poster

Smrtící dech zimy

  • USA

    Dead of Winter

Horor / Thriller / Drama

USA, 1987, 100 min

Režie:

Arthur Penn

Předloha:

Anthony Gilbert (kniha)

Scénář:

Marc Shmuger

Střih:

Rick Shaine

Scénografie:

Bill Brodie

Kostýmy:

Arthur Rowsell
(další profese)
  • George Stobbart
    ****

    Hororový thriller o herečke bez peňazí, ktorá odchádza na konkurz do odľahlého sídla k istému producentovi. Ten spočiatku pôsobí ako milý starší pán na vozíčku, no onedlho sa ukáže, že on a jeho podivný pomocník nie sú tými za koho sa vydávajú a majú s ňou trošku iné plány. Keď to herečka začne tušiť, pokúsi sa o útek a práve vtedy film ponúkne kvalitné, napínavé chvíle v mrazivej atmosfére, ktorá sa poctivo a pomaličky budovala od úvodných záberov uškrtenia neznámej ženy. Dobrý malý film, chválim predovšetkým hlavnú predstaviteľku Mary Steenburgen, ktorá si strihla rovno trojitú úlohu a skvelá bola aj hudba; obzvlášť sprievodný klavírny motív.(16.1.2011)

  • SOLOM.
    ***

    Tvůrci tohoto filmu se nechali inspirovat starým kousek z roku 1945 My Name Is Julia Ross, který je dodnes mnohými považován za velmi kvalitní film-noir. ). Ačkoliv jsou si v jisté míře oba filmy trochu podobné, přece jenom se zde dá nalézt dost odlišností – což bylo na jednu stranu dobře, ale na tu druhou se mi tento film líbil přece jenom o trošku méně, než jeho starší předchůdce. Především se nenechte zmást samotným názvem, protože zima zde nehraje zas až tak důležitou roli, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jde především o dramatickou zápletku s jemným nádechem hororové atmosféry. Žádný čistokrevný horor rozhodně nečekejte! To však nic nemění na tom, že své osobité kouzlo tento film určitě má. Dům na samotě, obklopený hustými sněhovými závějemi, naivní mladá herečka a dvojice podivínů, se kterými byste rozhodně nechtěli trávit čas o samotě (zvláště tedy většina žen). Postupně se rozjede jakási forma psychologické hry, kdy naše hlavní hrdinka odhodí růžové brýle a začne jí docházet, že se dostala do pěkné šlamastyky. Nejen že přijde o prst a objeví mrtvolu ženy, která je ji až neuvěřitelně podobná, ale na závěr ji skutečně půjde o holý život i zbytky zdravého rozumu. Atmosféra začala zhruba od poloviny příjemně gradovat a kromě psychického nátlaku dojde i na fyzický boj o holé přežití. Uznání si jistě kromě slušného výkonu Mary Steenburgen (jenž zde ztvárnila hned několik postav) zaslouží i československý emigrant Jan Rubeš, který se během své celkem bohaté kariéry potkal před kamerou s řadou známých osobností. Jeho filmový pomocník Roddy McDowall si rovněž nevedl vůbec špatně. Úlisný Murray v jeho podání jistě hne žlučí nejednomu divákovi. 60%(26.6.2018)

  • JitkaCardova
    *****

    *** V tisícistránkovém Alexandrijském kvartetu od Lawrence Durrela jedna postava, prohlížející si sebe samu v trojkřídlém zrcadle z různých stran, zamyšleně říká, že kdyby psala román, každou postavu by tam zpodobila z několika úhlů pohledu. Alexandrijský kvartet je přitom soustava čtyř románů, kdy – slovy L. D. podle kuchyňského receptu na kontinuum – první tři romány mapují prostor a teprve čtvrtý rozbíhá čas. *** Smyslem tohoto předznamenání je upozornit na zvláštní moc a význam průsečíků – jakmile se určitý jev objeví v jiné sestavě znovu, upoutá mocně naši pozornost, vědomou i podvědomou, zaznačuje a později posiluje naši zkušenost, umocňuje prožitek, připojuje příchuť tajemna a důležitosti, prohlubuje vědomí krásy. Arthur Penn je nenápadným mágem tohoto umění na poli filmu. Přinejmenším několik jeho pozoruhodných děl vzniklo právě jako záměrné a specificky posunuté zpracování látky z jiného filmu a Dead of Winter patří mezi ně. *** Nemá tedy smysl posuzovat tento snímek, pokud jste předtím neviděli původní film My Name Is Julia Ross (http://www.csfd.cz/film/81772-my-name-is-julia-ross/), ryzí noir z roku 1945. Z tohoto nedorozumění také pramení slabé hodnocení tohoto filmu, sám o sobě totiž může působit poněkud nejapně, nemáte-li tušení, co vlastně akcentuje – jakmile ale máte původní snímek uložený v očích a paměti, jako mávnutím kouzelného proutku tu vyvstávají magické, vtipné a nápadité pointy a dostane se vám jedinečného, důmyslně a sebevědomě servírovaného zážitku. (Ostatně, že je to předem přiznaná hra, napoví už okolnost, že hlavní bídák v tomto Pennově filmu nese jméno režiséra původního noiru Josepha Lewise a mrtvá herečka, za niž má být hlavní hrdinka náhradou, se tu jmenuje Julia Ross.) *** Penn tohle velice rád dělává, vytvoří film jako valenční doplnění jiného skvostu, nikoli remake, ale jeho sesterskou nezbytnost, ústrojný komponent, jehož zrozením vznikne už napořád neoddělitelná dvojhvězda, souhvězdí s novou porcí a novou kvalitou krásy, smyslu a významu. Když Penn natočil například Missouri Breaks, vědomě navazoval na film Butch Cassidy a Sundance Kid a vybral si paralaxní úhel pohledu, aby něco svrchovaného důmyslně dourčil (více v mém komentáři k MB). A pokud jste viděli oba snímky, už vždycky je budete uvažovat společně jako velkodílo s nově vymezenou plošností i důsažností. Právě tak nelze nemyslet třeba na snímek Taken, aniž byste si připomněli Pennův The Target a neodbytně se mi vkrádá na mysl, že určitě musí existovat ještě starší předloha pro Pennův počin, kterou opět sledoval s úmyslem zpracovat stejný syžet, ale obsadit do něj prostřednější postavy (případní zvídavci si mohou přečíst i můj samostatný komentář k Pennovi, mně tenhle nevšedně chytrý, nenápadný a nezaslouženě přehlížený chlapík nakonec vážně učaroval) a jejich neméně poetickým, avšak méně legendotvorným osudům – Penn často znamenitě, pracně a s chytrými postřehy zpředmětňuje postavy a prostředí, jež jsou obyčejně pro filmy a jejich výjimečné příběhy pouhým pozadím, na němž se tvoří legendy. *** A tak i tímhle snímkem se Arthur Penn rozhodl vytvořit pozoruhodnou paralaxu. Rozumí se to samo sebou, že právě Penn musel natočit i noirový skvost, ježto noir je výstostnou stylovou, ornamentační záležitostí, a povstává právě z neotřele kombinovaných konvencí, prvků a šablon. Rozhodnutí vytvořit snímek pandánový, paralaxní právě k noirovému počinu je tedy dvojnásob geniální a vpravdě vyzrálé – je to jako posunutě zrcadlit ornament složený ze známých, tradičně užívaných prvků, a zdůraznit tak na něm nikoli všechno to známé, ale podtrhnout jeho jedinečnosti. *** Pustíte-li si oba snímky krátce po sobě, neunikne vám, jak moc si dává Penn záležet na tom, jaké prvky si vybere k zopakování, jak promýšlivě pracuje s každým momentem původního filmu, jeho složkou nejen dějovou, ale také kompoziční, vizuální, zvukovou i technickou... všechno lze posunutým zopakováním zvýznamnit a film získává nenapodobitelně tajemnou a přitom neodbytně revokující atmosféru, a zároveň k vám proudí vědomý nadhled, soustředěná komunikace a vtipný odstup. Budete očarovaně i rozesmátě sledovat, jak pracuje s původním motivem dvojnictví, zrcadla, exteriéru, sociálního pozadí postav, nájezdů kamery na jisté detaily, jak vtipné bonmoty vkládá do úst postavám („See? Sharp knife – no tears, works every time.“) a nebo – příklad za všechny – jak zdůrazní to velice zvláštní, zcela netradiční a jakoby vyosené vyvrcholení původního filmu: dívka v nesnázích, která naivně padne do osidel padouchů, si totiž nakonec velice nečekaně pomůže naprosto sama, a teprve když je po všem a ona s šílenou odvahou husarským kouskem vyvázne, těsně po tomhle dějovém finále ji konečně najde její marně po ní pátrající mládenec – a film pak už planě graduje jejich setkáním a odjezdem – krásná, přitom nenápadná ironická ťafka na konto tradičních romanticky pojatých vztahů, kdy přijede princ na bílém koni a v poslední chvíli usekne drakovi hlavu a odveze na smrt bledou princeznu do bezpečí. *** A zatímco v původním snímku režisér snaživému hochovi svěřil alespoň jakous takous druhotnou a chvalitebnou úlohu (dívka je už sice v bezpečí, ale když se oba milenci setkají, ještě narychlo vymyslí habaďůru, jak lumpa usvědčit ze zlých záměrů, aby pak bylo možné ho po zásluze odsoudit) --- Arthur Penn to už ve své verzi ukazuje naprosto nezastřeně: dívka si pomůže sama a lumpy rovnou zabije, takže není koho soudit, a její milý si ji doopravdy přijde těsně po jejím heroickém činu už jenom vyzvednout. Samo o sobě by to působilo jako mldé a nedotažené finále, ovšem když víte, odkud vítr vane, nemůžete se přestat spliklenecky a spokojeně pochechtávat. ***(3.9.2014)

  • gumli
    ****

    Dobrý thriller na sledovanie pri chladnom večeri.Veľký dom uprostred lesov,šialený doktor psychiater na invalidnom vozíčku,šialený sluha.A chudák herečka,ktorá sa dala navnadiť na natočenie krátkeho videa.Čoskoro zistila že tu ide o čosi úplne iné,ako len o natočenie nejakého videa.A hra na mačku a myš môže začať.Film je zroku 1987,ale vyzerá a pôsobí ako Old School.A tiež pôsobí krásne nostalgický.No,možno som to s tým hodnotením prehnal,ale mne sa páčil aj napriek tomu,že občas pôsobil nedôveryhodne.Ale atmosféra filmu je ozaj výborná.Netreba ho brať príliš vážne,potom je to v pohode.(1.1.2010)

  • Anderton
    **

    Mary Steenburgen vyzerá lepšie s rovnými vlasmi ako so svojou typickou kučeravou hrivou. To je dosť prekvapivé zistenie a vlastne jediné prekvapenie televízne pôsobiaceho trileru. Zaujímavejšieho psycho deda na vozíku sme videli v pôvodnom Texaskom masakri a strašideľnejších domov boli tucty. Napínavé scény a najmä tá záverečná mi pripadala ako z hororovej paródie Mela Brooksa. Prečo sa hrdinka nepostavila niekedy v polovici filmu svojmu prenasledovateľovi pri úteku mi je záhadou, väčšou ale je, prečo sa také scény točia.(23.10.2014)

  • - Scenárista Mark Malone ve filmu ztvárnil malou roli Rolanda McGoverna, bratra Katie (Mary Steenburgen). (Caelos)

  • - Jméno postavy doktora Lewise je poctou Josephu H. Lewisovi, režisérovi filmu My Name is Julia Ross (1945), kterým je snímek Smrtící dech zimy inspirován. (Caelos)

  • - Role doktora Lewise byla nabídnuta Klausi Kinskému. (Caelos)