Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Celé je to nějaké zmatené a nedává příliš smysl. Alma na to duševně nemá, jak jsme se ostatně dozvěděli už na začátku... Proud řeči sice tu a tam naskytne něco zajímavého, ale jinak je to hrozná nuda, ještě s minimem hudby. Nelogické jsou i některé reakce. Mohl to být dobrý lesbický romantický film, ale nestalo se. ()
Naročny film,ktory ponuka divakovy niekolko rôznych interpretacii. ()
Narozdíl od mnoha klasiků, Bergman nestárne (možná až na ty roztomilé surrealistické vsuvky)! Personu jsem už viděl několikrát a dnes (2018) jsem ji znovu slupnul jako malinu! Má to skvělou atmosféru a skvělé dámy. A moc fajn se o tom po konci dlouho přemýšlí. ()
Film, který chápu, že se nemusí každému líbit. Stejně jako v jiných Bergmanových filmech však jsou dialogy naprosto výtečné. Krátký film s výrazným vyvrcholením, u kterého si netroufnu trvdit, že bych ho úplně ve všech aspektech pobral a láká mě ho vidět znovu. ()
Film, který se vymyká z celé Bergmanovy tvorby svou úchvatnou vizuální prací. V mnohém směru lepší než Lesní jahody či Mlčení. ()
8/10... Chvíľami som ani nedýchal a celý čas som obdivoval fenomenálnu prácu kamery, svetla a tieňov, ale celkovo bol celý film, pre mňa ako diváka, až príliš surrealistický... ()
Technicky precizní, dokonale fotogenický film, na jehož doznění budu muset asi ještě chvíli počkat. Ženy jsou dokonalé, velká část děje se odehrává spíše v divákově fantazii, protože často sledujeme pouze krásně nasnímané monology. ()
Absolutně netuším,jak bych měla Personu uchopit,nevím si rady s tím,jak ji interpretovat a už vůbec nejsem schopna najít klíč k jejímu ohodnocení.Tak tedy z čirého alibismu solím tři hvězdičky s tím,že to možná někdy zkusím znovu a budu moudřejší.V dohledné době se na to ovšem nechystám.Jsem zkrátka srab. ()
Herecké výkony hodně dobré, ale celkově je to asi nad mou úroveň, neboť mě to ani v nejmenším nechytlo a spíš mě to zanechalo zmateného. Zmateného a zároveň znuděného. 40% ()
Po filmové stránce přísné, estetické, zdrženlivé a obsahově bohaté ve všech metafyzických a psychických aspektech tvůrčí činnosti, kterou Bergman ovládá fascinujícím stylem, přičemž zároveň vyzývá fantazii diváka, aby s celkovým obsahem volně nakládal. Přesto je jeho výklad různorodý, přičemž zároveň narušuje hranice mezi skutečným životem a fantazií, a zároveň volá po zničujícím pojednání o smrtelnosti a absenci rozumu. Psychologický rozbor je předmětem, který vyžaduje mnohé analýzy a debaty. Filmová analýza je interpretována s analytickou psychologickou přesností, do které Bergman vkládá otázky z různorodých oblastí sociální psychologie, jako například homosexualita, mateřství, potrat, vampirismus, osobní identita a dualita, pohlaví a sexuality, umění či divadlo. V rámci Bergmanovo tvorby jeho technicky a koncepčně nejdokonalejší dílo, které zároveň patří mezi nejobtížnější. ()
V tomto pripade sa prisne vzate vobec nejedna o film ale o prakticku prirucku pre studentov 5. rocnika psychologie. A preto bez *. _______________ Asi takto: ak sa nam s jemne pornografickou (pretoze hodne potemnelou) zalubou a maniakalnou preciznostou ukazuje vnutro neznameho hodinoveho strojceka namiesto celku ukazujuceho ci neukazujuceho cas, mozno sa nechat fascinovat i tou mikrokresbou. Alebo ziadat ten celok (napokon i autorov zaver je ze od istej urovne zostava uz len biely sum). Z ucty k samotnemu faktu ze nikdy predtym a nikdy potom tu nic podobne a svojim vlastnym sposobom dokonale nebolo volim tretie riesenie. ()
Přes všechny surrealistické sekvence velmi živý film. Uzavření se do mlčenlivé schránky vyvolávající v okolí potřebu ten obal rozbít. Neopětovaná potřeba vzájemné blízkosti vedoucí k agresi. O tom, jak jsme si i přes povrchní rozdíly podobní. Bergman je bystrý pozorovatel a umí jít až na dřeň. Nechtěla bych ten film vidět podruhé, není jaksi "příjemný na koukání". Ale jsem vděčná za to, že jsem ho viděla. ()
Film o řeči (diskurzu) a ženském těle. Představy, zkušenosti, cokoliv co utváří pohled a umožňuje rozumět řeči. Porád se mluví, ale to dráždí fantazii, stejně jako erotická scéna, která je celá jen odříkaná anebo zaplétání se do toho, že se můžu stát tím kdo mlčí, nebo že se může kdokoliv stát tou druhou postavou z filmu. Jak naznačuje střihový úvod, tady jsou jen masky. Za tou maskou je co? Převzetí další masky, hloubka? Nebo je tam dutý a prázdný prostor ve kterém může donekonečná znít osobní pravda o druhém, která ... ()
Radost sledovat? Ale kdež. Konverzační hyperintelektuální art. Natočeno a zahráno perfektně, ale co naplat, když je to o ničem? Když opravdovou kvalitu od Bergmana, tak jedině Sedmou pečeť. ()
Nevím, proč jsem sledoval (můj první) Bergmanův film, zřejmě proto, že se všude dočtete, že byl jeden z nejvýznamějších světových autorských filmařů. Já osobně tedy nevím, čím si toto hodnocení vysloužil, ale zřejmě je brzy po prvním snímku vynášet soudy. V jednom komentáři jsem se dočetl, že: "Bergman je nuda vole!“, sice nevím jak vypadá jeho ostatní tvorba, ale pro tento snímek to platí stoprocentně. Kdybych si ho pustil rychloposuvem, vím, že bych o nic nepřišel. Zdá se, že Bergman v době natáčení skutečně trpěl tvůrčí krizí (jak je uvedeno zde v obsahu), i když většina z toho mála, kteří viděli tento film, se mnou nebude souhlasit. ()
Neskutečný film. Jako jeden z mála mě konsternoval před obrazovkou a zaslouží si šestou hvězdičku za jedinečnost (a nyní mě napadá jen Markéta Lazarová). Že by to byl jak je proklamováno film o ženách mě spíše nepřišlo, po shlédnutí mi bez jakékoli spojitosti s Hitchcockem s jeho stylem evokovalo slovo psycho. Ta kamera, minimalismus, hraní obou hereček (Liv Ulamnn má chvílemi pouze půvab ve tváři, pak vytvoří u diváka napětí a očekávání něčeho děsivého). Každé slovo -v zásadě jako u přehršle filmů i slabších než je tento, právě zde je opět těžké vyjádřit svůj komentář. Jistá ale je všesměrá jedinečnost snímku a neskutečná síla beze slov. ()
Na vstřebání tohoto filmu jsem si musel dát celý den a musím říct, že i po jednom dni si nejsem jist co jsem vlastně viděl, ale líbilo se mi to. Tento Bergmannův film odráží jeho tvůrčí krizi, jeho krizi středního věku, jeho krizi nalézání toho kým opravdu je a to se odráží na příběhu a nátuře filmu. Obě hlavní postavy vlastně neví kým jsou, byť by se jejich život dal považovat za ideální: Mají rodinné zázemí, jsou krásné a mladé, ony jím nejsou spokojeny. Stejně jako Bergmann procházejí tvůrčí krizí a sledovat to je vskutku impozantní zážitek, stejně jako každý Bergmannův film, ale nyní to je trochu jiné, zkrátka to není obvyklý Bergmann, ale pořád je skvělý. ()
Zajímavý snímek (ostatně jako všechny Bergmanovy), ale moc hluboce na mě nezapůsobil. Dávám tedy 65%, 28.6.2012. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
SPOILERY Persona je film Ingmara Bergmana z roku 1966. Protagonistkami jsou dvě ženy – Elisabet a Alma. Ta první je známá herečka, která jednoho dne přestala mluvit s okolním světem a dostala se tak do péče lékařů. Ta druhá je její ošetřovatelka. Společně proto pobývají na odlehlém ostrovním sídle, kde se mezi nimi začne vytvářet zvláštní pouto. Tato doslovná synopse je však pouze okrajem toho, co se ve snímku děje. Bergman zde rozehrává zajímavou psychologickou studii ženské psychiky, jejíž vyznění však má význam i pro druhé pohlaví, přestože její interpretace není vždy jasná. _____ K lepšímu uchopení Persony napomáhá znalost režisérova vztahu k tomuto snímku. Ingmar Bergman se v době psaní scénáře zotavoval z těžké nemoci, která ho málem připravila o život. Je tedy patrné, že ve snímku se tento stav mysli odráží, častěji v postavě Elisabet, do které se sám režisér projektoval a do jejíž představitelky se během natáčení zamiloval. Bergman se také nechal slyšet, že tento snímek mu v podstatě zachránil jeho filmařskou kariéru, a tedy i jeho život. Důležitý je i fakt, že Bergman měl s oběma herečkami osobní vztah. Zároveň několikrát zmínil, že mu připadali neskutečně podobné. _____ Hlavním stavebním kamenem filmu je kontrast mezi ústředními hrdinkami. Alma je otevřenou osobou, která se díky mlčení Elisabet ještě spíše projevuje. Vše značně prožívá a je v životě více hnána svými smysly než rozumem. I z tohoto důvodu se zdá být incident s dvěma mladíky na pláži největším zážitkem jejího života. Sama proto pociťuje osobní problémy, které se však nikdy netýkají ostatních osob. Elisabet je na druhou stranou značně klidnější osobou. Na rozdíl od Almy působí více rozumově, i když sama také má svá trápení. Nejde však o osobní problémy, ale spíše takové, které zažívá svět kolem ní. Ať už jde o válku ve Vietnamu, kterou sleduje v televizi, či hrůzy holocaustu znázorněné fotografií chlapce na stolku. Značná odlišnost psyché těchto žen způsobuje rozkol mezi nimi, kdy po nějaké době nejsou spolu schopny souznít. Obě se tedy snaží vzájemně tu druhou donutit k vystoupení ze své osobnosti (persony). Zároveň se však obě potřebují a jejich spolubydlení pro ně funguje jako terapie. _____ Na protagonistky však nemusíme hledět jako na dvě rozdílné osoby. I když si jsou rozdílné, v mnohém si rozumějí a často se zdá, že přesně znají své myšlenky – scéna, ve které Alma usne a Elisabet ji probouzí. V pozdější části filmu je navíc Alma oslovována Elisabetiným manželem jako jeho manželka. Interpretovat jejich kontrast a následný rozkol můžeme tedy také jako psychický rozvrat jedné osoby. Alma je vnitřní částí této osoby (Alma znamená španělsky duše), která se však chce projevovat jako její vnější část. Všechny vnitřní pocity dává na odiv, s čímž souvisí i rychlé změny nálad. Elisabet je pak vnější částí stejné osoby, která se však už nechce projevovat a schovává se za část vnitřní. Právě z toho vzniká nesoulad mezi hrdinkami. Vznik tohoto nesouladu můžeme dát za vinu nechtěnému těhotenství a následné nenávisti k vlastnímu potomkovi. V jedné z posledních scén filmu sledujeme monolog Almy k Elisabet právě o jeho synovi. Tento monolog vidíme dvakrát; jednou se záběrem na Almu, podruhé se záběrem na Elisabet. Bergman zde ukazuje obě složky jedné osoby, jak se smiřují s touto situací, tedy samy se sebou. Snaží se navzájem se rozdělit, avšak zjišťují, že to není možné, neboť jsou nedělitelnými částmi stejné osoby. ______ Persona však není jen příběhem dvou rozdílných žen. Film začíná zdánlivě nesouvislými záběry či scénami. Nejdříve sledujeme kratičký film z němé éry, kterým Bergman odkazuje na počátek filmů. Následně sledujeme scény násilí a hrůzy, které jsou vzápětí vystřídány klidnými záběry na krajinu. Bergman si zde hraje s divákovým očekáváním, přičemž ho nutí neustále přemýšlet nad smysly těchto záběrů. Celý film je navíc rámován zapnutím a vypnutím promítacího stroje. I hlas vypravěče patří režisérovi a zní spíše jako čtení scénáře než vypravěčův monolog. V závěru dochází Bergman tak daleko, že na plátně ukáže samotný štáb s kameramanem Svenem Nykvistem. Ve všech těchto momentech Bergman ukazuje iluzorní povahu filmového světa. Hraje si s divákovou pozorností a v určitých momentech (přerušení a zničení filmového pásu v polovině filmu) diváka z děje vytrhne. Předznamenání těchto postupů však můžeme vysledovat už z názvu snímku. Stržením své persony se postava Elisabet snaží přestat předstírat, nejen jako herečka ale i jako ona samotná. Nechce už lhát ani si hrát na něco, čím není, a tedy přestane mluvit. Odhaluje tím něco falešného a fikčního. Podobně tedy můžeme hledět i na samotný snímek. Bergman odhaluje personu filmu jako takového a dává na odiv jeho falešnou povahu. _____ Jedním z nejznámějších obrazů z Persony je prolnutí obličejů hlavních představitelek. Tento výjev potvrzuje interpretaci snímku jako studii rozdvojené osobnosti. K podobným záběrům však dochází v průběhu snímku víckrát. Při konverzacích (zvláště při neshodách) jsou často obě herečky v jednom záběru. Jejich postavení, tedy kdo má v konverzaci navrch, je pak většinou zobrazeno větší přítomností této postavy v obraze. Kamera také skvěle pracuje s prostorem, a i z jednoduchých scén dialogů či monologů dokáže vytvořit nečekaně komplexní záběry. Důležitá je práce s nasvícením, která je v černobílém filmu ještě patrnější. Kameraman Sven Nykvist využívá v scénách neshod a hádek více ostrého světla. Naopak ve chvílích, kdy postavy souznějí nasvěcuje scénu pomocí rozptýleného osvětlení. Střih vždy napomáhá kameře k větší razantnosti scén, i když většinou nechává film trpělivě plynout. Hudební složka snímku je minimalistická a pouze dokresluje nepříjemnost určitých scén. _____ Persona je důležitým snímkem v bohaté filmografii Ingmara Bergmana. Na svou dobu neskutečně revoluční přístup k snímku zachovává jeho nadčasovost dodnes. Komplexní herecké výkony dokreslují promyšlenou psychologickou studii, která osloví každého diváka. () (méně) (více)