Balada o Cablu Hogueovi
The Ballad of Cable Hogue
Balada o Cable Hogueovi
The Ballad of Cable Hogue
Režie:
Sam PeckinpahKamera:
Lucien BallardHudba:
Jerry GoldsmithHrají:
Jason Robards, Stella Stevens, David Warner, Strother Martin, Slim Pickens, L.Q. Jones, Peter Whitney, R.G. Armstrong, Gene Evans, William Mims (více)Obsahy(1)
Kdo jinému jámu kopá... Enfant terrible hollywoodského filmu Sam Peckinpah zůstal po westernu Divoká banda věrný svému oblíbenému žánru, ale výrazně změnil jeho polohu. Po brutálním násilí předchozího díla se v následujícím westernu Balada o Cablu Hogueovi podíval na svět Divokého západu přece jen laskavějším pohledem. Divoké přestřelky vystřídal humorný nadhled, vytříbený smysl pro filmový detail i pochopení pro stále chybující hrdiny snímku. Příběh prospektora jménem Cable Hogue (Jason Robards) začíná jeho zdánlivou smrtí v poušti, když ho oloupí a opustí jeho povedení kumpáni. Cable se nejen vylíže ze svých zranění, ale navíc si zřídí velice lukrativní občerstvovací stanici. A nakonec získá srdce krásné ženy s pochybnou pověstí (Stella Stevensová)... Titulní úlohu ztělesnil významný divadelní a filmový herec Jason Robards (1922–2000), držitel dvou Oscarů za skutečné postavy šéfredaktora Bradleeho (Všichni prezidentovi muži – 1976) a spisovatele Dashiella Hammetta (Julie – 1977), jemuž zdařile přihrávají stálí herci z Peckinpahových snímků Strother Martin a L.Q. Jones (Hogueovi zlotřilí kamarádi Bowen a Taggart) či Slim Pickens (kočí dostavníku Ben Fairchild). Postava kazatele je jediným westernovým vystoupením britského herce Davida Warnera a hlavní ženskou postavu prostitutky Hildy přesvědčivě ztvárnila Stella Stevensová. (Česká televize)
(více)Recenze (113)
Komediální eskapády jednoho starého morouse, kterému se na sklonku jeho produktivního věku poštěstilo a narazil v poušti na zlatý vodní důl, se postupem času transformují v až divadelně sevřenou podívanou o podnikání, osudové lásce založené na fyzickém základu a nástupu technického věku i do těch nejodlehlejších koutů amerického západu. Bohužel samotnému příběhu dochází dech stejně jako nepřipravenému běžci na první osmistovce a do cílové pásky doklopýtáváme jen s těmi největšími obtížemi. Vysoce nastavená laťka mizí po první třetině v propadlišti dějin stejně jako tento nostalgický western, ve kterém se překvapivě skoro vůbec nestřílí, ale spíše se slzou v oku vzpomíná. ()
Sam Peckinpah je pro mě neznámé jméno a nestydím se to přiznat. Na Primě nebo kde to ten film dávali z něj dělali velkého boha. Film mě utvrdil v mé pravdě, že není nijak zajímavý natož božský. Film o pomstě, která nakonci stejně jen na půl podrthuje vděčnost toho starého muže za to kam došel. Tak jak balady končívají, tak ani tato se nevyhne jasnému konci. ()
Výborný film. Peckinpahovi se daří skvěle kombinovat komické pasáže s dramatickými, drsnost s lyričností - a tato neobvyklá směs funguje. Hodně mu pomáhá Jason Robards v sympatické roli, který zvládá všechny zmíněné polohy. Podobně jako v Divoké bandě i zde se vyskytnou otravní pánbíčkáři, tentokrát je Peckinpah nerozstřílí, stačí mu, že je zesměšní. Zajímavá je i postava "reverenda" (pobavila například scéna, kdy poskytuje duchovní útěchu ženě, která ztratila bratra). A chci také zmínit velmi pěknou hudební složku, za kterou stojí Jerry Goldsmith. Už úvodní píseň v kombinaci s titulkovou scénou je dokonalá. ()
Zajímavý a rozhodně dobře natočený snímek, podávající Divoký západ velmi příjemným, humorným, kapku melancholickým a každopádně mile lidským způsobem. Jason Robards jako sebevědomý samotář, který dosáhl svého amerického snu, se své ústřední role zhostil na výbornou a jím prezentovaný Západ představuje zase něco jiného, než to, na jsme si u obvyklé westernové podívané zvykli. Peckinpah si možná trochu zaexperimentoval, ale podařilo se mu natočit snímek, který zaujme jeho extrémní fanoušky i ostatní diváky. A dalším velkým plus je milostný příběh, který je velmi originální, nepříliš romantický a tak jaksi ze života. ()
Mám strašně rád filmy o dobrácích a tenhle mě tedy nezklamal. Parádní neakční western, kde vůbec nejde o střílení, ale hlavně o lásku a podnikání :) Moc se mi líbily ty zrychlený komický pasáže a bavily mě tam všichni ty dobráci, co řídili dostavník. Jason Robards je tam přesnej, dostávalo mě, jak se dehydrovanej plahočí pouští a ironicky si kecá s bohem :) A Stella Stevens byla ale sakra ženská. ()
"Bloody" Sam po Divoké bandě odlehčil nečekaným způsobem. Nic proti zkoušení něčeho nového, ale je evidentní, že tohle není úplně jeho parketa. Tenhle decentně komediální melancholický western nemá zvládnuté tempo ( kolem poloviny stopáže začíná nepříjemně drhnout ). "Romantické" rovině chybí výraznější chemie postav ( je vidět že emocionální vztah muže a ženy Sam neumí, nebo možná nechce? - s podobným motivem mnohem lépe zafungoval Altmanův kousek McCabe a paní Millerová, podobný i použitím písní ). Ani nostalgická rovina nemá tu správnou sílu, tady bych zase doporučil spíše Život a doba Roy Beana Johna Hustona. Zrychlené záběry ve stylu klasické grotesky bych tedy opravdu nečekal a v účtování s bývalými kumpány už jsem si vyloženě přál, aby začal tvrdit muziku. Závěr se ovšem povedl a přestože není tenhle western ve svých základních dvou rovinách tak silný jako výše zmíněné dva kousky, nemůžu jít pod 4* ( pro ty, co nejsou big fans of Peckinpah, bych to viděl na 70% ). ()
No tohle bych od Peckinpaha necekal. Sice tu zas tolik komickejch prvku neni, ale porad je to neco jinyho nez jeho obvykla krvava tvorba. A i kdyz jsem se nijak zvlast nesmal, stejne to byl prijemnej pohodovej film. Jason Robards a Stella Stevens jsou super, ale me nejvic dostaval David Warner jako Reverend Joshua, ten proste nemel chybu, takovej uchylacek. Mozna bych film trochu zkratil, takle je misty zbytecne rozvleklej, ale na 4* to bude. ()
Nevšední westernový příběh o self-made postavičce s atmosférou nostalgie a radikální změny časů, romancí a řadou humorně stupidních i dojemných chvil. Zařadil bych do soudku k Life and Times of Judge Roy Bean a McCabe & Mrs. Miller. Milá alternativa od trojice legend - Peckinpah, Huston, Altman. ()
Mezi westerny tak často nezavítám, ale jsem moc ráda, že jsem to dnes udělala, protože na chvilky, kdy reverend Joshua utěšuje Claudii a nebo na skvostně hrajícího Jasona Robardse v roli Cableho, jak spolu filosofují nad ženským tělem, hned tak nezapomenu. A těch prima chvilek bylo mnohem, mnohem víc. Výborná hudba nejen Jerryho Goldsmitha už jen podtrhla můj příjemný zážitek z této balady i když se přiznám, že první polovina filmu mně sedla o chlup víc. Jo a Stella si rozmarně lehkou a zároveň křehkou Claudii zahrála podle mě docela s chutí. ()
Tohle Samovi nedělám rád, ale komedie ani romance k westernu prostě nepatří. CABLE HOGUE působí trošku nezvládnutě, mírně absurdně a v některých momentech i nemístně. Samotnou perličkou je scénář, s mírně bizarním závěrem. Peckinpahovi sedí vážná tvář, jiná ne. ()
Klasický western to není, komedie to není, na baladu je to moc veselé, romance je s prostitutkou a k tomu jen ve druhé půli filmu, akční film to též není až na pár minut po zuřivém vyhazovu od Hildy, krimi možná ano, ale jen v prvních pěti minutách, muzikál pro změnu chvílemi tak co patnáct minut. Peckinpah nám tady ze samých dobrot uplácal dort jako pejsek s kočičkou, ale uspokojit nemůže příznivce ani jednoho žánru. Tak snad alespoň že ten laskavý i černý humor je přítomen po celou dobu filmu. Pro mne však je Balada o Cable Hogueovi zatím nejslabším shlédnutým snímkem od jinak oblíbeného Sama Peckinpaha. Trailer:http://www.youtube.com/watch?v=iD4UawK_k90 ()
Škoda, že Peckinpah neudržel tempo a humornou linii z první půlky filmu, jinak bych uvažovala i o nejvyšším hodnocení. Cable je moc fajn postava - přímý, rovný, oplácející dobro dobrem a zlo zlem, kazatel je zase člověk, u kterého si nejste dlouho jisti, co je vlastně zač a Hildy je děvče do nepohody, která rozhodně ví, co chce. Konec byl bohužel trochu slabší a roztahaný, ale i tak to není vůbec špatný film. Přinejmenším se na začátku zasmějete. 3,5* ()
Tak nějak mi k postavě režiséra Sama Peckinpaha sedí spíš drsní hrdinové, macho týpci a úplně jiný žánr, než je komedie, nicméně tohohle úsměvného příběhu z doby, kdy Divoký západ přestával být divokým a kovboje a dobrodruhy nahradili obchodníci, podnikatelé a jejich personál, se zhostil víc než se ctí. Není to žádná crazy komedie, kde se řehtáte na celé kolo, spíš film, kde se vám každou chvíli na tváři objeví lehký úsměv. Snímek není silný dějem, ale spíš atmosférou odlehlého koutku země, pustiny, kde lišky dávají dobrou noc a kde je potřeba si každý kousek živobytí zatraceně zasloužit. Svojí nostalgickou náladou tenhle film navazuje na podstatně známější snímek z Peckinpahovy filmografie Pat Garrett a Billy Kid. Konec jedné epochy je jasně vymezen příjezdem automobilu, který znamená konec světa, kde se rychlost pohybu řídí koňskými kopyty. Celkový dojem: 75 %. ()
Jaký to vtipný western:) Na vyprahlých pláních divokého západu se potuluje Jason Robards, který vypadá přesně jako Christoph Waltz (i když, vzhledem k době vzniku by to mělo být asi obráceně, že?:) a společnost mu dělá nemravný a velmi hovorný kazatel David Warner, který mluví hlasem Tomáše Töpfera. Skvělá kombinace:) A samozřejmě nesmí chybět žena. Osudová. Prsatá. Blonďatá. Mnohem častěji než výstřely padne salva vypečených hlášek i vtipných situací. Cable Hogue je odlehčený western s příjemným humorem a výborným obsazením. "Jsem reverend Joshua Duncan Sloane, kazatel z oblasti východní Nevady a vybraných částí severní Arizony" - "To seš teda bídný kazatel." ()
Tými správnymi, no nie vždy v dobrom pomere presnými prísadami premiešaný pohodový a pôvabný westerník. Správny chlap, túžiaci po pomste, stretne osudovú láska a naháňa sa za bohatstvom a túto púť mu spríjemňuje bláznivý sukničkársky reverend. Tomu sa povie správne rozohraná partia, len škoda, že sa hrala až tak dlho. 65%. ()
Peckinpah se již v úvodní scéně rozloučí s násilím utrženým ze řetězu (zpomalený záběr rozstřeleného ještěra), které tolik charakterizovalo anti-westernovou Divokou bandu. Symbolicky tím nechává staré časy za zády a jasně předznamenává, že baladické vyprávění o Cable Hogueovi nebude westernem šponovaného napětí, přestřelek, honiček s dostavníky nebo podobných žánrových trademarků, ale zkrátka a dobře jen příběhem o životním bilancování a šťastném nalezení "obrozující" vody (symbolu vodního zřídla je ostatně podřízena výstavba celého filmu), kterou lze chápat jako naději, resp. novou chuť do života. V neposlední řadě je také šikovným zamyšlením nad soumrakem primitivizmu Divokého západu a jeho "zkrocení" rozpínavou technickou civilizací (zde zastoupenou nástupem automobilismu). Nostalgické, poetické, břitce a trefně humorné (dojde i na grotesku), pravdivé, lidské a nevyhnutelně ústící (nezapomínejme, že jde o baladu) v hořkosladké, nikoli však bezútěšné usmíření. Děkuji programovému oddělení TV Prima, že si vzpomnělo. ()
Překrásný film. Samu Peckinpahovi zřejmě v "Divoké bandě" došly všechny způsoby brutality, a tak stvořil úsměvný western plný ironie, skvělého humoru a smutku z konce Divokého Západu. Vztah Cabla Hoguea a krásné prostitutky Hildy je symbolem starého dobrého Divokého západu. Cablův konec není jen konec jeho samého, ale i konec Divokého Západu. V hlavních rolích zazářili Jason Robarts, který se na roli stárnoucího Cabla velice hodil, Stella Stevens má půvabů a sex-appealu na rozdávání a David Warner roli kněze Joshe zahrál s příjemným nadhledem a nonšalancí. Sam Packinpah zde použil některé pro něho nezvyklé režisérské praktiky (např. zrychlené záběry), ale i tak je jeho rukopis patrný i bez jeho obvyklého násilí (to si opět dopřál ve "Strašácích"). "Balada o Cablu Hogueovi" je velice vtipným a ke konci i smutným vyprávěním o zašlé chlapské slávě, okořeněným nádhernými folkovými písničkami. S lehkostí natočený film, kterému je aboslutně cizí komerce nebo klišé. Poctivá filmařina. ()
Sice se tento western nemůže rovnat například s Tenkrát na Západě, či Hodný, zlý a ošklivý, ale mně se zatraceně líbil. Totiž, tenhle film má duši. A tomu se jen tak něco nevyrovná. Navíc, je na něm cítit (a vidět), že byl natáčen ne pro peníze, ale pro lásku k filmům. A to se v dnešní době, kdy se každý cucák může prohlásit za režiséra, dost cení. Takže čistých pět. ()
Už z názvu filmu je sice všem jasné, jakou bude mít náladu a jak skončí, ovšem že by to vadilo? Ani náhodou. Pět hvězd je zasloužených - Sam, ať už se o tom, jak moc byl nebo nebyl zfetovaný, mluví jak chce, dokázal natočit pro něho netypický, nicméně po čertech povedený snímek. Jason Robards je neskutečně sympatický špinavec, kterému fandit prostě musíte, David Warner už tolik sympatický není, ale skvělý je zrovna tak, no a Stella Stevens, to je taková krásná ozdoba. Nejlepší scéna ovšem přijde na samém začátku. Úvodní dokonalá titulková sekvence, v níž se Cable táhne přes poušť a do toho mu hraje Jerry Goldsmith... Kdo neviděl a neslyšel, měl by dohnat. Jeden z mých nej filmů, jeden z mých nej soundtracků. ()
Související novinky
Zemřel herec David Warner
Nekorunovaný král filmových „záporáků“ a britský džentlmen s neuvěřitelně plodnou kariérou, která čítá na dvě sta třicet filmových a televizních rolí - těmito slovy by se dal představit David Warner,… (více)
Peckinpahův film, do kterého vedle Pata Garretta a Billyho Kida asi nejvíce pronikla chlapská lyrika a neředěná nostalgie po světě nezmenšeném automobily. Na příběhu osamělého hrdiny, který se na své cestě bez cíle prostě v jednu chvíli rozhodne to zapíchnout uprostřed pouště, je zvláštní nejen spojení lehce štkavé nostalgie s experimentálními filmovými postupy, ale i hra s uvědoměním si vlastního stylu. Víceméně lyrický příběh s donekonečna odsouvaným klimaxem vás donutí zpomalit, zapomenout na spěch okolního světa a prožít dvě víceméně nedějové hodiny na místě, kde se zastavil čas… Bez násilí a s nadsázkou. ___ Balada o Cable Hogueovi je skutečně především o zastavení času… Absurdně dlouho se věnuje popisu činností, které by v běžném narativním systému zabraly jen okamžik. Cablea Hoguea na cestě pouští přepadnou dávní přátelé, okradou jej o vodu a on několik dní (v průběhu titulkové sekvence) putuje pouští a postupně přeformulovává svůj "monolog" s Bohem. Nakonec (v závěru titulkové sekvence) v poušti zcela náhodou nalezne vytouženou vodu… a rozhodne se utoulaný život zastavit, založit si placenou "vodní benzínku" a rýžovat z žíznivých cestujících peníze. Jenže aby toho mohl dosáhnout, musí získat peníze a zapsat si místo nálezu na pozemkovém úřadě. A tak jde za jedním úředníkem, za druhým úředníkem, po cestě potká krásnou prostitutku, získá místo, vrátí se do pouště… a jde zase za prostitukou. ___ Proč ten absurdní popis? Proč prostě nepřejdu k něčemu klíčovému, nebo nezačnu psát o podstatnějších zvratech? Protože jsem chtěl, abyste alespoň zprostředkovaně pocítili atmosféru absurdní bezdějovosti, jíž je ve filmu věnována celá hodina (ano). Film o upoceném plynutí času na horké poušti nejen vypráví, ale dále zprostředkovává. Pocit lehké nudy se snoubí se zaujetím, podmíněným žánrově (je to western, musí se něco stát), auteursky (znám Peckinpaha, určitě brzy někoho zastřelí nebo poníží nějakou ženu) a narativně (chci vědět, jak to bude pokračovat, navíc mě kupředu žene zdánlivě na pozadí odsunutá otázka - Co se stalo s těmi dvěma padouchy/bývalými přáteli ze začátku?). ___ Film podporuje všechny tři naznačené aspekty diváckého vnímání a čas od času je nějak podpoří, i když je vzápětí zase popře… Westernovému čtení odpovídá Cableovo zastřelení prvního neochotného zákazníka a peckinpahovskému namátkou rozházené motivy v naraci (bývalé přátelství; kodex cti - Cable oba dávné přátele nezastřelí, chce jim věřit; motiv cesty; silná žena podřizující se mužům, protože z toho plynou finanční i společenské výhody atp.). V závěru odstavce naznačená otázka z úvodu je ale jakoby zapomenuta poměrně dost dlouho, nese se celým příběhem a až dost daleko ve filmu vyjde najevo, že je vlastně tím jediným, co hrdinu nutí zůstávat na místě a kvůli čemu utoulaný život zaměnil za jednotvárnou "podnikatelskou" existenci. ___ Čas je ale tematizován mnohem výrazněji než jen v aspektu pohrávání si s diváckou pozorností, proniká totiž do samotného stylu filmu a je explicitně zdůrazňován. Peckinpah - jak je u něj zvykem - narušuje hollywoodskou potřebu zneviditelnit styl. Zatímco však jinde záběry zpomaluje, dodává jim určitý interpunkční význam a mění rytmus uprostřed scény z důvodu posílení intenzity emocionálního dopadu určitého záběru či okamžiku, v Baladě je zrychluje. A to nejen záběry, ale celé scény… Uprostřed upoceného víceméně bezdějového filmu o setkávání se (veškeré narušení plynoucího filmu plynou s Cableova potkání se s někým) se tak objevují experimentální výrazně zrychlené sekvence komponované jako slapstickové grotesky… a to především svou ráznou proměnou pohybu postav a předmětů v mizanscéně). ___ Balada o Cable Hogueovi ale pracuje i s - byť mnohem nenápadnějším - narušováním vztahu mezi prostorem a časem, čehož dosahuje nedůvěryhodností zvukové stopy, která "kráčí časem" napříč prostory. Postava tím pádem sice bez přestání mluví, ale čas zvuku evidentně nekoresponduje s časem prostoru, takže se postavy během několika málo slov přesouvají z místa na místo. Tu jsou napravo od Cablea, tu stojí na žebříku vysoko nad ním… navíc nalevo. Vrcholem filmařské "časoprostorové" anarchie je jedna z posledních scén, kdy během jednoho nijak dlouhého vnitroprostorového monologu (tj. postava mluví uvnitř filmu, ne mimo obraz) stihne jedna z postav umírat, umřít… a být pohřebena. ___ Pro znalce Peckinpahových filmů bude ale zajímavé především vyhledávání ustálených motivů (posilované tvrzením jeho přátel, že "stále natáčel tentýž film") a nezbytných prvků "peckinpahovského post-westernu", jak jsem si pro potřeby snazšího definování soubor pro Peckinpaha typických "symptomů" (prostupujících napříč žánry) označil. Balada o Cable Hogueovi je pro tento způsob symptomatického autorského vnímání ideálnější než ostatní Peckinpahovy filmy, protože celá působí jako zrcadlový odraz ustáleného konceptu, případně hyperbolicky dovádí známé prvky ad absurdum. Motiv ztraceného přátelství se třeba nestává ústředním tématem filmu, prostupujícím de facto vším, co se v něm stane, ale je naopak zcela vydělen a vrací se až ke konci jako bumerang ve zcela jiné poloze, než bylo dosud (tj. v předchozích a pro nás jako současné diváky zároveň i pozdějších Peckinpahových filmech) obvyklé. Hrdina nestráví celý snímek na cestě za hledáním vlastního domova, případně na cestě za pomstou… ale prostě si domov vytvoří uprostřed pustiny a čeká, až pomsta přijde sama (resp. dva výtečníci z úvodní scény). Silná ženská postava není bitá a ponižovaná hrdinka, ale naopak bije a ponižuje samotného mužského hrdinu, který se jí chodí omlouvat a nadbíhá jí. ___ Naopak nikoliv zrcadlového obrácení, nýbrž absurdního zvýraznění se dočká oblíbený peckinpahovský symbol (respektive fetiš) automobilu, představující konec koňské éry nekonečného západu a příznak nastupujícího technického věku, tolik traumatizujícího konzervativní westernové hrdiny na cestách. Je problematické o něm mluvit, aniž bych pověděl pointu filmu, takže se musím omezit na naznačování (ačkoliv i to teoreticky nesmím, víme?). V Baladě je symbolika automobilu doplněna nejen o význam nastupujícího technologického věku, ale i do té doby u Peckinpaha ne moc zvýrazňované modernity. Hrdina udělá nečekaný krok… Neutíká před technikou a modernitou, kam až to jde, ale naopak se postaví budoucnosti čelem a rozhodne se vydat do neznámého světa velkoměsta (ve kterém už se promítají filmy, definitivní příznak nového věku, vymezující se mytologizací vlastní minulostí k tomu uplynulému - do něhož patří i Cable). Ačkoliv se film (Peckinpah?) zachová jako povýšený parchant a důrazně svému hrdinovi naznačí, kde je jeho místo, jde o ojedinělý krok nejen v Baladě o Cable Hogueovi, ale v celé Peckinpahově filmografii. Výsledek de facto koresponduje s ideologií všech tvůrcových filmů, ale cesta k němu je mnohem optimističtější a méně fatalistická než ve všech ostatních případech. Navíc Cable jako jeden z mála svoje štěstí skutečně našel. [Napsáno v roce 2005, pro někoho snad inspirativní i o devět let později.] () (méně) (více)