Arabela

Pohádky se musejí odehrávat neustále znova (tedy vždy) a to tak, jak jsou v tomto světě vyprávěny. Na tomto mythologickém podkladě je skvěle vybudována základní zápletka (v obou „říších“), dojem podpořen všemi klady macourkovské komiky a výstavby, přičemž jejich nedostatky se zde rozpouštějí (což se žel nedaří v Létajícím Čestmírovi či v macourkovských velkofilmech). Nad to všichni ti miláčkové národa přistoupili k tomuto dílu opravdu chvályhodně, což nebývá pravidlem (rovněž Zázvorková v pohodě; nicméně mezi těmi, jimž lze sotva vůbec něco vytknout, jsou především obě děti). V první půli seriálu jednomu ani nepřijde, že se vše vlastně odehrává na klasických záměnách postav (změna podoby), přechodech mezi světy, primitivní stigmatizaci těch, kdo jsou konfrontováni se „zázračnem“, jako bláznů určených k hospitalizaci, a na zvratech v držbě kouzelných prstenů, jejichž momentální držitel je pánem veškeré situace. Teprve v dalších fázích začíná převládat dojem komična (resp. citovna) za každou cenu, nejedna epizoda vyznívá samoúčelně. Postavy jsou často hnedle hotovy se situací, např. v nejlepší pohodě záhy poté, co se ocitly v propasti úplného zoufalství. Zvláště některé scény jsou v tomto ohledu hodně odfláknuty (třeba už Arabelin útěk z Rumburakova hradu). (Hoffmanovi – Polákovi Návštěvníci takto vyznívají, i přes nepřetržitou řadu dílčích wtf v jednání postav, mnohem věrohodněji.) Ošemetné je celkové pojetí ženských postav: Mařenka si neusále chce hrát na manžele, snoubence apod., čímž Honzík ostentativně opovrhuje (safari), v čemž se zcela shoduje s původním Petrovým postojem k této otázce (technicky založený). Arabela sice ženichy nehoní, ale výslovně tématizuje jakousi pravou lásku a zamiluje se do prvního chasníka, kterého potká. Xéniina špatná povaha je exponována právě na tom, že se chce vdát zištně (a naopak její manžel je pojat jako pravý milovník – ovšem k Růžence). Tento obraz korunuje slečna Millerová, která nemyslí na nic jiného než na vdavky. Takže krom ctihodných matek (královna a paní Majerová) je jedinou ženskou postavou, kterou neurčuje její vztah ke vdavkám, Rumburakova pomocnice – čarodějnice. Máme tu tedy všehovšudy tři klasické základní archetypy ženy (milenka, matka, čarodějka), přičemž typ „milenka“ je široce rozprostřen na spojovací linii „nezadaná vyhlížející ženicha“, což je trochu trapné. Dále stojí za povšimnutí společenský a civilizační obraz: Poměry v našem světě vyznívají docela důvěrně socialisticky, nicméně jsou jednak přeplněny buržoazními přežitky, jednak jsou v každém detailu řešeny jako nějaká fiktivní země (zda to byl záměr tvůrců, požadavek cenzorů, nebo spíš ohled na koprodukční záp. Němce, je vedlejší; jedinou nedůsledností jsou pražské espézetky). Je ovšem kladen důraz na vědecký materialismus (a to zvl. i v postavě Petra), který zde sice v posledku jakoby prohrává, ale to je přece možné jen v pohádce, jak ví každý divák. Jak ale vyhodnotit novinové titulky? Titulní stranu Expresu s nápisem „Žijeme v pohádce???“, pod nímž lze vidět článek „Plnění hospodářského plánu“ a něco „…v senoseči“, Husákův cenzor dost podcenil. V dalším vydání vidíme snímek diverzanta Rumburaka s titulkem „Upozornění veřejnosti“. Obecnější dosah má samozřejmě Xéniino přeměňování říše pohádek dle říše lidí, čímž se původní perverze mythických konceptů dostává na novou úroveň: totální rozvrat mythického podkladu smysluplného jsoucna. Řád je přeměněn v neřád (fascinace odpadky). Každý z naznačených postupných procesů je ovšem provázen výroky na výsost aktualizačními: Nejprve král Hyacint, když přemlouvá milovanou dceru, aby se provdala za samozvaného zachránce, černokněžníka Rumburaka: „Arabelo, ty přece víš, jak mi záleží na tom, aby byl v naší říši klid a pořádek.“, jejž později vhodně „zdola“ doplňuje Petr (snoubenec téže Arabely) jako pomahač Xéniina devastačního režimu: „Pane, kdybych nemusel, tak to dělat nebudu“ (naštvaně v odpověď na výtku Vodníkovu; proč „musí“, víme: za kolaboraci má být volný pro svůj soukromý život). Nemělo by být přehlédnuto, že zatímco mythologická perverse je osnována temnými mocnostmi, devastaci provádí faktická dědička říše. Hvězdičku ubírám za výše naznačené sice dílčí, leč masivní nedostatky. Jinak výborný. "Továrnu, kde se takhle vaří, bych nechal vyhodit do povětří." (25.11.2013) (méně) (více)

V dětství jsem to miloval, a když jsem dostal po letech chuť si to připomenout, opět mě to hodně bavilo - většina dílů je strašná sranda, má to dokonalé obsazení, a těch 13 půlhodinových epizod uteče jako nic, takže to jde dát v pohodě za víkend  (něco jiného to samozřejmě bylo tehdy, když si člověk na každou epizodu musel týden počkat, než ji televize odvysílala, což znamenalo čekání téměř nesnesitelné). A přestože je fajn, že to není nijak poplatné době, spousta věcí tam musí dnešního diváka přesto zarazit. Pozoruhodná je například skutečnost, že většina mužských postav seriálu je až šokujícím způsobem pasivní, neschopná jakékoli akce a dokonale smířená s osudem (zcela to platí o totálně bezradném králi Hyacintovi, krajně submisivním čertu Blekotovi a princi Willibaldovi, a z velké míry též o panu Majerovi a jeho synovi Petrovi, který tu hlavu na popravčí špalek už snad ochotněji ani položit nemohl), zatímco ženské postavy zde mají navrch a to ony jsou hlavními hybatelkami děje (Arabela, Xenie, královna, čarodějnice, paní Müllerová ad.). Jsem skoro v pokušení věřit, že stopy Arabely skutečně vedou až k francouzské komiksové legendě z 60. let, Barbarelle (jak ostatně Arabelu nazývá zloděj Fousek), což je myšlenka, na kterou jsem ostatně narazil v českém vydání tohoto komiksu. Co je na seriálu také velice zvláštní, je spousta momentů, které nedávají zdánlivě vůbec smysl - například náhlé zchudnutí Majerů, kteří sice žijí ve velké vile, ale jakmile je zloděj Fousek okrade o pár obleků a koberců, nemají náhle ani na rohlíky (?!), velké otázky také vzbuzuje kouzelný prsten, která sice například umožňuje měnit podobu lidí, ale přesto jim zůstává původní hlas nebo bradavice na tváři, takže se člověk zmateně diví, jak to s tou zdánlivou všemocností prstenu vlastně bylo (protože pokud by dokázal skutečně splnit jakékoli přání, stačilo by, aby si kupříkladu pan Vigo už na začátku přál, aby byl Rumburak hodný, mrtvý, změněný v kámen, prostě něco takového, a veškeré problémy by byly vyřešeny). Nelogické je i neustálé přemísťování různých postav mezi říší lidí a pohádek, kdy často není jasné, jak se tam která postava dostala (pouze u vodníka je řečeno, že našel cestu pod vodou), a silně otravné mi přišly postavy dětí - Jeníčka a Mařenky, a zvláště ta Mařenka mi přišla zcela nesnesitelná, neboť ona je něco jako dětská verze paní Müllerové, tedy ženy posedlé myšlenkou sňatku, bez něhož nemá její život smysl a teprve po boku mužského protějšku dosahuje svého životního cíle, o čemž se Mařenka marně snaží Jeníčka přesvědčit, zatímco dospělá paní Müllerová užene nakonec za manžela čerta, a může se pak následně kamarádkám v televizi chlubit, že se provdala a s manželem žije na "hrádku, nic velkého, asi 20 místností, sálečků, zařízení stylové, oblečení stylové, a na jaře si postavíme bazén a saunu" - to mi přišlo skutečně vrcholně odpudivé a nevtipné. Naopak Rumburak v ženských šatech a s parukou, který se jí ptal, kde je jeho Blekota, u mě vyvolával záchvaty smíchu, a jeho herecké ztvárnění Rumburaka je celkově úchvatné. V seriálu se dokonce objeví ekologické motivy, což je vzhledem k době vzniku obdivuhodné, a obecně na něj už dnes jde pohlížet v první řadě jako na dokonalé retro, které zachycuje spoustu známých míst, která už dnes vypadají jinak, stejně jako dobová auta, oblečení, účesy a podobně, včetně celé řady čs. hereckých legend, které už nežijí, nebo jsou z nich zasloužili kmeti. Jestlipak si Arabela udrží popularitu i za takových 100 let? Velmi bych jí to přál. (16.01.2023) (méně) (více)