Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Další Bergmaův obraz ze světa lidských duší, i když tenhle se od ostatních trochu liší. Drama dvou žen, které jsou si v mnoha ohledech velmi podobné, ale zároveň je každá z nich úplně jiná. Obě mají svůj vnitřní svět. Jedna se do něj uzavírá a mlčí a druhá má naopak potřebu ho otevřít, svěřit se s ním a komunikovat o něm. Velmi působivý snímek, který ale určitě není pro každého. I mne pro porovnání napadl pouze Lynch a jeho Mulholland Drive. ()
Tohle je můj nejoblíbenější Bergman. Před touto dokonalostí se může schovat i můj největší oblíbenec David Lynch. Ten sice z Bergmana vychází, ale ještě se mu nepodařilo jej překonat. ()
Kamerovo prevratné, silne experimentálne dielo, s ktorým si ma síce tvorca Ingmar Bergman nezískal, doteraz ho nemám rád, ale minimálne ma zaujal. Práca zo zvukom a obrazom je tu geniálna. Depresie tvorcu cítiť v každom jednom obraze a to, že do hlavných úloh obsadil svoju bývalú aj svoju terajšiu ženu, beriem ako neuveriteľnú odvahu za ktorú ho uznávam. Vo svojej podstate silné poetické dielo ma však v dlhých, miestami, nič nehovoriacich dialógoch dosť nudil takže na plné hodnotenie to u mňa nebolo, aj keď to bolo zasnene úžasné. ()
Abych pravdu řekl, byl jsem z tohoto filmu dost zmatený. V podstatě pořádně nechápu, o co vlastně šlo. Liv Ullmannové se ale musí nechat, že zahrát umí i beze slov, což je obdivuhodné. ()
Něžně násilné, nepochopitelné, bolestné drama ženské duše tak, jak ji umí prohlédnout jedině sám Bergman. Liv Ullmann je ve své roli skvělá. ()
Musím se přiznat, že filmy tohoto nedávno zesnulého a bezpochyby legendárního režiséra mi zatím unikaly. Ještě že máme ČT2 a filmový klub, aspoň si tak můžu napravit tyto nedostatky. Už na první pohled je vidět, že Ingmar Bergman film tvořil opravdu po chvílích (a ve chvílích), kdy mu bylo zle. Také je vidět, že se do filmu promítají jeho osobní vztahy, problémy. Je to nesmírně citlivý snímek a je až s podivem, jak dokáže chlap vyjádřit ženské nitro. Mně se to líbilo, takže se příští týden s chutí podívám na další jeho dílko. ()
Personu jsem viděl kolem roku 70 v kině Art v Brně na Cihlářské. Bylo mi sedmnáct, a v té době jsem také chodil na Winetoua a Angeliku. Přestože jsem se byl často před obrazem a za obrazem, málokdy v obraze, bylo mi už celkem jasné, že film má být především tím, co nelze snadno a rychle, zcela a jednoznačně pochopit, zařadit a zaprotokolovat - tak jako nelze bezprostředně chápat život někoho jiného. Po čtyřiceti letech jsem viděl tento film znovu a podivil jsem se, jak málo se moje pocity změnily nebo rozvinuly. ()
Filmařsky dokonalé, ale já jsem po skončení šla spát, zavřela jsem oči a opakovala jsem - ach bože jak jsem šťastná, že už se na to nemusím dívat, děkuji. ()
Náruživá bergmanovská sonda do nalomených duší dvou specifických žen - pacientky a zdravotní sestry, které naprosto odzbrojujícím způsobem ztvárnily režisérovy divy (a partnerky, což je pro pochopení filmu velmi důležitá okolnost) Bibi Anderssonová a Liv Ullmannová. Bergman zachází do osobní roviny více než kdy předtím. Pod rámcem skutečného natáčení vypráví o navázání vztahu mezi mlčenlivou Elizabeth a sdílnou Almou, přičemž obě ženy pojí určité psychologické trauma. Pole možných interpretací a všelijakých výkladů Persony patří k nejširším v dějinách kinematografie, avšak já ji chápu poměrně jinak, než jak praví "oficiální" verze. Z mého pohledu je Persona v rámci Bergmanovy tvorby jakýmsi citovým experimentem, pokusem, kde Bergman hledá odpovědi na nejniternější otázky spojené se sebou samým. V době natáčení měl za sebou poměr s Bibi Anderssonovou a počínající partnerství s Liv Ullmannovou. V epicentru Persony se odráží motiv nevěry, nechtěného dítěte i dvojího pátrání; po lásce- formou fyzicky nedostupného obdivu (téměř platonický status k matce, jenž si Bergman kompenzuje láskou ke kinematografii), po lásce- formou intimního až erotického módu. V rovině fikčního světa shledávám symbolickou přítomnost Bergmana hned v několika rovinách: podváděný manžel, milenec, nechtěné dítě. Klíčem k přijetí Persony jako geniálního díla je kladení si konkrétních otázek a jejich funkcí: Co se honí hlavou Ingmaru Bergmanovi v době příprav filmu? Je silnější jeho citový vztah k Liv Ullmannové či Bibi Anderssonové? Kterou z nich miluje jako svou múzu a kterou jako partnerku a sexuální objekt? A dokáže profese filmaře nahradit absentujicí úlohu stvořitelského lůna? ()
V první řadě vynikající kamera, která miluje plátno, i přes tv obrazovku jsem si jí užíval. Pak strhující herecké výkony v těžkých rolích, zvláště Bibi je maximální. Poselství filmu se ale někde mezi obrazovkou a mou lebí ztrácelo a proto výsledný dojem na průměru. Ani zkoumání postinterpretací to nejspíš nevylepší a s Jungem kvůli tomu nezačnu. Ryzí intelektuálština, kterou nejsem hoden či schopen plně zpracovat. Možná někdy v budoucnu. Ale vzhledem k té schíze postav/y asi radši ne :-) ()
dílo typicky Bergmanovské a proto se od něj dala očekávat tíživá až depresivní atmosféra. Tady režisér překvapil experimentálními prvky a byl tradičně hodně otevřený. V příběhu nechal rozehrát drama obou hlavních postav a precizně vystihnul jejich charaktery. Je až s podivem, jak dokázal vlastně jen z monologu vytvořit konverzačně plný zážitek. Výsledek je neveselý, ale psychologicky velmi zdařilý - minimálně 4 hvězdičkový. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] ()
Každý tón je lež, každé gesto je faleš, každý úsměv grimasa ... ()
Yngmar Bergamn skuma tajne zakutia zenskej psyche. Film, ktoreho sa vacsina chlapov boji asi ako Smazenych zelenych Rajcat. Mapovanie zenskej psyche ma nebavilo /mylujem zenske/, ale aj pre mna su miesta, ktore spoznat nechcem a su veci, ktore vediet nechcem. Co ma zaujalo namiesto zenskej psyche bola mimoriadne kvalitne Bergmanova rezia. To bol fakt velikan svetovej kinematografie. Mam vsak uctu k Bergmanovi ako velikanovi svetovej kinematografie : 70 % ()
Já těm ženskejm opravdu někdy vůbec nerozumim :) ()
Taky bych nechtěl mít za syna tak odporného chlapce. Zcela chápu hrdinčino znechucení. ()
Uf, jak jsem byl neskutečně nadšený Sedmou pečetí a Lesními jahodami, tak tohle mi těžce nesedlo. Chápu myšlenku, ale je tak primitivní, že to ani špičkové herecké výkony nedokázaly pozvednout na komplexní dílo. Kraťoučká délka je plusem a to dobře není. 6/10 ()
Tak trochu jiný Bergman. Ne jiný, jako v Hadím vejci, ale tady mi připadá víc artovější, než je. Už jenom ta úvodní scéna o tom dost svědčí, ale jinak to je Bergman jako vždycky. I když... Ono není jednoduché se v tom psychologické příběhu vyznat. Rozhodně to není dobrý film na seznámení s Bergmanem a jeho filmy, ale pro ty, co už tak nějak aspoň znají a chtějí se hrabat v hlavě dvou (nebo snad jedné?) žen, jen se na to podívejte. Mě to bavilo, a překvapivě ani nenudilo, je to i bravurně natočené a zahrané (což je u Bergmana klasika) a má to dvě hezké baby v hlavní roli, takže jsem byl spokojený. Jenom mi teda vadí, že to nebylo tak silné, jako třeba Hosté večeře Páně nebo Pramen panny, tam na mě atmosféra filmu úplně dolehla, tady se tomu tak bohužel nestalo a to tam potenciál je. Ale i tak je to dost dobrý film. 4* ()
Psychologická hra, kde se za několik dní o sobě dozví dvě ženy více než za celý život. Pomalé odložení masek a obnažení svého nitra. Upřímnost, bolest, nenávist. Zranitelné duše, které na chvíli ukážou své vlastní já. Tohle ryzí klubko duše nechceme, aby nikdo viděl. Tady se povedlo na chvilku nahlédnout... ()
Film s minimem herců, na druhou stranu s maximem obrazů, imaginace, skrytých strachů, "vyhřezlých" emocí, nádherně hnusná pitva lidské duše a psychiky, doprovázena unikátní hudbou, poskládaná ze skutečně zvláštních a krásných černobílých momentů. Nevšední a originální film , temný a mrazivý, už chápu, kde mohl Lynch čerpat inspiraci pro takový Lost Highway nebo Mulholland Drive. Tady dávam maximální hodnocení, přesně "my cup of coffee". ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
Na profilu filmu Persona lze dobře vidět, že pro většinu uživatelů CSFD znamená napsat dobrý komentář asi tolik, jako je prokázat, že ví, co se o filmu říká. Většina komentářů vyjadřuje přesvědčení, že Persona je hlubokou sondou do duše ženy, ale sotvakdo se obtěžuje vysvětlit co tato sonda objevuje. Vede snad údajná vysoká bergmanovská psychologie k tak banálnímů poznatku jako je ten, že žená která působí zdánlivě spokojeně a vyrovnaně může být hluboce poznamenaná nějakými osobními traumaty? ___ Samotný název filmu vede dívákovy úvahy k pojmu osobnost (maska, persona) z jungiánské analytické psychologie. A problematika masky (persony) se ve filmu skutečně minimálně dvakrát explicitně vyskytuje. Poprvé když ošetřující lékařka vyjadřuje Elisabeth své sympatie a nabízí jí svou chatu - "Myslíte, že vás nechápu? Beznadějný sen o tom, že jste. Ne že se [jenom] zdáte, [ale] že [skutečně] jste. Propast mezi tím, co jste před ostatními a co sama před sebou. [...] Každý tón je lež. Každé gesto faleš. Každý úsměv grimasa." Podruhé potom SPOILERY když Alma konfrontuje Elizabeth - "Nechala sis od manžela udělat dítě. Chtěla ses stát matkou. Pak jsi ale dostala strach. strach z odpovědnosti, strach, že budeš muset nechat divadla, strach z bolesti, ze smrti a z napuchlého těla. Ale celou dobu jsi hrála roli šťastné nastávající maminky. A všichni říkali, že jsi ještě nikdy nebyla tak krásná. Mezitím ses toho několikrát pokusila zbavit." Film je jistě o tom jak se člověk prostřednictvím masky (persony) přizpůsobuje nárokům společnosti, konvencím a také rolím které nám tyto přisuzují. Jung o masce (personě) říká: měli bychom ji umět nosit - i odložit. A právě neschopnost odložit masku (personu) je jeden z nejzásadnějších problémů které film řeší. To je ostatně naprosto jasné z výše uvedených citací ze scénáře. Příliš silná maska (persona) může vést k odživotnění života, k pocitu vnitřní prázdnoty a k situaci kdy sice přesně víme kým bychom měli být ve vztahu k bližním a ke světu co bychom k nim měli pociťovat a jak bychom se k nim měli chovat ale vlastně nás ani nenapadne přemýšlet o tom kým skutečně jsme sami před sebou tehdy když se k žádnému pociťování nemusíme manipulovat. Nakonec si ale myslím, že film je ještě mnohem bohatší a že říká více než toto. ___ Domnívám se, že všechny experimentální filmové postupy, které Bergman použil nejsou vůbec samoúčelné a to přesto že jsou velmi působivé i bez toho abychom jim rozumněli. Jednak tady máme úvodní surrealistickou sekvenci která působí jednak tak, že rozdráždí dívákovu imaginaci a mimoto diváka přímo provokuje k symbolickému (nebo obecněji ne-naivnímu) čtení celého filmu. Mimo to film obsahuje scény, které explicitně poukazují na filmovost filmu - žhavení cívky projektoru ale taky vložení scén z grotesky, záměrně rozostřené záběry, vymotání filmového pásu z promítačky, zrychlené a zpomalené přehrávání zvuku... To vše sabotuje naivní víru, která nám sugeruje myšlenku, že to co vidíme na obrazovce nebo plátně je nějak skutečné nebo že jde alespoň o odraz nějaké materiální skutečnosti. ___ Následujicí text má charakter osobních poznámek k analýze před dalším shlédnutí filmu. Mám za to, že film ve skutečnosti nevypráví o dvou ženách, nýbrž o jedné. Nathalie a Alma jsou dvěma různými archetypy jedné psyché. Tento fakt se mi zdá natolik zřejmý, že tvrzení že film psychologicky věrohodně zobrazuje duše dvou rozdilných žen na mě působí až komicky. Takové tvrzení mi příjde stejně absurdní jako by někdo tvrdil že film o andělovi a čertovi psychologicky věrohodně popisuje duše dvou lidí. Duše anděla a čerta jsou totiž pouhými omezenými karikaturami duše člověka a jejich sebelepší analýza nikdy neřekne nic o celé duši skutečného člověka. ___ Scénu, kterou celý film vrcholí, totiž montáž tváří obou žen pokládám za katarzní a právě kvůli ni si myslím, že jde jistě o dva archetypy. Nathalie a Alma jsou dva archetypy jedné duše. Nabízí se však otázka o které dva zde jde. Právě na základě montáže se mi vnucuje myšlenka že jde o Já a Stín. Katarze by pak spočívala v přijetí a integraci vlastního Stínu. To, co se díky přenosu a projekcí zdálo být nepříjemnými vlastnostmi okolního světa a bližních se ukáže jako něco co je nám zásadně vlastní. ___ Na druhou stranu se nabízí chápat Nathalii jako Masku (Personu). Sama je herečka, což je právě povolání, při kterém se člověk na žádost okolí stává vědomně někým jiným. Stejně jako se Maska (Persona) přizpůsobuje skutečně svému okolí. Pak mi ovšem vůbec není jasné jaký spor by film řešil. Postava Elizabeth je totiž právě ta, která odmítá svou Masku (Personu) - jak ji tudíž může sama zosobňovat? To se dozvím nejdříve při dalším shlédnutí. ___ Pokud jde o kameru a střih, pokládám Personu nejen za dílo, které se mi vybaví když se řekne "avantgardní film" ale také za obrazově nejdokonalejší film před Matrixem. Kompozice tváři postav v dialozích jsou naprosto famózní a uhrančivé - pokládám ji za nejpůsobivější manýru artové kinematografie. () (méně) (více)