Jedna zpívá, druhá ne

Jeden z velkých Vardové filmů, do kterých promítla svou zkušenost „aktivní ženy“, životní postoje, schopnosti ve více druzích umění (texty písní, fotografie), svou dobu (konec hippie generace) a vpletla sem i svou rodinu (dcera i syn). Někdo to označil za film „zlaté éry feminismu“ – otázky byly jasně definovatelné (svoboda volby, antikoncepce, možnost potratu, diskriminace v zaměstnání, gendrové role v každodenním soužití), „nepřítel“ viditelný, řešení nadosah. Proto jsou některé momenty značně didaktické – včetně zmíněných Vardové textů. Snímání filmu je zcela funkční, bez vychytávek Cléo, nebo Bytostí, estetika je tvořena pouze dokumentárností (záběry z francouzského venkova mi připomněly pozdější skvělý Bez střechy a bez zákona), sedmdesátky se objeví v účesech a oblečení, maximálně ve stylizaci „vystoupení ženské kapely“ (z těch bab jsem měl trochu husí kůži). Co v té době dělal Godard? Zrál k punku a akademismu své Nouvelle Vague. A jak by se asi tvářil našinec vidět uprostřed normalizace tuhle perfektní salónní levičačku mezi šedí našich Žen za pultem pět ódy na Friedricha Engelse??? Dost o tom! Co je na filmu nejpozoruhodnější je pár opravdu emocionálně silných momentů (smrt Suzannina muže, těhotná burka uprostřed burek v Íránu), zmíněný francouzský venkov (omezené sedláky známe od Arden po Ural) a pak stavba – film má snad šest časových plánů, nejsou chronologicky řazené a činí celek ohromně pestrý. A do toho je to celé ve třech jazycích-). ****, jedna dolů za to, jak to zestárlo… (11.09.2011)