Persona

Pro mě za mě, je to nejlepší dílo Ingmara Bergmana. Úvodní surrealistická část a jednotlivé experimentální pasáže mě ohromily. Bergman dokonale pracuje s ženskou psychikou a ve mě to opět zanechalo, jak je u mistra zvykem, mírnou depresi. Výborné vizuální obrazy. Posledních 20 minut mě zničilo. (27.12.2011)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (14.02.2009)

Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) (17.05.2018)

Je úžasné sledovať Bergmanove hrdinky v ich psychologickej štúdii. Liv Ullmann ako mlčanlivá herečka a Bibi Anderssson ako jej ošetrovateľka, ktorá vie o nej všetko a preto jej začne rozprávať všetky problémy a traumy s jej života. Pre mňa jeden z najlepších Bergmanových filmov a slabšie hodnotenie (aj tak úctyhodných 83%) mi akosi nejde do hlavy. (02.11.2007)

Tak tento film ma nejako nezasiahol. Sú dve ženy, jedna je povýšenecká aj značne namyslená, druhá rada rozprava a hovorí jej najväčšie tajomstvá, ktoré vraj nikomu ešte nepovedala a to sa mi nechce veriť. Príbeh je s pletencom dvoch ženských postáv, ktoré sú tak odlišné, že začnú zisťovať, že majú viac spoločného ako si mysleli. Aj keď sa príbeh zdá byť jednoduchý, ale má dosť komplikované jadro. Je to starý dobrý Bergman, ale v tomto prípade tej psychologicke tu bolo veľmi malo a tak môžem nasoliť len 3*. (26.07.2015)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)

Pro mne to není drama dvou rozdílných a přesto v něčem podobných žen.Cítím to jako jedinou ženu. Žena - Persona zobrazená jako herečka (vždyť kolik rolí v životě všichni hrajeme) a vnitřní žena-ošetřovatelka ( svým způsobem naše schopnost sebeléčby). Zobrazení vnitřního monologu ,jež nastavuje nekompromisní zrdcadlo-osamělost ,strach ,lhostejnost ,nenávist ,zraňování ,avšak záchvěvy pochopení a přijetí sama sebe.Opět Bergmanovské zkoumání schopnosti lásky a zde navíc i lásky mateřské.Drama ,před kterým není úniku ,tak jak on mistrovsky umí.Ať chcete nebo ne ,dotkne se vás ve vaší třinácté komnatě i když je zamčená a na ní sedm pečetí.Bergman mě dokázal přibíjet na kříž......Nykvistova krásná kompozice ,opět ta jeho hra se stíny a velké detaily ženské tváře ,to nádherně spolu s krásnou hudbou dotváří. Bibi a Liv obdivuji za jejich vynikající výkon ,protože jim věřím každé mrknutí oka.Ten závěr ,kdy tváře obou se spojí v jednu a vlastně to není ani jedna ,ani druhá a přesto oběma tolik podobná.....Těším se až přijde čas a budu si moci dovolit podívat se na Personu znovu.Teď si ,ale musím jít odpočinout..... (09.03.2008)

Stejně jako Elisabeth v podání Liv Ullmannové i já nemám slova. Narozdíl od ní mně ale nedošel díky krizi identity, ale díky režisérskému umu Ingmara Bergmana. 90% (21.06.2012)

Geniální psychohříčka, která je možná pro někoho nudná, ale určitou skupinu lidí přitahuje právě svou neuchopitelností, nejasností... Nutnost pro všechny milovníky filmu, aby zjistili, zda taky patří do té zvláštní skupiny bergmanofilů, lynchofilů a vůbec milovníků podobných divných filmů. Persona se nedá v běžném smyslu slova pochopit. Dá se jen jaksi vycítit. (16.08.2007)

Tohle není lehký film. Chtěla jsem si jej pustit v době vrcholu mého nachlazení a vyčerpanosti, ale udělala jsem jen dobře, že jsem ho odložila na dny, kdy mi bylo lépe. Pokud vám není dobře, snímek vám ještě přitíží a to jak tím, že si vyžaduje jak vaši plnou pozornost, intuici a představivost, tak i psychickou odolnost. Myslím, že není člověka, kterého by se v určité míře nedotkla otázka jeho pravého já a vlastní identity a frustrace z tváře, kterou obrací k světu, která na svět reaguje a která mu přijde tak falešná. Bála jsem se filmu, ve kterém se převážně vyskytuji jen dvě herečky, zvláště když se jedná o Bergmanův film, ale k mému překvapení jsem si nevšimla žádného hluchého místa nebo pocitu nudy, spíše naopak. Persona je psychologicky hutná, a tím napínavá, i když jinak, než jsme zvyklí si s tím slovem spojovat. (20.10.2013)

Hodně složité a mnohovrstevnaté, ale přesto úchvatné drama a herecký koncert dvou hereček, jež má mnohdy až mrazivě hororovou atmosféru. Některé myšlenky mě nadchly, jiným jsem nedokázal přijít na kloub. I tak mě můj první Bergman přesvědčil a rozhodně si nenechám ujít i jeho další díla. (21.08.2007)

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… (31.08.2007)

Můj první Bergman. Mám pocit, jako bych dosud neviděl žádný film, až teď. A jsem přirozbitý, ne úplně rozemletý, to ne, pořád to ve mně šrotuje a snažím se film pobrat v plné hloubce (na plnou šíři bude asi potřeba repete). jen asi nejsem schopen ničeho jiného. Symfonie obrazu, zvuku, psychologie a herectví, pro něž by bylo přízvisko oscarové leda tak urážkou. Hlavně mlčenlivá Liv Ullmann předvádí (nejen) svýma očima něco nadpozemského. Persona je film, u něhož absolutně nemůžete odhadnout, kam se bude ubírat v příští minutě, ale s rozšířenými zorničkami a otevřenou pusou ho sledujete dál. Předem jsem si přikázal, že si nebudu hrát na hipstera, ovci, náročného kritika ani nic podobného, co napálí Personě absolutní stovku, protože Bergman, arthouse, černobílá, Skandinávie či nepochopitelnost, ale když ona je Persona vskutku výborná. Můj první Bergman... a zdaleka ne poslední. (24.10.2015)

2) Fascinujúca komorná psychologická štúdia Ingmara Bergmana so strhujúcimi hereckými výkomni Bibi Andersson a Liv Ullmann (je dosť ťažké odhadnúť, ktorá z herečiek mala ťažšiu úlohu - či takmer po celý film mlčiaca Liv alebo neustále rozprávajúca Bibi). Pôsobivá symbolika narúša príbeh, v ktorom sa stierajú hranice medzi obomi postavami do vyštylizovaného psychoteroru, kde nie je jasné, kto pomáha komu nájsť životnú rovnováhu. Vrcholom je záverečná dvojscéna najprv z pohľadu Elisabeth (Liv) a potom z pohľadu Almy (Bibi), kde sa hranice definitívne strácajú. (30.06.2005)

I když se vám tenhle film nemusí líbit, tak prostě pochopíte, že tohle je něco, co vytvořil člověk, který byl neskutečně schopným filmařem a který dovedl médium využívat naplno a proniknout do něj jedinečnými způsoby. Prolínání obrazů/tváří je neskutečně skvělé což mimochodem ukazuje i na castingové schopnosti režiséra. (06.06.2015)

Citlivá psychologická sonda do duší dvou(?) žen. Tímto snímkem si mě Bergman naprosto získal a nezbývá než se těšit na jeho další filozofické existenční rozbory. (04.02.2017)

Depresivně rozebraná psychika obou postav, výborné ukončení, kdy se obě stanou jednou, ale nějak si nemůžu pomoci, ztrácela jsem se v tom a nebyl to pro mě tak dobrý zážitek. (21.03.2007)

Přiznám se, že jsem Personu nikdy nepochopil, a asi ani nikdy nepochopím. Dokonce se mi po prvním shlédnutí zase až tak moc nelíbila, ale jednoho letního večera pod vlivem alkoholu se ty černobílé obrazy daly do pohybu a dnes si vždycky rád dopřeji tento depresivní šleh jen proto, abych si poté uvědomil, že výklad je stejně přitažlivý jako chuť na další láhev... :))) (24.02.2009)

první muž, který zachytil ženu (hluboko pod povrchem). děkuji. (12.07.2012)

Existovala vůbec nějaká Alma? Pokud ano, existoval nějaký terapeutický pobyt na chatě? "...Volání naší víry a pochyb do temnoty a ticha, je jedním z nejstrašnějších důkazů naší opuštěnosti a našeho vyděšeného vědomí." Nesouhlasím, stejně jako Alma. Bůh není mrtev, to jenom člověk ožil a zpyšněl... A bojuje se svými slabostmi (a opakovaným podléháním), se sobectvím a leností, se strachem. Koktejl lásky a krutosti, odvahy a zbabělosti. Šel jsem tuhle od sestry přes Mělník do Všetat na vlak. Je tam v polích za Zábořím kus dlouhé rovné panelové cesty. Fotím si kopečky a narcisticky obrátím fotoaparát i proti sobě. Podíval jsem se na snímek a zarazil se (zmenšil se?). Uvědomil jsem si v tu chvíli sám sebe, snad svoji duši resp. že "i když jsem zrovna fyzicky sám, tak sám nejsem" a že bych se klidně mohl a možná měl sám před sebou - před Bohem - stydět. Věřím, že se opravdu budu jednou zpovídat z toho co jsem (ne)udělal a (ne)řekl. Na vysvětlení zážitku chybí slova. Pozn. neužil jsem halucinogeny, nezakopnul o panel a nespadl na hlavu a ani se neléčím se schizofrenií... (07.07.2013)