Karhanova parta

Pomalu nestravitelná a nezáživná budovatelská agitka, opět jen samá práce, budovatelské nadšení, práce a zase jen práce, socialistická hesla, poučky, úderky a zlepšováky, na lásku a na soukromý život pomalu není čas. Ale přesto to mělo něco do sebe, tu dobu a myšlení těch lidí z nás tady nikdo nezažil, takže je těžké někoho kritizovat a odsuzovat. Souhlas ale s tím co se týká Plachty (ve svém bohužel posledním filmovém představení), že jde zcela určitě o jednu z jeho nejméně sympatických rolí, možná dokonce nejhorších, od druhé půle je to však zase ten starý dobrý Plachta, v jádru poctivý pracovník, zbavivší se starých přežitků a myšlení. František Smolík v příkladné uvědomělé roli zkušeného mistra-dělníka, milující svou práci a závod nadevše, je jednoznačně nejsilnějším článek tohoto filmu. Dělníky tenkrát tento film určitě zaujmout musel, propaganda ať už třeba k povzbuzení a uvědomění našich pracujících to byla mistrná:-) (28.11.2011)

Emblematická ukázka socialistického realismu v praxi. Dnes z toho zbyl jen směšný příběh o zápolení továrního kolektivu mladých a starých, doprovázený strhující Burianovou melodií. Schematicky nahozené postavy s univerzálně nasazeným usměvavým výrazem ve tváři pak film posouvají ad absurdum. František Smolík si tu patrně odpykává své předúnorové buržoazní inteligenty a hraběcí milosti, u Jindřicha Plachty není předstírané naopak nic. Tragicky směšný bolševický paskvil. (15.08.2009)

Stret starej a novej generácie v úvode prvej päťročnice. Ako vznešene to znie, tá päťročnica. Stanovíš plán, nikdy nevyjde, lenže papier znesie všetko a tak nadšení robotníci vždy pracovali nie NA ale NAD 100%. Budovateľský film, ktorému snáď ani už v roku 1950 nikto poriadne neveril. Namiesto prosperity sa v tom čase už vo veľkom robili politické procesy. (19.04.2021)

Z tohohle filmu jsem slyšel víc citací než z jakýchkoliv jiných budovatelských skvostů a tak jsem si řekl, že je nejvyžší čas na to kouknou. Vlastně mne na něj navedl i pan Suchý v Semaforu na Divotvorném hrnci. Koneckonců tohle období mám už dost pokryté a tenhle film mi čistě chybí už jen jako další zářez na pažbě budovatelských brutek. Filmaři začli ideově hned od první minuty, odkazů na vítězný únor je tam habaděj byť tohle se odehrává rok po něm. Plní se pětiletka, překračují plány, úderky mezi sebou soutěží kdo překročí normu výroby. Nic tak nerozbuší srdce mladých žen, když chlapi od nich z frézovny jdou za mistrem, že bude brigáda a budou se dělat šestnáctky! To hned létají hubičky hlava nehlava vždyť to je to o čem mladé soudružky sní. A stejně orgastické obličeje mají soustružníci když je jejich závazek přijat. Tenkráte holt k extázi stačilo lidem málo. Bohužel ve fabrice jsou i soudruzi, kteří bráci nemají v lásce. nejsou to přímo západní agenti sabotéři, spíše nemehla a nemakačenkové. I těm je ale třeba dát po rozmluvě ještě jednu šanci. A komu ani to nepomůže jsou tu Termály Piešťany, kde pod rukama statného maséra každý pochopí, kde je jeho místo. A tak děj vygraduje do souboje party brusiče Krhana s partou mladých soudruhů o čas za který obrobí jakýsi píst do lokomotivy aniž by byl zmetkem. Dojde ke skutečnému boji, soudruzi málem zapomenou, že to vlastně dělají pro republiku a soudruha Gottwalda. Nakonec si to naštěstí uvědomí, staří nabídnou mladým zkušenosti a mladí právě vymyšlený zlepšovák. A tak závod splní plán, překročí normy a všichni v závěru mohou jásat před vyjetou lokomotývou v níž jsou vyrobené písty v oné soutěži. Dal bych odpad, ale bavilo mně herectví Smolíka a hlavně Plachty. To hnadrkování v zívěru otce se synem bylo docela vtipné. Jinak propaganda až napůdu, taková komedie s poučením... Dávám tedy taky za jeden zlepšovák. * (28.06.2020)

Veselohra pro fajnšmekry. První půle převážně mlátí prázdnou slámu stranických frází a pouček, sem tam přehraje kus Káňova textu, sem tam přidá pseudo-dokumentární vhled do života dělnické třídy. Jakmile se film přehoupne v závodění, kdo vybrousí pístní čep rychleji, rázem tu je třeskutě lidový humor divadelní předlohy, neskutečně naivní zápal i geniální scény se zpětnou projekcí. Hofbauerův debut a zároveň derniéra vykazují bohatýrskou míru vypravěčské insitnosti, pokusy o detaily tváří a celkově vedení herců rozesmívá strnulostí ideologického těla. Nicméně Plachta se Smolíkem si hrají to svoje a sem tam se u frézy i nepatrně zajiskří. Karhanova parta dodržela E. F. Burianem tako oslavovanou nedramatickou strukturu Káňovy veselohry, přidala strnulost a nucenou lidovost typickou pro dobový film a vytváří formálně i obsahově prachmizerný celek, který však znalce potěší oním nakažlivým humorem, napůl záměrným a napůl velmi nezáměrným. (11.11.2009)