No Home Movie

Tma a cesta, v níž zazní "C'est Chantal". Do její tváře nevidíme, ale ne kvůli tmě. Nevidíme do ní celý film proto, že ji zakrývá kamera. Kamera jako oko žida, který na věčné cestě pouští hledá svuj Kanaán, nepouští ze zřetele ten nejcennější objekt v jejím životě, ke kterému se vždy vracela a chtěla navrátit. Matka. Matka, která putovala přes koncentrák až do Belgie, do tohohle bytu, kde už navždy bude stát město, do něhož se Mesiáš (ne)navrátí. A jako dcera nikdy nebyla bez matky a poutník bez pouti, stejně tak není tento film ničím sám o sobě, je suplementem celého autorčina díla. Akerman i zde navíc dokazala u toho nejcitlivějšího materiálu použít svoje filmové techniky, ktere svojí nekompromisností a avantgardností vytváří odstup. Možná, že ten odstup, který mezi matkou a dcerou vždy byl v té části, kde se pro dceru měnil v celoživotní trauma, se už v mládí přenesl do filmové řeči. Ale nejspíš nevím ani zrnko z palestinské pouště, abych mohl soudit. (21.03.2018)

Pěkně uspávací den se senioorkou. (18.11.2020)

Když někoho milujete, ztrácíte vůči němu soudnost. Proto pět. (14.02.2019)