L'Une chante l'autre pas
L'Une chante l'autre pas
One Sings, the Other Doesn’t
Režie:
Agnès VardaScénář:
Agnès VardaHrají:
Valérie Mairesse, Mathieu Demy, Marion Hänsel, Thérèse Liotard, Gilette Barbier, Françoise Bette, Rosalie Varda, Patricia Cartier, Ali Rafie, Robert DadièsVOD (1)
Obsahy(1)
Dvě mladé dívky žijí v Paříži roku 1962, sedmnáctiletá Pauline studuje a sní o tom, jak odejde od rodičů. Dvaadvacetiletá Suzanne se stará o dvě děti, jejichž otec spáchal sebevraždu. Život je postupně odloučí, každá se snaží vést svůj boj o to, jak se stát ženou, jak se osvědčit ve společnosti, která toho dává tolik mužům a tak málo ženám. Pauline se nešťastně provdala do Íránu, Suzanne si nachází práci... Deset let po svém odloučení se znovu setkávají na feministické demonstraci. Film zachycuje nejen atmosféru konce 60. let, ale i probuzené vědomí žen v boji za rovnoprávnost. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (3)
Jeden z velkých Vardové filmů, do kterých promítla svou zkušenost „aktivní ženy“, životní postoje, schopnosti ve více druzích umění (texty písní, fotografie), svou dobu (konec hippie generace) a vpletla sem i svou rodinu (dcera i syn). Někdo to označil za film „zlaté éry feminismu“ – otázky byly jasně definovatelné (svoboda volby, antikoncepce, možnost potratu, diskriminace v zaměstnání, gendrové role v každodenním soužití), „nepřítel“ viditelný, řešení nadosah. Proto jsou některé momenty značně didaktické – včetně zmíněných Vardové textů. Snímání filmu je zcela funkční, bez vychytávek Cléo, nebo Bytostí, estetika je tvořena pouze dokumentárností (záběry z francouzského venkova mi připomněly pozdější skvělý Bez střechy a bez zákona), sedmdesátky se objeví v účesech a oblečení, maximálně ve stylizaci „vystoupení ženské kapely“ (z těch bab jsem měl trochu husí kůži). Co v té době dělal Godard? Zrál k punku a akademismu své Nouvelle Vague. A jak by se asi tvářil našinec vidět uprostřed normalizace tuhle perfektní salónní levičačku mezi šedí našich Žen za pultem pět ódy na Friedricha Engelse??? Dost o tom! Co je na filmu nejpozoruhodnější je pár opravdu emocionálně silných momentů (smrt Suzannina muže, těhotná burka uprostřed burek v Íránu), zmíněný francouzský venkov (omezené sedláky známe od Arden po Ural) a pak stavba – film má snad šest časových plánů, nejsou chronologicky řazené a činí celek ohromně pestrý. A do toho je to celé ve třech jazycích-). ****, jedna dolů za to, jak to zestárlo… ()
Zřejmě první feministický muzikál s písněmi na slova Agnès Vardové. Její kreativita má ostatně soustu facet, které září do všech stran. Diachronicky vyprávěný příběh dvou přítelkyň prostřednictvím jejich převážně ženských peripetií vypráví o době, kterou dobře znám z pohledu, který vůbec neznám. Je to příběh z prvního období moderního feminismu, kdy ženy chtěly něco nového a věděly, že se něčeho starého musí vzdát. V současnosti chtějí rovněž nové, ale starého se vzdát nechtějí a blíží se doba, kdy budou přesvědčeny, že jim patří všechno. ()
"Dárius ma uniesol do Iránu. Som zo svojho únoscu unesená." Dramatický životný príbeh dvoch úplne odlišných žien, ktoré spája hlboké, dlhotrvajúce priateľstvo. Odvíja sa v duchu hnutia hippies v búrlivej dobe zmien (od konca 60. rokov), kedy silí aj boj za práva žien a tradičný, už skostnatený pohľad na rodinu či celú spoločnosť sa otriasa v základoch. Je to taký výsostne ženský, v podstate feministický film, v prvom rade o ženách a ich problémoch, zo sveta, v ktorom sú muži niekedy degradovaní iba na darcov spermií. S tým ale ja problém nemám, dokonca mám istú slabosť pre silné ženské hrdinky. A takou určite je aj Pauline alias "Pomme" (Valérie Mairesse), sebaistá a tvrdohlavá baba, čo si rozhodne nenechá skákať po hlave (aj keď mi občas tou jej tvrdohlavosťou trochu liezla na nervy). Jej priateľka Suzanne (jej predstaviteľka Thérèse Liotard sa mi herecky páči o niečo viac) je z úplne iného cesta, spočiatku utiahnutá, uplakaná, no kruté rany osudu ju zocelia a tiež sa napokon stáva silnou ženskou hrdinkou. Herecké prejavy sú také dosť civilné, čo snímke pridáva na autenticite, zaujal ma aj spôsob rozprávania s 10-ročným časovým skokom a celkom sa mi páčili i pomerne časté piesne v štýle kvetinového hnutia. Trochu mi vadí akurát tá typicky francúzska urozprávanosť, najmä keď sú slová prednášané takým godardovským recitačným spôsobom (s tým mám vo všeobecnosti problém). Najviac ma na filme upútal vývoj vzťahu medzi Pomme a Dariusom, s niekoľkými zaujímavými pointami. "Napadla mi skvelá vec. Urobíš mi druhé dieťa a každý budeme mať jedno." ()