Scener ur ett äktenskap
Scenes from a Marriage
Scény z manželského života
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Liv Ullmann, Erland Josephson, Bibi Andersson, Jan Malmsjö, Gunnel Lindblom, Barbro Hiort af Ornäs, Anita Wall, Wenche Foss, Bertil Norström, Ingmar Bergman (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Obraz rozpadu jednoho manželství a opětovného bouřlivého setkávání a vzdalování se obou protagonistů. Obraz dvojice lidí, kteří nemohou žít spolu ani bez sebe. Roli Marianny napsal Bergman pro Liv Ulmannovou po odeznění jejich hlubokého vztahu. V tomto filmu režisér do značné míry opustil svoji metodu "obrazů krajin duše" a složitý vztah dvou exmanželů vyjádřil civilnějšími prostředky, oproštěnými od přemíry symbolů a metafor. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (124)
Bez mála tři hodiny manželských scén jsou pro běžného pozorovatele zkouškou divácké disciplíny téměř úmornou, pro malého avengera, který je typickým uživatelem této komerční báze to musí být doslova smrtící. No ale tohle není film pro děti. Brilantní sonda do lidského života. Navzdory délce bez slabého místa. Produkce: Carlotta Films ()
S panem Bergmanem to mám jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. Tentokrát jsme se nepotkali, konstatuji s upřímným politováním. Asi umím pochopit složitost dlouhodobého vztahu i hlubokého citu, přesto dané "řešení" je mi nesympatické, tak nějak nesouzním, neumím se ztotožnit... ()
Často veľmi dojemných 6 epizód s manželského života. Liv Ullmann v úlohe ženy Marriany nechce stratiť svojho manžela Johana i keď ten túži po inej. Väčšina filmu sa sústreďuje na siahodlhé dialógy medzi manželmi, vďaka čomu sa dozviete o všetkom z ich života. Herecký výkon Liv Ullmann je úžasný a neubránite sa tomu, aby ste ju neľutovali. Film je typický Bergmanovský, len trochu pridlhý. ()
Ingmar Bergman je mým psychoterapeutem. Jeho filmy považuji za terapeutická sezení a v podstatě s ním udělám pokaždé pěkný kus práce při úklidu ve svém vnitřním světě. Scény z manželského života je "nádherná" a velmi přesná sinusoida, po které se vezete, když se manželství rozpadá a vy se tomu zoufale bráníte. Nechci říkat, že je to universální pravda, ale moje rozhodně. Pěkně jsem si prožila svůj pád dolů znovu a z odstupu. Možná by se na Scény měl podívat každý, kdo se chystá vstoupit do instituce zvané manželství a není si tím příliš jistý, protože tahle dřeň je obnažená dokonale. ()
FUJ!!! Hnusnej nechutnej nejodpornější film, jaký jsem kdy viděla! No je tohle možný vůbec?! Půl filmu jsem probrečela a druhou půlku jsem se držela, abych vzteky nepukla. No jak může být někdo tak odporným skunkem a udělat něco takového! Odpověď je děsivá: takových lidí je spousta a takové věci se dějí denně. Jsem asi fakt citlivka, ale leckterý horor "podle skutečné události" mi nepřijde tak příšerný a děsivý, jako tyhle "scény" z manželského života. FUJ!!!! ()
Co si pamatuju, tak pro mě téměř nezkouknutelný maratón, který jsem na jeden zátah rozhodně nedal... ()
Naprosto zničující film - jak svou stopáží, tak velmi statickým dialogovým stylem, i co se týče emocí a gradace. Raději jsem si ho rozdělil do dvou polovin, protože tohle prostě naráz pobrat nejde. Přitom první polovina, nenápadnější, kdy se ještě mnoho věcí drží pod povrchem mě svým potlačovaným napětím, které v jejím závěru propukne naplno zcela omráčila. Druhá půlka již nesází na soudržnost, vyvíjí se zde jednotlivé scény oscilující mezi cyklicky se vracející něhou a odmítnutí, které vede až k čiré agresi, při které se chce člověku jen odvracet oči. Ještě, že je tu závěr na opuštěné chatě, za chladné noci po zlé noční můře, kdy city, kterým se postavy vyhýbají, zamlouvají je, aby skryly jejich trýznivou absenci, alespoň trochu vyplynuly na povrch a oba životy se nejevily jako zcela ztracené a promarněné. Dle mého nádherná tečka za skoro tříhodinovým peklem a důkaz, že se Bergman na čas dostává z životní krize a opět je schopen hledět na svět s jiskérkou naděje. ()
Suverénně nejpodivnější a nejbizarnější film o vztazích, jaký jsem kdy viděl. Prvních 30 minut jsem si dokonce myslel, že tentokrát je to i na mně trochu moc, ale první scéna intimního rozhovoru mě hned přivedla domů. Vyčítat mohu jen opětovné omílání některých témat a zbytečné nahuštění krutých monologů, jinak je to naprosto strhující sonda do života páru, který ubije touha po dokonalosti. Ještě než se na obrazovce objevil titulek "Analfabeti", napadla mě stejná myšlenka - oba hlavní hrdinové jsou otroky úporné snahy vše podrobovat rozumové analýze a vysvětlování, které přes všechno úsilí nedokáže zakrýt chaos fyziologických pudů a neschopnost "číst" pocity druhé osoby. Neustále se vynořuje stres způsobený očekáváními, která na nás všechny klade společnost, rodina i přátelé a panická hrůza z toho, co se stane, když tato očekávání zklameme. Nakonec vše nutně musí směřovat k tragikomického konci - pár rezignuje na jakoukoliv aktivní vzpouru a prostě se nechá unášet těmi nevysvětlitelnými a protichůdnými pocity bez ohledu na morální a etické následky. Těžká, přetěžká podívaná. ()
Epizodické hardcore drama ze života. Divadelní představení pro otrlého diváka. Dogma 95 v ryzí podobě, dávno před tím než přišlo do módy. Po téměř deseti letech v partnerském vztahu (a posledních čtyřech v chomoutu) nacházím v Bergmanových scénách mnoho styčných ploch a musím dát režisérovi za pravdu… většinou to nevnímáme, ale občas se opravdu chováme jako citoví analfabeti. Smutný, ale velmi poutavý dokument o životních osudech. ()
Jsem ženatý téměř devět let. Máme dvě děti. Dobře, že jsem tento film viděl až nyní! Ne, že bych se snad po jeho shlédnutí před svatbou neoženil, ale nedocenil bych ho. Film mi svým tempem, námětem a vůbec způsobem pojetí plně vyhovoval. Myslím, že Woody Allen se inspiroval i zde... ()
Velmi nepříjemná sonda do jednoho rozpadajícího se manželství, která ale překvapivě vůbec nepostrádá naději v lepší zítřky. Jednoznačně Bergmanova scenáristická masterclass. Jestli je to v něčem závádějící, tak je to dnes už do očí bijící šovinismus často až nesnesitelné mužské postavy, ale navzdory tomu je to pořád velká síla. A Liv Ullmann tady hraje neskutečně - cítil jsem to s ní všechno. "Sometimes I don't think of you for hours and it's heaven." ()
Hodně drsný příběh o rozvratu a opětovném smíření manželů. Mistrně zahrané. Např. rozhovor v salónku mezi manžely úplně na začátku filmu nebo celá část "Analfabeti" mi vyrazily dech. Stejně jako u Kdo se bojí Virginie Woolfové nedoporučuji tento snímek lidem před svatbou:-) ()
Film je až príliš ovplyvnený škandinávskou "frivolnosťou". Význam detí pre partnerstvo úplne odignorovaný! Napriek 155-im minútam príbeh nedospeje vlastne k ničomu zásadnému, k žiadnej katarzii, ktorú človek po takmer troch hodinách právom očakáva. Scenár, ktorý snáď ani nemusel byť nafilmovaný, kľudne by si vystačil s rozhlasovým štúdiom, prípadne s komorným divadelným javiskom :) ()
Videl som 283 minutovu verziu tejto spolocenskej konzervacky o rozpade manzelstva. Fakt, Bergmanovi boli tieto temy blizke a vyborne je zobrazene vzajomne vzdalovanie sa zeny od muza a naopak /aby bolo jasne, uznavam len hetero manzelstvo on +ona, kadejaku zasranu zbuznelu homoromantiku treba systematicky strielat/. 85 % ()
"Jsme citoví analfabeti. Víme všechno o těle, o zemědělství v Pretorii, a že čtverec nad přeponou = součet čtverců nad odvěsnami. Ale o duši jsme se nenaučili nic."... Povinná podívaná pro každý manželský či partnerský pár! ()
Vztah muže a ženy v manželství, který je rozebraný do posledních detailů, o kterých se nikde nemluví. Tiché výčitky, neschopnost komunikovat, zvyky, sexuální vydírání. Z manželství existují jen dvě cesty: nenávist a nebo si na druhého a jeho chyby zvyknete. Pokud začnete nenávidět. tak nenáviděnému neodpustíte ani jeho jméno. Odzbrojující otevřenost ve všech maličkostech vztahu. Až mi to bylo nepříjemné, protože film odhalil závoj před romantizovaným manželstvím na veřejnosti. Liv Ullmann mne rozpalovala do běla při každém dotazu, který byl zároveň výčitkou i sondou do budoucna, pro vydírání. Varování před svazkem manželským ! ()
Bergmana mám rád čím dál tím víc. Úžasná hra pro dva hráče (opravdu výborná Liv Ullman a neméně dobrý Erland Josephson), kteří prakticky po celé dvě a půl hodiny neslezou z obrazovky. I když během filmu nezazní vůbec žádná hudba, přesto by se atmosféra a napětí mezi oběma protagonisty dala krájet. Skvělý zážitek, skvělý film. Tohleto už dnes těžko někdo natočí. ()
Minimalismus tentokrát sloužil jen ku prospěchu věci. Bez diskuze za plný počet bodů. Na tuhle na dřeň jdoucí studii fenoménu zvaného manželství se nedá nijak lehce zapomenout... a nejspíš by ani nemělo. ()
Přepsáno v únoru 2019. Scény z manželského života jsou trpkým vystřízlivěním z pocitu romantického opojení a opotřebení odolnosti vzájemné sounáležitosti. Sarkasmus s vnímavou inteligencí je chytrou volbou k náčrtu vlastní sebereflexe. Zkušenosti jsou k nezaplacení, sejmutí masky spořádanosti je přesvědčivým prostředkem k přehodnocení životních hodnot, zásad a pocitů. Vztah muže a ženy je předkládán v odlišných fázích soužití a rozpadů. Stereotyp je ubíjející, každodennost se stává úzkostí a termín mužské krize středního věku dostává vůni zločinu a trestu. Jsou zmíněny rozdílné přístupy ženského a mužského světa, pozorně se rozhlíží mezi pohnutky a nenápadné souvislosti, otevřeně se zpovídá ze svých pochybností a slabostí. Naplněním jsou jen chvilky štěstí, vše ostatní je jen iluse a předsevzetí. Obraz umí zachytit v detailu aktuální stav lidské duše, dialog vře touhou, zlobou a pátráním. Hlavní postavou obnažené intimity manželství je Marianne (dobrá Liv Ullmann), právnička a spořádaná manželka. Partnerská krize vyvolává nekonečnou záplavu otázek i nutkavou potřebu zkoumání vlastního svědomí a podstatu povahy zodpovědnosti. Láska a nenávist mají nestabilní rozhraní, nezanedbatelnou roli zaujímá soucit a nutná chvilka svobody k načerpání energie. Druhým pólem zvrásněné duše partnerského vztahu je Johan (dobrý Erland Josephson), sebevědomý vzdělanec, pro něhož se cesta spásného osvobození stává očistcem a cynickým rozhřešením ze svízelné neměnnosti stereotypů a pocitů. Varování ministerstva zdravotnictví jsou k ničemu, svědomí lze uplatit, ale kocovinu to přes veškeré namáhavé úsilí neodstraní. Důležitou ukázkou disharmonie vztahu je pár Katarina (pozoruhodná Bibi Andersson) a Peter (velmi zajímavý Jan Malmsjö) s krutě otevřenou upřímností frustrace, lásky, nenávisti a vzájemného chaosu zkázy a soužení. Vyprahlost v odcizení přetvářky je vyčerpáním statusu vlastního pocitu prázdnoty a nevědomou ztrátou sebeúcty. Z dalších rolí: Johanova upřímná kolegyně z univerzity Eva (příjemná Gunnel Lindblom), z manželství citově prázdná paní Jacobi (zajímavá Barbro Hiort af Ornäs), či tázající se novinářka Palm (Anita Wall). Scény z manželského života nemají slitování s vlastním svědomím a neberou ohled na zdání vlastní společenské vážnosti. Jsou nelítostně upřímné, sarkasticky kousavé a nebojácně otevřené. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
"Řeknu ti něco banálního. Jsme citoví analfabeti. Víme všechno o těle, o zemědělství v Pretorii a že čtverec nad přeponou = součet čtverců nad odvěsnami. Ale o duši jsme se nenaučil nic. Sami o sobě a o ostatních lidech nevíme naprosto nic." Scény z mannželského života jsou první film, který bez výhrad odpovídá mým fantaziím, které jsem si o tvorbě I. Bergmana vysnil jestě když jsem sledoval filmy W. Allena. Téměř tříhodinový film, ve kterém se neděje nic jiného než to, že spolu stále dokola mluví jeden muž s jednou ženou a který přesto ani na chvíli nenudí. Kdo toto dokáže natočit neměl by točit už nic jiného. ___ Je to také přesně ten druh filmu, ke kterému je velmi obtížné napsat komentář, protože každý komentář k ději vypovídá spíše neco o pisateli než o samotném filmu - pisatel si vybere vždy to co ho nejvíce oslovuje. Film je totiž neuvěřitelně komplexní a je v něm řečeno a vykonáno téměř vše co si lze představit že řečeno nebo vykonáno mohlo být. V tom právě spočívá síla kombinace dlouhé stopáže a úplného minima postav. ___ Většina lidí vnímá Scény jako cynický pohled na manželství. Zajímavé je to, že film evidentně věří na jednu velkou lásku. Není tedy cynický v tom smyslu, žeby tvrdil, že neexistuje velká láska na celý život. Jinak ale není vůbec optimistický. Nejen že nevěří na to, že jednou někoho potkáme a všechny problémy se rozplynou. Navíc taky nenese žádné poselství ve smyslu "když si budeme více povídat bude vše dobré". Film ve skutečnosti říká nejspíše to že VŽDY BUDEME NĚKOHO MILOVAT A ŽE VZTAH K TOMUTO ČLOVĚKU PRO NÁS BUDE VŽDY ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM NEUSPOKOJIVÝ. Takové poselství vlastně otevírá cestu k úvaze, která říká, že si člověk v životě vždy volí pouze mezi neuspokojivým vztahem a samotou. To je jasně ukazuje při četbě scénáře k televizní sérii, kde je zřejmé, že Peter a Katarina (hádající se pár z první scény, který ve filmu působí jako karikatura) se doopravdy milují, že jeden druhému rozumí hlouběji něž kdo jiný a přesto že se nenávidí. Opilá Katarina ve scénáři říká Marianne po snad nejbrutálnější manželské filmové hádce všech dob: "Svěřím se ti s něčím co mě samotnou udivuje. Bez ohledu na všechno cítím k Peterovi beznadějnou lásku. Myslím, že chápu jeho strach, prázdnotu, odpor a paniku. A cítím, že on se nějakým zvláštním způsobem dozvěděl něco o mně, co nikdo jiný netuší." Proto nelze nad filmem mávnout rukou s tím, že kdyby se postavy doopravdy milovaly nic zlého by se jim nestalo. ___ Zbožňuju když se Liv Ulmann v detailu zamilovaně a oddaně dívá z blízka do tváře svého muže a velmi rychle přitom pohybuje očima z jedné strany na druhou. ___ 1/ Nevinnost a panika: První povídka představuje naprosto idylický vztah Marianne a Johanna, vztah dvou úspěšných příslušníků střední třídy: vědce z oblasti aplikované psychologie (!) a rozvodové právničky (!!). Jakkoliv se nabízí napsat "zdánlivě idylický vztah" nebylo by to přesné, protože zde funguje naprosto všechno - drobné něžnosti, škádlení se a dokonce otevřené rozhovory o sexuálních přáních. Oba jsou si vědomi toho, že ostatní páry sice mají problémy ale oni jsou něco jiného - "vyjímka, která potvrzuje pravidlo". Proto jsou vlastně postavy velmi sympatické a je možné se s němi odzačátku ztotožnit. Každý člověk si totiž představuje (obzvláště v romantických věcech), že on (a jeho partner/ka) jsou něco úplně jiného než ostatní. Marianne třeba mluví o tom, jak neobvykle dobře jsou schopni s Johanem jako manželé komunikovat" "Vezmi si třeba nás dva. Všechno spolu probereme a okamžitě si rozumíme. Mluvíme společným jazykem. Proto je nám spolu tak dobře." Nakonec se samozřejmě ukáže že právě v komunikaci o opravdu zásadních věcech naprosto selhávaji a právě proto při druhém shlédnutí působí první vcelku příjemná povídka obzvláště znepokojivě. Nejpůsobivější je samotný konec scény v kuchyni, kdy je divák doslova ukolíbán něžností a opravdovostí vztahu obou postav. Jak se ukáže dál, jde zde ovšem o pouhé automatizované něžnosti působící ze setrvačnosti. ___ 2/ Umění zahrát všechno do autu: Druhá povídka představuje v hrubých obrysech první drobné problémy. Marianne trpí pocitem svázanosti a ztráty spontaneity, dusí se protože žije přesně nalinkovaný život. Johan před Mariane tají své básnické pokusy, ani jeden z nich se nezvládl odpoutat od rodičů. Mariane ve své praxi pracuje s klientkou, která je jí nejdříve velmi nesympatická - nejspíš právě proto, že nakonec vyjadřuje její vlastní vytěsněné pocity. Kličová pasáž je právě ta, kdy se Marianne chce klientky zeptat, zda láska není právě tolik co ony "jiné hodnoty" které klientka od lásky odlišuje: "kamarádství, věrnost, něha, přátelství, pohoda a bezpečí". Nezeptá se, protože se otázky zalekne. Navíc se dovídáme o až příliš obvyklých potížích ve sféře sexuálního života, o bludném kruhu frustrací, který vzniká vždy kvůli platnosti banální pravdy která říká, že muž vstupuje do oblastí citů skrze oblast sexuality, kdežto žena vstupuje do sféry sexuality skrze sféru emocí (tedy přesně naopak). ___ 3/ Paula: Ve třetí povídce Johan opouští Marianne a celý segmant je emocionálně náročný až do té míry, že se o něm vůbec těžko píše. Téměř každá replika divákovi způsobuje doslova fyzické utrpení a každá by si zasloužila citaci. Film výborně popisuje všechny procesy, které se v takové situaci dějí - neustálé změny potřeb být blízko a odtáhnout se, projekce soudů o sobě do druhého ("To jsi dopadl"; "Chudáčku."), přeskakování od emocionálního prožíváni k řešení banálních praktických otázek (*"Kam ti mám nechat posílat poštu?") atd. Člověka skoro až mrzí, že třetí povídku není samostatným krátkým filmem na který by se podívali i ti, které tříhodinový film odrazuje. ___ 4/ Slzavé údolí: Čtvrtá povídka vypráví o setkání po půl roce a znovu je psychologicky věrohodná, protože je zřejmé, že opuštěná Marianne je v procesu rozchodu evidentně dál než Johan. Nemá problém připustit si přitažlivé síly ("Jsem s tebou tak svázaná. Nevím, čím to je. Třeba jsem zvrhlá masochistka nebo... Třeba jsem věrný typ, který se zamiluje jednou za život. Já nevím. Je to hrozně těžké. Nechci žít s nikým jiným než s tebou. Jiní muži mě nudí") a přesto ví že s ním nechce být, působí mnohem smířeněji a opravdu krizi pochopila jako příležitost když si začala psát deník. Naopak Johan působí zmateně a jedná naprosto chaoticky. ___ 5/ Analfabeti: V páté povídce dokončují Johan a Marianna svůj rozchod. Velmi výrazný moment segmentu je ta část, kdy Johan Mariannu fyzicky napadne. Je to samozřejmě velmi ošklivá a zenpokojující scéna, ale zvláštní je, že obsahuje taky něco v kontextu vývoje příběhu velmi zdravého - možná dokonce léčivého nebo hojíveho. Jakoby teprve v ten okamžik byla překonána původní lhostejnost. Psychologická analýza je opět brilantní a člověk má pocit určité dokonalosti - k tématu rozpadu vztahu vlastně není co dodat. ___ 6/ Uprostřed noci v temném domě: Poslední část se odehrává o deset let později. V téhle části jsem si uvědomil jak hrozné věci nechává Bergman Johana celý film říkat a že napsat takovou postavu vyžaduje od muže velikou pokoru. Obzvláště v poslední části lze vidět také to jak křečovitě se Bergman brání tomu, aby z Marianne udělal absolutně neneurotického nadčlověka. () (méně) (více)