudná budova s dnes již raritní léčebnou procedurou - sluneční lázně. A hlavní hvězdou tohoto dílu není pro mě Brzobohatý, ale Robert Vrchota (lázeňský ředitel Šulc). (15.09.2018)

,,Koukni na sebe, zřicenino... Oba jste opilí. A proč? Protože jste ve srabu. Všecko je ve srabu! Ale to je dobře. Nebýt ve srabu i ten Hrdlička, co mu patří ten pohřební ústav, nemáme kde si udělat grog." Tenhle případ nepatří ani tak radovi Vacátkovi a jeho inspektorům (objevují se zde až ke konci příběhu), ale především trojce pražských individuí, z nichž si nejvíc svou roli užívá v ojedinělém výkonu zejména Stanislav Fišer ("teolog" Robertek). Za mne další vrchol Sequensova seriálu... Úžasný díl ve stylu černé hororové komedie, který by v podstatě obstál i sám o sobě jako jeden z dalších originálních kousků naší kinematografie zlatých šedesátých. Poměrně netypické je pojetí pražského podsvětí, plné absurdního humoru vycházejícího z notorického alkoholismu i špatné doby hospodařské krizy. K tomu nádherně morbídní songy v podání Věry Nerušilové a zejména ten šanson-protestsong Josefa Zímy (Ruka zákona), za jaký by se určitě nemusel stydět ani Daniel Landa :o). Nutno vidět, tohle dobrodružství s ukradenou mrtvolou a neočekávaným zvratem se vám jen tak z hlavy nevypaří. :-) (25.09.2018)

"Ta hra už je nad moje síly..." A do třetice naprostá špička! Přesně načasované drama, měnící se v prvním momentu setkání inspektora s podivným železničářem na dusivý psychohoror. Pan Mrázek v podání vynikajícího Františka Filipovského je v tomto zpracování Markovy povídky něco mnohem víc, než pouhý inspektor zajímající se o tři roky nevyřešenou vraždu. Coby záhadný pán s buřinkou a dýmkou na nádraží zde ztělesňuje hříšné svědomí železničáře, na jehož zločin se sice nepřišlo, ale jež ho stejně poznamenal. Za doprovodu gradující dramatické hudby Zdeňka Lišky a vizuálu, kde velkou roli hraje vedle křivého kabátu a vzhledu železničáře i všudepřítomný dým, opět skvostný filmový zážitek! Byť mi tohle deprimující sledování vraha s mrazivým koncem poprvé přineslo málem noční můru a dodnes při sledování vyvoláva hrůzu, vzhledem ke zpracování i s myšlenkou a v rámci žánru jednoznačně uděuji plnou palbu. (25.09.2018)

,,Zkuste sežvýkat celý pas. Stačilo mu sníst listy se záznamy o jeho příjezdech a odjezdech. Teď mu nedokážou, kolikrát tam byl. Dokážou mu jenom jeden pokus prodat státní tajemství. Jenom jeden!" Mohl být to další úplně dokonalý díl, kdyby zde tvůrci z knižní předlohy nevypustili k závěru podstatné vysvětlení, proč a jakým geniálně nenápadným způsobem Filous tyhle zločiny prováděl, jak se dostával k tajným materiálům a pravidelně je dovedl krást z přísně zamčeného trezoru. To zde všechno jaksi chybí a samotný díl působí jako podivně useknutý výsek z nedokončeného filmu. Sám jsem pointu a děj tohoto případu pochopil, až když jsem si přečetl Markovu knižní povídku. Jinak to, co zde uvidíme, je natočeno stejně skvělé, ať už jde o herecké výkony (výborný Řanda, Neumann, Holý, Ráž,...) nebo atmosféra laděná za doprovodu kankánu místy do grotesky, poprvé v momentu návštěvy velkého baletního varieté, podruhé během honičky utíkajícího špiona na vrchol věže. Pak samozřejmě nezapomenutelná scéna s Ivankou Devátou, telefonující kolem záležitosti ztráty kabelky, ve společnosti dvou inspektorů, kteří se nikdy nedohodnou. ,,Nějaká kabelka se tady našla... a jak vypadala ta vaše? ... Počkejte, jak vypadala ta druhá?!" :-) (25.09.2018)