Všichni možní sběrači a já

Natočiť dokumentárny film, ktorý by nezaujal iba tých správne "postihnutých" je skutočné umenie. Obsedieť hodinu a pol na filme, ktorý do nás cpe informácie, je asi ťažšie ako dve a pol na trikovom filme. Osobne ma nijak zvlášť nezaujala ani téma, takže som bol príjemne prekvapený, že som sa bavil a že som sa nepozrel počas filmu na hodinky. Film o nezdolnosti ducha, krásach umenia a kritiky konzumu trochu trpí oslavou ľudí na okraji spoločnosti, kde priamo nerieši, akým spôsobom sa k onomu statusu dostali, ale ich ťažkým prežívaním. Nie každý boháč je hajzlík, bohvie ako by títo ľudia bez ich nepriamej (politickej, charitatívnej) pomoci žili. Možno rovnako, nechcem nikoho súdiť.... (14.06.2012)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $155,320║Tržby Celosvetovo $158,000║ (26.05.2009)

Agnes Varda putuje se svou digitální kamerou po Evropě a zaznamenává všechny možné paběrkáře... od těch, pro které je sběr zdrojem potravy, přes ty, kteří sbírají z ekologického hlediska nebo z důvodu tradice, po ty, kteří sbírají za uměleckým účelem. // Zajímavý dokument, který obsahuje také zajímavé informace - např. já nevěděla, že po sklizni je možno hned v několika státech posbírat nesesbírané, aniž by t bylo nelegální. // Agnes Varda zde nastiňuje nejen dopad naší rozežranosti, kdy zahlcujeme svět odpady, ale nabízí také řešení - např. jak využít staré ledničky nebo jakýkoliv jiný odpad. // Sama se seznamuje se svou novou digitální kamerou a vyloženě poetickým způsobem se seznamuje také se svou novou tváří - ona stárne, obličej zaplňují vrásky a... a přece (se) točí. // Během 82 minut se před vámi rozprostře svět paběrkovatelů, pro které je sběr vášní, nutností, koníčkem, uměním, ekologií, obživou či posláním. Prostě další z výtečných dokumentů této francouzské dámy, jejímž charakteristickým rysem je, že do své tvorby vkládá i svou duši, nenatáčí odměřeně ani zaujatě. (17.10.2007)

(1001) Jestli je něco opravdu depresivní, tak je to téma, kterému se tady Agnes věnuje. Úplně nejdřív mi v hlavě naskočilo trochu ostudné "fuj, jak to můžou jíst, ti musí být na dně". A potom jsem se právě začala stydět a tváří v tvář lidem, které režisérka sbírá, jsem se dostala k přemýšlení. Rozohněný monolog muže, který se pasoval na městského údržbáře, sbírá po lidech odpadky a nejvíce mu záleží na ptácích, kteří bývají zasaženi ropnými skvrnami, mě odrovnal svou myšlenkou a upřímností. Ten člověk je v pozici, kterou by masová většina zavrhla jako absolutně podřadnou, a přece se ze všech sil snaží ze světa udělat lepší místo k žití. Dále se mého nitra velmi silně dotkl příběh vysokoškolsky vzdělaného biologa - vegetariána, který si obživu obstarává mezi zbytky zeleniny na trzích a v popelnicích naproti pekárnám. Dostala jsem se tak ve svých sedmnácti letech ke zjištění, že se souzením a odsuzováním ostatních to není tak jednoduché, jak jsem si do té doby myslela. (07.09.2008)

Jak moc se od sebe liší ti, kteří schraňují věci nehmotné (obrazy, fakta, vzpomínky) a ti, kteří sbírají věci vyhozené, jídlo a haraburdí, které už nikomu nepatří? Řekněme, že jedni tak činí zejména proto, aby zpomalili proces zapomínání, druzí protože mají hlad, protože kolem sebe vidí jen zbytečné plýtvání, nebo protože se potřebují umělecky vyjádřit (např. tvorbou odpadkových totemů). Ale je v tom opravdu takový rozdíl, zvláště pomineme-li legislativní zázemí, zákony, jež tyto činnosti regulují? Obě skupiny něco spojuje, určité puzení, které je před sebou staví na roveň: a to přirozenost. Přirozenost je pevnou základnou jejich aktivit, motorem jejich konání. Ba co víc, v této přirozenosti je možno číst potvrzování osobní identity, touhu dokazovat si, že jsme skuteční. Paběrkování, jak se zdá, tedy není jen o ukojení nutnosti (zmnožování, vlastnění) a základních biologických potřeb, je přímo existenciální otázkou. Hledáme se v něm, stvrzujeme a jeho prostřednictvím bojujeme s časem, který neúnavně paběrkuje na nás. (Hodiny bez ručiček, kterým nikdo nemusí otročit.) Pakliže ale vidíme sami sebe nejprve v okolí nebo v druhých, je to projevem krajní nesobeckosti, popřením našeho ega. A tím se dostávám k tomu, co je na tomto nádherném dokumentu nejvíce hodno obdivu. Varda, která jako filmařka přirozeně spadá do první skupiny, natočila film druhými o sobě. Všichni možní sběrači a já. Oni přirozeně na první pozici, upřednostnění. Digitální autoportrét v ostatních a okolo jako akt hluboké empatie. Není náhoda, že ve filmu přímo vystupuje muž, který se pasuje na vynálezce anti-egoistické filozofie, spočívající na zmíněném principu. Začínat u druhých. U bájných sběraček na obrazu a pokračovat jejich reinkarnacemi v přítomnosti, hledat společné a jednotící mezi vámi a mnou. Kdyby se mne v budoucnu někdo zeptal, zda existuje skutečně anti-egoistický autorský film (těžko si představit absurdnější spojení), odkázal bych dotyčného na tento poetický a mnohovrstevnatý dokument, v němž se ozývá mnohé z vřelosti i hravosti filmů Jacquese Tatiho. Agnès Varda v něm dodala (nejen) dokumentární etice nového lesku. Za to jí patří můj nehynoucí dík! <> <> Ideální jako doplněk k Architektovi odpadu. Nebo spíše naopak. (12.09.2011)

Agnès Vardaová s digitálnou kamerou zaujato mapuje svet ľudí, ktorí paberkujú: od existenčne závislých ľudí na okraji spoločnosti, vyberajúcich potravinové prebytky, cez šetrných kuchárov, svojráznych ekoaktivistov, vyrovnávajúcich sa s konzumom používaním finálnej časti spotrebného reťazca: odpadu, až po umelcov tvoriacich z neho amatérske artefakty alebo aj snobsky predražené inštalácie. Nevynechá ani sedliakov dozbieravajúcich po oficiálnom zbere voňavú úrodu jabĺk a viníc v provensálskych sadoch. Do tejto zberačskej mapy vstupuje čas od času muž v talári, oboznamujúci divákov s legálnosťou zberu a právnym statusom ponechania si všetkých týchto vecí. Autorka z času na čas ukáže zábery svojich rúk, tváre, postavy a vyrovnávajúc sa tak zrejme s vlastnou zmenou fyziológie, podmienenou starnutím. Živé skúmanie a komplexné zmapovanie zberačských aktivít však vyvážilo i túto, na môj vkus pričasto sa opakujúcu, trošku samožerskú a námetovo pomerne monotónnu časť inak skvelého dokumentu. Maximálne hodnotenie je teda, napriek spomenutej výhrade, plne zaslúžené a pre mňa je zároveň výrazom osobného vzťahu k téme filmu, nakoľko prehľadávanie odložených, zabudnutých a vyhodených vecí, patrilo odjakživa k jednej z mojich najobľúbenejších záľub. (02.04.2007)

Je dobré občas vidět i ty ostatní šílence, je nás prostě na světě víc a každý z nás je jinak postižený. (28.10.2008)

Opět zajímavý pohled (naše první setkání proběhlo u Daleko od Vietnamu) na současnou společnost, opět snaha o komplexní pojetí problému a opět jsem velmi spokojena s kvalitou dokumentu. (11.05.2012)

jeden z najlepších dokumentov, aké som kedy videl (31.10.2007)

Materiál nasbíraný Vardovou je překvapivě bohatý. Vnáší svou empatii, dovednosti, zvědavost, vtip, poezii a vášeň k životu. Na vše nahlíží s láskou. (31.10.2020)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (22.02.2009)

skvělý dokument, který však měl být uveden v distribuci dříve, aby mohli všichni ocenit jeho kvality..na konci roku 2006 již známe podobné koláže od michaela moora, které jsou navíc divácky vděčnější, než Vardové nostalgický snímek.. (29.10.2006)

Rozhodně zajímavý dokument, tedy minimálně v tom, jaké téma si pro zpracování režisérka vybrala. Ale nakonec je přece jen ještě zajímavější to, jak obsáhle se jí téma podařilo pojmout, ukázat co všechno takové sbírání obnáší, a přitom zůstala věrna lidem, o kterých chtěla vyprávět, tedy na první pohled chudších, jakoby ztracených. I na nich najdete něco víc. (04.04.2016)

Film Agnès Vardové - byť poskládán z jednak poetických, jednak reálných šotů - žánr dokumentu v mnohém překračuje. A to především jasným názorem, který musí nějak ovlivnit každého diváka. Od obrazu sběraček klasů (Jean-François Milleta), až po hodiny bez rafiček - paběrkování a sbírání jako nouze i umění i filosofie i způsob života. Dále jen pro otrlé: loni jsem napaběrkovat 3 kubíky dřeva, metrák brambor (obilí dostávám jako deputát), několik kil máku, hrachu... a nasbíral 2 horská kola, dvoje kožené sandály atd.... včera lehké pracovní oteplovací kalhoty vhodné na čundr. (30.07.2015)

ocenenia : MFF Cannes 2000 - nesúťažný výber (26.09.2013)

Vzdy ma zaujimala finalna cast spotrebneho konzumneho sposobu zivota - odpadky. A ze sa daju vyuzit : 95 % (21.12.2019)

Dokument pojednává o zajímavém tématu, o kterém jsem vlastně nikdy předtím nepřemýšlel. Jde o paběrkování či sbírání věcí, které již ostatní nepotřebují a vyhazují. Ať už jde o nesklizenou úrodu (tu si může po určitém datu ze zákona sklidit kdokoli i z cizího soukromého pozemku - alespoň ve Francii), potraviny vyhozené do popelnic u supermarketů, odložené spotřebiče a podobné věci. Někdo to dělá z nutnosti (lidé bez práce), někdo ze zájmu (tradice po babičce) a někdo z přesvědčení (soukromý protest proti konzumní společnosti). Dokument nenásilně ukazuje odvrácenou stranu naší konzumní společnosti, zbytečnou nadvýrobu všeho a naše plýtvání zejména potravinami. Přes zajímavé téma se dostanu nakonec jenom k mírně nadprůměrnému hodnocení. Bohužel mi moc nesedla forma, které působí nudně, nesourodě a občasná snaha o poetiku spíše ruší. (24.07.2017)

3,5  Cestopisný dokument, v ktorom režisérka Agnès Varda poeticky hravou formou pojednáva o paberkovaní, na ktoré nahliada z viacerých, veľmi rôznorodých pohľadov - z pohľadu sociálneho, ekologického, ale aj umeleckého, či gastronomického. Téma je to veľmi zaujímavá, netradične pojatá, nesie v sebe viaceré posolstvá, ktoré podnecujú diváka k zamysleniu. Korunu dokumentu nasadzuje výborná, originálna hudba. (18.12.2021)

to jsem netušila, že je pro nás ve francouzštině tak pěkný pojmenování - glaneuses :P (29.01.2012)

"Pabírkovaní"... prvý krát som to počula, a vlastne som ani nevedela že takéto zberanie vôbec existuje (okrem smetiakov samozrejme). Každopádne ide o veľmi silný dokument, so silnými ľudskými príbehmi. Od dnešného dňa sa na ľudí vyberajúc popolnice pozerám z celkom iného uhla pohľadu. J len škoda že filmy podobného žánru nevysielajú v televízii. Celkovo 210 hodnotení je žalostne málo. (22.09.2013)