Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
| SF Studios | Personu musíte prežiť, ten film nie je jednoduchý na pozeranie a možno tam je ten môj subjektívny kameň úrazu, prečo pre mňa film nezarenozoval. Dej to v podstate nemá a divák je len hodený do situácie a má sledovať, čo sa deje, pričom sa mu jediná vec vôbec nevysvetlí. Je to krásne natočené, má to vynikajúcu kameru a strih, ale nemal som radosť to sledovať. Skôr som iba čakal, čo sa bude diať potom, ale ono sa ako keby nič nestalo. Možno jeden z filmov, na ktoré potrebujem dospieť. Viac TU. | Hodnotenie: 6/10 | ()
Působivá psychologická studie dvou na první pohled tak rozdílných žen, mlčenlivé herečky(Liv Ullman) a upovídané ošetřovatelky (Bibi Andersson), které toho nakonec mají společného více,než by se zdálo... Snové scény, hororové ladění, skrytá symbolika...prostě typický Bergman. Když k tomu připočteme skvělé herecké výkony(co dokáže Liv Ullman zahrát jen svou tváří a ten její úsměv, to je něco neuvěřitelného) a pár nezapomenutelných scén - např. strhující monolog Bibi Andersson o události na pláži, vyjde nám další mistrovský Bergmanův film, který se rozhodně vyplatí vidět vícekrát. P.S. Bergman není žádná nuda, ale génius! Tohle není žádný intelektuální postoj,ale holý fakt! ()
Bylo to takové nějaké nemastné neslané, ale kvalitu tenhle film určitě má. Jen mi přímo tenhle snímek úplně nesedl, mám radši od Bergmana jiné. Moje hodnocení: 70% ()
Neskutečná hra s divákem na velmi malém prostoru. Víceméně je divák nucen skoro celou dobu sledovat dvě herečky a jejich tváře a přitom film není stereotypní. Režie je zde hodně znatelná a dává filmu jasnou formu, jejíž obsah je dosti diskutabilní. Ale každý si v tom určitě něco najde. *** Ve zkratce: Čemu se směješ? Ty to máš jednoduché... ()
Film u kterého se skutečně vyplatí pozorně sledovat každý obraz. ()
Je malo reziserov, ktorych tvorba dokaze udrzat moju pozornost od prvej sekundy az do sameho konca. Snad netreba ani zdoraznovat, ze jednym z nich je Bergman. Film sleduje postupne do bizarnych rovin sa dostavajuci vztah dvoch zien, v jednej z hlavnych uloh uzasna Liv Ullman, ktora cely cas takmer neprehovori, a predsa hereckym vykonom strci do vrecka hocijaku inu herecku. ()
Nerozumiem tomu, ľudia. Vy, čo to tu s obdivom a úžasom ospevujete a radostne napaľujete plné bomby, tu spomínate napríklad herecké výkony oboch hlavných aktériek. Okej, beriem, obe to zahrali super. Tiež musím pochváliť prácu so scénou, niektoré zábery mali ozaj čosi do seba. Ale vážne rozumiem, o čom vravíte, keď spomínate skvelého filozofického hĺbavého génia Bergmana alebo akési jeho tajomné svety a atmosféru, či priepasti našich duší. Keď prechádzam týmito duchaplnými komentármi, ozaj sa cítim ako niekde v inom svete - toľko hĺbavých mozgov a stvorení, koľko sa ich nazbieralo tu, človek len tak niekde nestretne. Pardon, ale mám pocit, že niektorí ste tu hĺbili ozaj hlboko... ale do hoven. Ak je to ozaj tak dobrý film, ako niektorí tvrdíte, skúste nabudúce presne pomenovať, čo je na ňom tak skvelé. Lebo aj keď som veľmi chcel na tom filme nájsť niečo dobré, v týchto komentároch som skutočne nenarazil na nič, čo by mi pomohlo pri hľadaní tej (asi veľmi veľmi) skrytej kvality tohto filmu. Čítam tu tiež o tom, ako Bergman využíva pre tvorbu svojich filmov prúd vedomia. Prečo? A na čo? Prečo je potrebné, aby tento podľa mňa chaotický a nesúrodý prúd svojich pobláznených myšlienok prezentoval ako film? Takéto prúdy si predsa každý môže odložiť pre príležitosť sedenia v hospode pri pive alebo ešte lepšie - na skoré ranné hodiny, kedy sa z polomŕtvej papule môžu valiť spolu s natrávenými zvyškami jedla. Grcka ako grcka. ()
Pokud umělec prodělal těžkou nemoc, která mu vysála mnoho sil a není divu, že právě proto trpí i tvůrčí krizí, neměl by tuto "tvůrčí krizi" znásilńovat tím, že se ji za každou cenu snaží zviditelnit. Co z takového násilného pokusu, a navíc od mistra, který i když je zdravý a nemá tvůrčí krizi, ulétá často (mimo mísu) na té jeho věčné a neodbytné "analýze ženské duše", je nasnadě: např. se vezmou dvě herečky, jedna bývalá a druhá současná mistrova partnerka v reálu (tzn. mistr zná dokonale jejich duše!), ta první odmítne mluvit (to je přece velmi zajímavé, novátorské, niterné a navíc netřeba scénáře - stačí úsměvy, grimasy, změna polohy apod.) a ta druhá mele a mele o všedních banalitách a nesmyslech, až z těch všech jejích plků nakonec zbyde jen bla-bla-bla. Nakonec obě prolnou do jedné "persony" - že by podle mistra měly v konečném efektu všechny ženy stejnou rozervanou a složitou duši? To celé opět podáno formou, na kterou má Bergman patent=NUDA, rozkládající diváka na atomy! ...Samozřejmě opět velké umění kosmických rozměrů - ale jedině pro mentály a papouškovače, at´ už ty oficální(=filmové"odborníky") nebo ty neoficiální (=diváky-"odborníky"). ...Kolikrát (např. za rok) si tito "odborníci" takovýhle "poklad světového kina" pustí, by bylo jistě zajímavé vědět, ale myslím, že si to dokážeme správně domyslet. ...Já osobně tedy nemíním utonout v tom přehlubokém bahně Bergmanových ženských duší! ()
Další Bergmanova zžíravá exkurze do hlubin lidských (v tomto případě ženských) duší. Mírně psychotické, ale zajímavé. Co ale nepovažuji za zajímavé jsou artová cingrlátka; s těmi většinou nejsem moc velký kamarád. Jak by mi bohatě stačily ty monology! Kompozice s výkladem pochopení 100+1 akorát rušily a snižovaly hodnocení. Tento Bergman je těžký filmový kalibr jen pro velmi vnímavé jedince či zanícené artofily. ()
Znáte ten pocit, kdy se bojíte toho, co přinesou další vteřiny, ale nedokážete to zastavit, ačkoliv máte možnost? Persona mě fascinuje a děsí zároveň a Bergman se pro mě stal po shlédnutí jediného filmu démonem. Poklona, přijdu zas. ()
Úchvatný film, který stojí především na famozním výkonu obou překrásných hereček. Bergmanovi se podařilo skvěle vystihnout složitou ženskou povahu, protože při sledování Persony jsem byl stejně zmatený, jako jsem každý den při kontaktu s něžným pohlavím. ()
Pozoruhodný film, který na mě zapůsobil. Liv Ullmann se mi tu líbila více než Bibi Andersson..třeba to bylo tím, že tak moc nemluvila. Některé scény byly ale skutečné "psycho".. ()
Jedno z komorních Bergmanových dramat, které se navíc zabývá ženskou duší... a tím si mě získalo na celé čáře, a to ani nemluvím o způsobu zpracování, jehož třešničkou je jisto jistě úplně poslední scéna... ()
...jen takový malý comment: ty ženský jsou úžasný- ty obrazy jsou nezapomenutelné... ale je tam toliko tajemství a tolik jejich interpretací... že jedna jediná nit, která by to sešila v jeden nezapomenutelný film, se někde v půlce zašmodrchala a poté přetrhla a už se nešlo ničeho dopátrat - snad jen domýšlet... snad na vícero shlédnutí a ve větších rozestupech... ()
Omlouvám se za své barbarství, ale tohle bylo pro mne až moc nestravitelné. Co bych hodnotil na tomlhle snímku kladně je snad jen to, že má celkem snesitelnou stopáž, že se dá v několika hluchých místech přetočit a sympatickou Bibi Andersson. Zbytek je přesně to, co si představuju pod pojmem Bergman. ()
Ste vadní? Nie? Ste. ()
Přestože rozumím tomu, co chtěl autor o ženách vyjádřit, nechytlo mě to. Asi proto, že ženám nerozumím. ()
LFŠ 2018, Film 22: Filozofující blábolení o smyslu života s dvěma sexy švédskejma kočkama. Jestli bych chtěl nějaký film vidět jako porno-remake, byla by to Persona. Obzvlášť tu scénu na pláži (zde pouze popsanou), to by bylo přímo na AVN Award. ()
Po dlhom čase film, pri ktorom bolo treba pátrať po zdrojoch ozrejmujúcich jeho vysvetlenie. Po ďalších zhliadnutiach môžem prehlásiť, že sa jedná o veľmi osobný film režiséra. Ako ináč si vysvetliť úvodné zábery či predel v strede, alebo dokonca záverečný päťsekundový pozdrav rejžu za kamerou? Bergman bol pred natáčaním čerstvo po prekonaní choroby, ktorá ho mohla stáť život. Chcel sa s tým akosi vyrovnať, podeliť, preto niečo šupol do snímky. Persona sa javí po prvom pozretí ako komplikovaný, ba až nepreniknuteľný film. Jej tajomstvá sú šikovne zabalené a je len na divákovi čo dokáže pochytiť a vychutnať. Bergman, starý sukničkár, obsadil do rolí ženy, s ktorými mal vo svojom živote pomer. Bibi Andersson bejvalka, Liv Ullmann budúca bývalá. Sranda, že Bibi mu na ponuku kývla. Kdesi som čítal, že s Liv boli dobré priateľky, tak najskôr preto. Persona - to je odhalenie citu i lásky vo vnímaní Bergmana, na ktoré vo filme použil dve ženy. Jedna reprezentuje vnútro, druhá zovňajšok, do ktorého sa práve zamiloval. Chce nás presvedčiť o tom, ako sú si obe podobné a že keď odchádzame zo vzťahu do vzťahu, istý prienik túžob, ktoré hľadáme v novom vzťahu, v tomto prípade značný, zostáva. Obe predstaviteľky však bojujú s odvekým poslaním ženy, matky. Nevedia prijať dieťa. Sú herečkou vo svete, v ktorom nosíme masky, aby sme to vedeli vystáť. Sú ošetrovateľkou, aby sme si vždy po tom čo nás svet prefacká, vedeli ošetriť rany a pocítiť ako sa nám narovnáva duša. Bergman týmto dielom opäť ukázal ako geniálne pracoval s filmovou rečou. Záber na chlapca pred obrazovkou kde sa nám prelínajú tváre dvoch hlavných protagonistiek je ikonický v dejinách kinematografie. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
Tohle je čtvrtý film od Bergmana, na který jsem se podíval. Scény z Manželského Života byly prvním a já byl uhranut tou prokreslenou psychologií a hloubkovou sondou do dynamiky jednoho vztahu. Další jeho filmy však podobných kvalit nedocílily. Persona je nuda k posrání. Pocitově je to pro mě odpadní záležitost, ale nějaké formální kvality obrazu, herectví a námět lze ocenit. Problém tkví ve zpracování onoho námětu - v ději - v tom, co se odehrává a hlavně jak se to odehrává: Divadelní herečka Elisabeth si uvědomí, že nikde není sama sebou. Na jevišti hraje role stejně jako mimo jeviště (role kolegyně, role přítelkyně...zkrátka sociální role, všichni to známe). Všechno se jí zdá tedy falešné. Na tomhle je to celé postavené. Namísto toho, aby Bergman nechal postavu řešit tento svůj tíživý struggle tak, že Elisabeth začne bojovat proti konvencím, bouřit se očekáváním, narušovat dynamiku zaběhlou různých vztahů (proto je Americká Krása tak příjemný a zábavný film), tak Elisabeth začne jen zarytě mlčet, čímž jaksi odmítá dále hrát jakékoliv role a chce takto hledat cestu k sobě sama. Takto se tvůrce střelil do nohy. Z mlčení totiž neplyne nic moc divácky zajímavého. Tato postava je navíc jedna z dvou hlavních, tudíž se problém tohoto tvůrčího selhání ještě násobí. Druhou postavou je ošetřovatelka Alma (Elisabeth však není nemocná, je jen umíněná), která naopak ráda povídá a zdá se býti bezprostřední. Jenže se později ukáže, že Alma se Elusabeth svěřovana proto, že jí lichotilo, že jí naslouchá slavná herečka i proto, že si myslela, že její tajemství budou mlčící Elisabeth uchovány. Když však nahlédla do jejího dopisu a přečetla si, jak jsou její tajemství vyzrazena, byla její důvěra otřesena. Následují otravné pasáže, kde si to ty dvě krávy navzájem vyčítají. Zcela nezajímavý a vyumělkovaný konflikt. Bergman věru trpěl tvůrčí krizí (jak je psáno v popisku filmu) anebo je holt tohle jeho standard... Každopádně se v průběhu filmu ukazuje, že tyto dvě postavy si nejsou tak nepodobné. Alma rovněž pociťuje tíži sociálních rolí. Později si ve svém odporném afektu zoufá: "Nech mě být. Jsem chladná, prohnilá a lhostejná. Všechno je jen lež a faleš." Ke konci se to obsahově začne rozpadat ještě více. Bergamn si vytahuje, co se mu hodí (Elisabethin manžel), aby vykreslil to, co mi bylo jasné už od půlky - a v samotném závěru nechává složit tváře svých dvou protagonistek vdo jedný, protože obě pociťují stejnou tíži - chápeme. Problém je v tom, že Bergman mě se vší svou genialitou nijak nestrhl. Zůstal jsem tedy apatický vůči jeho postavám - i jejich tíži: Proto obě postavy tedy odsuzuji jako přecitlivělé krávy, co řeší blbosti a utápí se ve své slabošské melancholii. Alma si stěžuje, že ji přítel po 5 letech vztahu opustil, protože ho to prý přestalo bavit. Nedivím se mu. Já s ní skoro nevydržel ani těch 80 minut stopáže. Bergman se chtěl ponořit do ženské duše, ale tahle tíže sociálních rolí přeci není problém výhradně ženský (ač dříve snad i byla). Možná jde tedy o způsob, kterým ho ženy řeší: Muži se bouří (jako Lester Burnham), uchylují se k agresivitě, kriminalitě, končí ve vězení nebo se zasebevraždí. Ženy však jen tiše trpí. To si z toho mám vzít? Takhle to mám číst? To se mi také nechce. Nerad bych generalizoval a urážel ty ženy, které nemlčely, když se dělo nepráví. Teď jsem zkoukl nějaké video-eseje. Rozhodně jsem si s tím filmem moc neporadil. Prý by se to mělo číst tak, že nejen, že si jsou postavy podobné, ony jsou personou jedna druhé nebo tak něco... Alma a Elisabeth jsou jednou a tou samou osobou. Pak ale nechápu tu hádku kvůli onomu dopisu. Stále se ale dobře nechytám. Scénář mě dost dobře nevedl, abych to na první dobrou dobře uchopil. Jelikož však film strádá na zábavnostní rovině, tak se jím už více zabývat nechci. Pokud filmař chce svým dílem něco říci, pokud chce něco vyzdvihnout, pak by se měl vynasnažit, aby se divák bavil. Divák udolaný nudou nebude chtít s dílem trávit více čase a útrpně v něm hledat významy - natož se k němu opakovaně vracet, což u hodnotných a promyšlených děl s vypovídající hodnotou bývá zpravidla žádoucí. () (méně) (více)