Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Tento příběh vychází ze skutečných zkušeností A. Guthrieho s náborem vojáků do Vietnamu v době mírového hnutí 60. let. Režiséra Arthura Penna zcela uchvátila nahrávka bluesového vyprávění Arla Guthrieho The Alice’ Restaurant Massacree z roku 1968 a hned v následujícím roce vytvořil z písně spolu se scénáristou Venablem Herndonem celovečerní film Alicin Restaurant. Hippie outsider Arlo (Arlo Guthrie, představuje sám sebe) budí u svého okolí jen podezření a nepochopení. Jeho otec, známý levicový aktivista a písničkář Woody Guthrie (Joseph Boley) umírá v nemocnici vedle svého kamaráda Peta Seegera a Arlo jej jde navštívit. Trochu si taky povyrazí u svých přátel Alice (Pat Quinn) a jejího manžela Raye (James Broderick), kteří koupili starý kostel a nyní v něm žijí. Po Alicině „večeři díkuvzdání, nad níž není“ zatkne Arla nekompromisní poručík „Obie“ Obanhein (William Obanhein, představuje sám sebe) za odhazování odpadků na veřejnosti. Zatčení sice Arlovi pomůže vyhnout se válce ve Vietnamu, avšak volným životem Alice a Raye otřásají osobnější, „staromódní“ konflikty týkající se sexu a partnerství. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (13)

Marla Singer 

všechny recenze uživatele

První polovina Alice's Restaurant podává útržkovité obrazy z Guthrieho života a jeho přátel – některé úsměvné, jiné už méně a všechny skvěle podanné a natočené. Jenže vás to nezajímá. Prohlížíte si album barvitých fotek, portrétů lidí a situací, o kterých skoro nic nevíte a jedinou spojitost tvoří hlavní hrdina. Hippies z vnitřního pohledu působí normálně, až nezajímavě, ale autenticita si bere svou daň. Naopak jejich konfrontace s 'vnějším světem' ctihodných občanů a vládních institucí zabíhá do netušených absurdit. V tu chvíli si Guthrie krade snímek pro sebe a s podkresem ragtimové kytary se pouští do sebeironického vyprávění. Víc než hodinu čekáte na jedinou ryze komediální scénu z odvodové komise, ale čas strávený nad cizím fotoalbem za ní stojí. Nájezd na happyending postaví na hlavu poslední záběr, který dává tušit, že Guthrie není jediným protagonistou snímku. ___ P.S.: Film o muzikálovou scénu ani nezakopne. Od hippies se tak trochu očekává, že si sednou s kytarou a nebo budou občas zpívat. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Čím dále lépe se mi vyjasňuje dílo Arthura Penna, a co poznávám, je ojedinělé a nesmírně sympatické. Každý jeho film je zbrusu novou, neotřelou sondou do jiného žánru a jiného společenského období, se kterým si pak pohrává jako rozmlsaná kočka se sušenou rybičkou - jeho frajerství ale spočívá v tom, že se virtuózně pohybuje na poli, kde filmařská bravura snadno unikne pozornosti diváků: s lehkostí žongléra na bruslích, ale s důstojností, elegancí a cynismem vrhače nožů se pozorně zaměřuje na nejdusivější dobová klišé a šablony a za postavy si vychytrale volí jednooké mezi slepými, chytlavým potenciálem a touhami nabité figurky, ze kterých však nikdy nebudou skutečné hvězdy a esa, i když ony samy kolikrát chtějí věřit opaku a divák doufá s nimi a na konci je zbytečně zklamaný, že příběh byl plytký, a propásne, jak skvostný byl vlastně film, který mu to vyvanutí nadějí, slábnutí sil a nehezké přiznávání se k vlastní prostřednosti a nemohoucnosti předváděl. A ano, na plánech, nadějích, kotrmelcích a koncích Arthur Penn jemně a láskyplně utváří v podstatě kruté bezvýznamné příběhy, které je možné číst jako případové glosy (skeptické a hluboce sarkastické) k celé té velké lidské tragikomedii, a to jak celospolečenské, tak i jednotlivých lidských osudů... Jeho filmy jako by byly konkrétními zářezy sebejistě vedenou žiletkou do různých míst na vývojovém kmeni a větvích lidské společnosti a tenký plátek, který pokaždé vypreparuje, vloží pod mikroskop a rozhýbe, je právě tak jedinečný, jako je pro dané období a místo té všední, nenápadné lidské tragédie typický... Jeho filmy jsou o to méně okaté a okázalé, oč jsou chytřejší a neodvozenější, ale málokdo je dost pozorný, aby nezaměnil minuciózně vybudovaný, soběstačný film pracující s klišé, šablonami a provinčními hrdiny za tuctový šablonovitý film, který ani nemá vlastní šmrnc. Nepíšu tu jen o Alicině retstaurantu, zatím to platí o všech šesti filmech, které jsem od Arthura Penna viděla, a uchváceně a samotářsky se prodívávám hlouběji a dál. *** Arthur Penn je bystrozraký a jemnocitný virtuóz, nevšedně důmyslný komentátor, předvádějící (a tím sám pro sebe i potírající) tuctovost, to největší, a možná vlastně jediné naše zlo, zhoubnou sílu, která k ničemu neinspiruje a sama naopak pohlcuje všechno, co se mrská, snaží se vymanit a po svém rozvíjet..., a která v lidské společnosti bují jako odvěká rakovina. *** Případová studie ALICIN RESTAURANT: je brilantní v tom, celých sto minut sleduje to motání se postav, míjení a náhodné střetávání, sinusoidy krátkých vzepření vůle k pokusům udělat něco se svým životem a udržet si kontakt s přáteli kolem sebe střídaných s pocity zoufalství a marnosti - - aby v posledních třech minutách a závěrečného opilého proslovu jedné z postav výstižně shrnula, v čem to vlastně všichni tápali a co je to spojovalo, slepce mezi slepci... Otázka, která zůstává znít i po konci filmu, je krutě nadčasová - i kdybychom se přetrhli a zbavili se i poslední špetky sobectví, je vůbec možné chtít dokázat něco víc než jenom být společně s přáteli na nějakém jednom místě, které by bylo dostatečně volné, abychom se na něm vzájemně nedusili, ale ne tak širé a bezbřehé, abychom se neztráceli z dohledu, ale mohli se sobě navzájem obdivovat, držet si palce a setkávat se, kdykoli budeme chtít? Jak udržet krok sám se sebou a ještě k tomu zůstávat s druhými, aby to byla skutečně volná láska, a ne zahnívání v opětovaném škrtícím objetí ani rezignovaná samota? *** Alicin restaurant je velice nenápadný, nekašírovaný krutě i vlídně soustružený skvost. () (méně) (více)

tidwell 

všechny recenze uživatele

Zpočátku se mi to jevilo jako sentimentální obrázek ze života několika hippie přátel – laškovné legendy o svízelích s odvodem, dlouhými vlasy, boji s konformitou a s doprovodem unylých folkových songů... Jenže postupem času se začalo vyprávění zauzlovat, komplikovat, vrstvit. Stejně jako později ve Čtyřech přátelích Penna nezajímaly prázdné fráze typu "volná láska" nebo "svoboda", jejichž platnost a funkčnost vždy prověřuje až sám život. V humorně pojaté lapálii se skládkou i následnou scénou odvodu Penn odkryl mnohé rozpory celé jedné (tj. své) generace - a dokázal přitom udržet nadhled, právě proto je jeho film tak nadčasový. Život je mnohem složitější než jedno heslo na plakátu (a s Hair tady není absolutně žádné propojení - to jen pro upřesnění). Jakoby nás film nutil otevřít oči a přiznat si, že za všechny své činy si neseme odpovědnost hlavně před svým vlastním svědomím - a v tom nám nepomohou ani přátelé, ani do důsledku uplatňované zákony, ani věrnost domněle mravným principům vytesaným někde do skály. Všechno ostatní už popsala JitkaCardova, která do Penna vidí víc než já. Duchovní propojení tohoto filmu s "Nés en 68" už je mi zřejmé... ()

freddy 

všechny recenze uživatele

Bohužel toto americké komediální drama z konce 60. let minulého století nemohu hodnotit jakkoliv kladně či pozitivně. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo spíše v tom filmu, ale pravdou je, že to byla šílená nuda, u které jsem dlouhou dobu nevěděl, o co tam vůbec jde, což je u filmu vždycky velká chyba, tvůrci by neměli spoléhat na to, že se každý divák dopředu seznámí s dějem a až pak se na film podívá. Bohužel v tomto případě jsem do toho šel zcela naslepo, jediné, co jsem o filmu věděl bylo, že vznikl na základě jedné písně a že je zaměřený na téma hippie. Ale bohužel tohle byla nuda a děs a tenhle film má velké štěstí, že já málokdy odcházím od nedokoukaného filmu. Tady ta má chuť tenhle film přepnout byla mnohokrát opravdu velká a naštěstí pro tento film jsem vydržel až do konce, což ho zachránilo od odpadového hodnocení. Protože po jedné hodině nevýslovné nudy, kdy jsem opravdu skoro netušil o co tam jde a kdo je kdo, se dostavilo překvapení v podobě dvou solidních scén, které dohromady zabraly asi půl hodiny a u kterých jsem se dost dobře bavil. Jedná se o scénu s nelegální skládkou (geniální v kontextu tohoto příběhu byla hláška "Spravedlnost je slepá.") a o scénu, kdy hlavní hrdina jde k odvodové komisi před nedobrovolným vstupem do armády (geniální scénka u psychiatra, kdy tam hlavní hrdina skáče jako neandrtálec a řve "Krev, krev, krev, krev!" a psychiatr se k němu přidá, a potom ještě hláška "Jak jsem se měl rehabilitovat, vždyť jsem dostal u soudu jen pokutu 25 dolarů za nelegální skládku?" "Takoví jako ty jsou nejhorší, tvoje otisky prstů pošleme rovnou do Washingtonu."). Díky tomu, že jsem dal filmu šanci, tak jsem se nakonec díky této geniální půlhodině, která nastává v polovině filmu, docela solidně pobavil, což z mého pohledu stačí na docela dobré dvě hvězdy, nebýt těchhle hlášek a scének, mohlo to být pro film z mé strany mnohem horší hodnocení. ()

Galerie (8)

Zajímavosti (5)

  • Podobně jako slepý soudce James Hannon hraje William Obanhein sám sebe, tedy poručíka "Obieho". Prohlásil, že pokud má být ve filmu za pitomce, bude lepší, když se toho chopí sám. (Marla Singer)
  • Děj filmu vychází z Guthrieho nahrávky „Alice's Restaurant Massacree“ z října roku 1967. Monolog prokládaný zpěvem a doprovázený kytarou zachycuje dva roky staré události, kdy Guthrie na díkuvzdání přijel navštívit Alice a Raye do jejich kostela. (Marla Singer)
  • Natáčení probíhalo v místech, kde se příběh skutečně odehrál - ve městečku Stockbridge a Great Barrington. Kostel je možné najít na adrese 4 Van Deusenville Road, Great Barrington. (Marla Singer)

Reklama

Reklama