Obřad

Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. (21.11.2005)

Pro fanoušky Ingmara Bergmana neopominutelný kousek. Příběh, dá-li se to tak nazvat, se odehrává v blíže neurčeném čase, v blíže neurčené evropské zemi, kde skupinka tří herců čelí vyšetřování, resp. cenzorskému řízení, týkajícího se jejich obscénní divadelní hry. Bergman v devíti dějstvích rozehrává psychologické téměř kafkovské drama, které možná nemá úplně dokonalou atmosféru (přece jen jde o film televizní), ale svou odvážností a provokativností leckoho určitě překvapí. Ovšem u Bergmana nic nového...:) (10.11.2007)

Divadlo jsou dvě skupiny lidí, herci a diváci. Každý z nich má své masky, role a scénáře. Každý z nich má své představy a pochybnosti. Příběh tří herců (a opět jedna z mnoha výborných hereckých poloh Gunnara Björnstranda) jejichž obscénní vystoupení má za úkol vyšetřit jeden státní úředník, který není zrovna pravidelným divákem podobných divadelních experimentů. Během tohoto vyšetřování máme možnost se blíže seznámit se všemi jeho protagonisty. Odtažitý osamělý právník, který si libuje v precizním "mapování" života svých objetí, stojí proti třem hercům jejichž navenek harmonické soužití je plné obsesí, nenávisti a manipulace. Za těchto podmínek vznikne divadelní představení jehož následky jsou pro diváka v osobě právníka doslova smrtící. Umění, ať vzniká za pomoci těch nejodpornějších herců, je uváděno těm nejubožejším divákům a jeho důsledky mohou být ty nejhrůznější, zůstává stále tou zřejmě nejdokonalejší a nejčistší lidskou činností. (31.03.2014)

Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. (19.07.2009)

Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! (05.06.2009)